Osamělost prvočísel
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, italský film, německý film
svým způsobem až stereotypní film! nebo ne? není přeci nijakou výjimkou ten senzualistický styl patrný v kompilování detailů a velkých detailů zejména na tváře a výseče jiných částí lidských těl, ve zdůrazňování jejich očividných nedokonalostí a přeneseně tím i těch neviditelných vnitřních vad, jako i nezjevných textur, nezvyklých úhlů, v objevování neobjeveného spektra možností, jaké emoce lze filmovým vyjádřením přenést a přitom i jak. v kontextu současného evropského autorského filmu, zejména pokud vezmu v úvahu kinematografie francouzskou a italskou, nepřekvapí ani opojné experimentování s délkou záběru, ostré kontrasty tempa v jejich střídání, a smělé pokusy s krásnou, okatou hudbou, prudké střídání (v dobrém i zlém smyslu slova) primitivního popu s libozvučnou krajní hudební avantgardou, poslepu tápající pokusy připomínající věčné přešlapování postav samotných. neučesanost a záměrná ledabylost postřehnutelná na spojích záběrů střihy, znepokojující vyhýbání se rutinním postupům rozeznívání a doznívání záběrů, kdy přesto přese všechno neztrácí film na osobitém rytmu a jakési harmonii v následnosti obrazů a rytmech samotných scén i delších úseků – kapitol. nedbalé ostření kamery, která jedná, jako kdyby byla nikoliv mechanickým reprodukováním podle příručky technických postupů, ale živým smyslem, druhým zrakem diváka s vlastními nedokonalostmi, ale i vlastními, tj. neopakovatelnými vjemy odhalujícími novou dimenzi barev, jejich kompozic a tonality, místy křiklavě hojné a syté, jindy mrazivě tlumené a prázdné. /// svým způsobem až geniální film, protože vlastně vůbec nezáleží, v kolika současných filmech lze vystopovat ty stejné inklinace, jako spíše jde (a ono vždy nakonec jde jen) o odpověď na otázku, zda ty které použité prostředky plní nějakou úlohu, dávají smysl, nebo zůstávají nenaplněným výstřelkem, pokusem o imitaci trendu (cyničtěji řečeno: experimentem v experimentování). ale to není ani tak otázka pro rozum diváka, jako pak neméně pro jeho cit. tím nemluvím o laciném dojímání se nad bolestnými životy nebohých postav, ale o citu ve smyslu talentu k vycítění krásy vlastní obrazu, třeba výtvarnému, třeba kinematografickému, především ale jednoduše krásnému, o citu k detailu, k subtilním formám vyjádření a neopakovatelným emocím ukrytým v těchto nejnepostřehnutelnějších drobnůstkách uměleckého zpracování. nejen proto předpovídám filmu, ač nerad, jelikož se mi líbil, úděl snímku mnohými nepochopeného a zkraje odvrhovaného díla. nestačí jen bedlivě sledovat a neméně pozorně napínat uši, je totiž třeba také odvyknout všem klišé a jiným schématům zažitým ze špatných, ale líbivých filmů, jakých je mnoho. Osamělost prvočísel musí být zklamáním pro intelektuály a jiné snoby, “povznesené” kritiky a vůbec všechny diváky uvyklé na vpravdě stereotypní “alternativní” klubové vztahovky, kdy v posledku film ani žádná jeho část nemá hlubší význam, než má vývoj zjednodušených snah o vystižení lidského nitra a jeho vazeb na druhého člověka. kdo s kým co a jak to dopadne. kvalita Osamělosti leží právě v tom, že neredukuje – proti vůli a očekávání drtivé většiny diváků, bez pochyb – linii lidského života na osud, jeho jednání na jednu dvě ambice a motivace, jeho vztahy k ostatním na tradiční repertoár kategorií od milence, kamaráda, známosti a soka v lásce, neredukuje život na řadu náhod, přítomnost na kontinuální pokračování minulosti, nebo člověka na cokoliv méně neprobádaného a fascinujícího, než je člověk. tvůrčí přiznání a ještě lépe důraz, že člověk se může v sobě samém ztratit, nejistý a nesamostatný, to samo o sobě je přeci v kinematografii vzácností. všechny postavy všech filmů, na které vzpomínám a které mi přicházejí na mysl, jsou jasné, jednoduché a neživotné (tedy jinak než na papíře nebo pásu celuloidu). vystihne je jedna věta nebo třeba i jen slovo. nejneuvěřitelnější věcí nakonec bývá, jak o sobě každá z nich ví, kdo je, odkud pochází a kam jde. přitom kdo to opravdu ví? zbývá snad pouze povzdechnutí, že banální a nevěrohodná motivace obvykle stačí divákům ke spokojenosti, postačuje k pocítění dojmu tak řečené psychologické hloubky, že sama informace, “jak to dopadlo” postačuje dát smysl celému uměleckému dílu, nebo její absence naopak takovýto smysl vyrušit, a že tak docela všechen divácký důvtip obvykle vezme za své, jakmile se tvůrce rozhodne projednou nepodřídit hollywoodské představě o výstavbě syžetu a exponování osobností postav. /// o Osamělosti prvočísel nikdo nemůže jinak než s ironií napsat, že by se jednalo o stereotypní film, neboť přese všechny ne neobvyklé stylistické postupy se snímku zdařilo vyhnout stereotypům a klišé daleko fundamentálnějším. je požehnáním pro náročnějšího diváka, že se film v nápaditém kontrastu ke svém názvu vyhnul tomuto kalkulu a matematizování s životy svých postav, a tak je mohl zpodobnit lidštější. životnější film aby citlivý divák pohledal.
Chacun sa nuit
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
jsou filmy, které jsou zkrátka zvrhlé. mohu se jimi nezúčastněně bavit, ale mnohdy to není nic víc než guilty pleasure porn na jednu noc. ale krom toho jsou také zvrhlé filmy, po kterých nasáknu podivným dojmem, že pocítěná zvrhlost není vlastní ani tak filmové fikci, ale světu samému, z něhož umění nevyhnutelně čerpá materiál. velkou úlohu v tom u filmu Každému jeho noc ani tak nehraje titulek informující o inspiraci skutečnou událostí, férově umístěný namísto začátku na konec filmu. takové beztak není radno brát vážně. ne, podstatná je přitom režijní zdatnost, schopnost autora filmu představit téma zcela upřímně, i kdyby to vyžadovalo zřetelné přiznání jisté míry neznalosti. ve filmu-schématickém továrním produktu by byla podobná taktika nemyslitelná. ve vypočítavých filmech točených podle osvědčených příruček je třeba zodpovědět každou otázku, nejlépe co nejjednodušeji, vytvořit přehlednou síť vztahů velmi snadno čitelných, průzračných charakterů postav a stejnému kritériu podřídit především konec, který je vždy závěrem. paradoxně, tento princip mimo jiné vzdaluje filmy úmyslům tvůrců zpodobnit pravdivé obrazy skutečnosti, ať už skutečnosti hmotné, psychologické nebo duchovní. Každému jeho noc je důkazem, že i prázdný prostor, temné vakuum ohraničené letmými, neuchopitelnými nástřely možností, může být nesmírně tématicky nosný. a alespoň já jsem nabyl silného přesvědčení, že tento obraz byl věrný, že s přátelstvím se to vpravdě mívá právě tak, jak je zde ukázáno. ani stopy falešnosti jsem nebyl schopný vypozorovat. všechno to do sebe na konci zapadlo nehledě na absentující motivace ne proto, že by tak příliš záleželo na důsledném motivování, na psychologické drobnokresbě a lpění na konstrukci stabilního narativu, ale protože záleží na věrnosti skutečnosti. dříve jsem pochyboval, zda si Barr zaslouží až tak velká uznání za svůj režijní um, jaká mu mnozí přiznávají, ale nyní jsem přesvědčen, že talent v něm je a ne zanedbatelný. velmi si v tomto případě pomohl i netradičním hudebním podkreslením a obsazením neokoukaných tváří – a neokoukaných těl – mladých herců.
Beastly
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy
ten kluk měl na samém začátku úplnou pravdu. lookismus rulez, je to přirozené, a něco na tom může změnit leda černá magie. ale to není pravým obsahem filmu. s touto novou variací na krásku a zvíře, aktualizovanou o koňskou dávku laciného sentimentu, postmoderního ducha páchnoucího blbostí a popularitu sociálních sítí, mám v první řadě ideologický problém. souhlasím se vším, dokud filmu po první minuty vládne teze “člověk je bezcharakterní svině” (jistěže jsou výjimky… dvě nebo tři). tomu musí přitakat snad každý realista s trochou zkušenosti, totiž misantrop. jakmile se však k tomu – dle všech očekávání – připojí jednoznačně vítězná antiteze o zázračné samospáse, dostávám tik do pravého koutku úst. ten se ještě zhorší, když nám film v hlavní ženské úloze představí modelově naprosto ideální děvče, dokonalé v každém aspektu. nevěřím v existenci takových o nic více než v existenci bizarních egyptských božstev a dalších mytologických bytostí. zvláště v posledních letech je často viděnou strategií vyvracet mytologické motivy z původních kontextů a dodávat je do úplně nových souvislostí ve vrcholně popových a pochopitelně populárních filmech. příjemnější pokoukání ale nabízejí snímky, v nichž je přitom dosaženo nějakého vývoje, posunu, nehledě na to, že může jít o takové šílenosti, jako proměny tradičně děsivého nestvůrného monstra ve zmoklé polonahé teeganery. a právě Twilight se mi líbil více než Beastly, protože přinejmenším vytváří novou a vpravdě kultovní mytologii namísto toho, aby jen neinvenčně těžil z nesčetněkrát omletých schémat a navíc je zpracoval v dokonale nepřesvědčivém pozlátku. kýč není to slovo, tohle je brak. ohyzdné dialogy, naivní muzika, plakátové herectví a všude jinde jen nudná šeď. daleko lepší volba: Kaboom, Jennifer’s Body, ze seriálů True Blood. …a nakonec i ten Twilight.
Daleko do nebe
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
původně materiál filmů Johna M. Stahla vypůjčený do filmů Douglase Sirka si opět vypůjčil a o “svůj” queer motiv rozvinul a obohatil Todd Haynes. zachoval při tom přirozeně i žánrový rámec, a nové obsahy s LGBT problematikou trvale obepnuté tuhou stěnou předsudků a urážlivých stereotypů zpracoval v žánru neméně stíhaném předsudky a stereotypy – v uslzeném, ženském, sentimentálním žánru melodramatu.
Daleko do nebe nepostrádá snad žádný z typických žánrových prvků: tradiční prostředí poklidné čtvrti středně velkého amerického města obydlené tradičními figurkami, témata třídních vrstev, poraněných milostných vztahů, sociální prestiže, rodiny, životního štěstí, tradičně scházející happy end. všechny náležitosti filmu oddaně plní zakázky žánrových požadavků: typické melodramatické hudební tóny se jen v několika sekvencích vystřídají se subtilní hudbou nesoucí věrné emoce. barvy vyvedené kameramanským géniem Edwardem Lachmanem srší z filmu a nejvýmluvněji zprostředkovávají city a nálady, zejména “otravu” slizkou neonovou zelení a melancholii “vnitřní” temně fialové, neméně na diváky zapůsobí také bezelstná zamilovanost rudé a sluncem prozářená svěžest žlutozelené na listech stromů. pro potěchu oka probíhá módní přehlídka perfektních kostýmů dobových šatů a složitých účesů, vyumělkovaných stejně jako domněle “správná” morálka ortodoxně konzervativní americké společnosti 50. let. četnost motivů může na první pohled budit zdání, že film nedospívá k žádnému hodnotnému celistvému tématu, ale rozpadá se do hromádky malých dílčích témat, z nichž každému je tím pádem vymezeno jen minimum prostoru, na kterém nemůže být hlouběji prozkoumáno. kdo k takovémuto závěru dospěje, je vinen stejnou povrchností, jakou snímek tématizuje a neustále ji připomíná důrazem na vnější vzhledy, povrchy odrážené v neustále se vracejícím “fassbinderovském” leitmotivu zrcadla. skutečné téma filmu je zastřešující: rovnost. teď nemyslím rovnost mezi lidmi jiné barvy pleti, jiné sexuální orientace nebo příslušníky jiných sociálních vrstev, ale rovnost mezi samými těmito dílčími tématy se společenskokritickým apelem.
Todd Haynes vlastně natočením Daleko do nebe udělal pravý opak toho, co od něj kritici a diváci očekávali. poté, co se úspěšně etabloval vynikajícími filmy (Jed, Dottie dostává na zadek, Safe, Sametová extáze) jako vůdčí osobnost volného “hnutí” queer cinema a v očích mnohých lidí svým významem předstihl i Guse Van Santa, bylo nasnadě předpokládat, že bude své veškeré úsilí v příštím filmu věnovat intenzívnímu rozřešení závažných otázek týkajících se homosexuality a její kompenzace ve společnosti a kultuře. jak už ale naznačil šířeji pojatým Jedem, Haynes se tomuto úzce vyprofilovanému zaměření vyhnul a queer motivu vyhradil v novém filmu malý prostor vedle dlouhé řady jiných motivů, zjevně ne méně, ale ani ne více důležitých. postavil ho na roveň ostatním vážným společenským otázkám (zmíněná rasová a třídní diskriminace) a pokradmu je doplnil o všechny myslitelné konotace: média, církev, medicína, segregace, kulturní elitářství, alkohol, domácí násilí, šikana atd. ve své umělecké výpovědi přednesl, že ať jsou lidé ze všech stran utlačováni z jakéhokoliv důvodu, nesou si stejné téma a nespravedlnost se jim děje podle stejného modelu jako ostatním. není žádná izolovaná válka za práva homosexuálů, postavení žen ve společnosti a třídní rovnoprávnost – je jedno zastřešující téma: věčné potýkání se s všeobecným bezprávím. to vše Haynes dokládá na příběhu jedné ženy, která se bez vlastního přičinění ocitá v ohnisku několika těchto motivů zároveň a každému z nich musí čelit. vynikající herečka Julianne Moore vzala na svá bedra mimořádně obtížný úkol vtělit se do několika postav zároveň, do ženy, a do několika vrstev jejích masek, které před sebou nosí a které se postupem času lámou a odhalují ukrývané vnitřky. nejprve přichází o masku před celkem společnosti a s ní zároveň o svou prestiž, na které jsou navíc závislá i nejbližší “přátelství”, později vezme za své i maska nastavovaná vlastní rodině. štěstím ale je, když dosud nešťastná žena odkládá masku udržovanou před sebou samou, skrývající pravé frustrace i tužby.
Daleko do nebe usiluje podnítit především to, ať se lidé nevzpírají sobecky jako jedinci nebo aktivisté v jasně vymezených angažovaných hnutích, ale uvědomí si, že to téma není jen jejich. sdílí ho takřka se všemi. pokud je totiž společnost velmi přísně “nalajnovaná” a vůbec není flexibilní, z toho či onoho důvodu se mezi tyto pevné linie nevejde nikdo z lidí a všichni v důsledku trpí stejným zlem. rozličnosti jsou jen na povrchu. od toho je ovšem nutno umět odhlédnout a uvědomit si hlubší souvislosti, které nás naopak spojují.
v této perspektivě konečně vysvítá, jak příhodný je k pojednání výše popisovaného tématu “zamilovaný” žánr melodramatu, který jako takový dává svým divákům poznat, jak zničující je nepřítomnost vztahu a do jaké marnosti nevyhnutelně vede. Todd Haynes ustoupil sterilnímu modu produkce prefabrikovaných žánrovek pouze zdánlivě, přitom natočil osobní autorskou výpověď, na významy stejně bohatou a barokně opulentní jako barvitost a mizanscéna melodramatických filmů. mohl natočit společensky angažovanou agitku za lidská práva, na místo ní vytvořil obsažné umělecké dílo.
Socialismus
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
tolik už bylo stížností, na tmářství (obscurité) nejen posledního Godardova filmu, na tak řečeno snobskou nesrozumitelnost podání, a zajisté si na totéž neméně hlasitě stěžovali ti, kdo s oblibou odsuzují lapidárně podávané filmy řečněním o banalitách a stříbrných podnosech, jaké údajně nedávají výzvu k vlastnímu aktivnímu chápání a chápání se (filmů). jsem ovšem přesvědčen, že kdyby se do slov dalo přeložit, co Godard “říká” filmovým obrazem, a on by tedy totéž vyřkl verbálně, dostihla by ho přesně tatáž obvinění: ze snobismu a elitářství. tak se věci (les choses) mají. takový už je úděl, ze kterého si, jak věřím, umělec (tento i obecně řečeno) nic nedělá (comme ça). prostě jen tak. ale to je zbytečná úvaha, protože přeložit obraz do řady slov možné není, zvláště ne pohyblivý a zvláště ne ten, pod kterým je podepsaný J-LG. jen mě tak napadlo, jak případné vlastně jsou i ty reakce, které už snad ani nemohou být vzdálenější filmu, od něhož se odrážejí, filmu mimo jiné tématizujícímu nevyslovitelnou nesnáz porozumění a sveřepou lidskou neochotu o porozumění vůbec usilovat. zejména, pokud jde o obraz, obraz rozvíjený v čase a obraz rozvíjený v čase, syntetizovaný s hudbou, respektive zvukem a “mezi řádky” doplněný o text. u ohromného množství filmů zůstává překážkou rozumění abstraktním obsahům v následnosti obrazů kódovaným nebývale úzké sepětí filmového (multi+inter/)média s hmotnou skutečností jako takovou. s výjimkami milovníků filmů mnoha vynikajících avantgardistů se i většina diváků naučila vnímat film jakožto něco daleko více konkrétního než abstraktního a témata se jim poté poodkrývala jen v jakýchsi svatých, nepředpověditelných okamžicích citového doteku mezi nimi a plátnem. a co je na tom špatného. ale co když dotek nenastane? je více než méně osamocený lidský rozum až tolik nemohoucí, že zůstane jen slepě tápat v tmách? Godard v Socialismu dosáhl skvostného účinku, který více než kdy jindy a kde jinde svádí abstrahovat obrazy a dekódovat je jako obecné hodnoty vážící se k sobě nejinak, jak na oděském schodišti a ústřední lodí vzpomínaný Ejzenštejn vyjadřoval pojmem “intelektuální montáž”. a na tomto místě by měl správně každý povzneseně mávnou rukou a prohodit: “a co má být? není zdaleka první, ani jistě poslední, kdo ovládl film logikou intelektu, a proto jen za to velkou chválu nezasluhuje”, ale ono nezůstává jen u toho. zároveň s tím Godard zachoval i apriorní konkrétnost, “reportážně” autentickou realističnost filmového záběru, kterou pravidelně připomíná nejen v záběrech na horizont oceánu a nahodile se vlnící mořskou hladinu – záběry natolik bezprostřední, až vedou oči diváka k úsilí proniknout pohledem hmotnou skutečnost na povrchu a dosáhnout neméně reálné skutečnosti transcendentní pod, respektive za povrchem, za obrazem. ostatně, každý umělecký obraz vede k tomu, co je za obrazem a současně přítomno v něm, přímo před lidským zrakem, kterému však vždy o nejnepatrnější krůček uniká. to je, velmi hrubě opsáno, to, jak si představuji ikonickou podstatu i filmového uměleckého obrazu. Godard svedl zkrotit filmové prostředky do zábavné, intelektuálně rozvíjené autorské deklarace s politickými obsahy a (co víc!) nijak se při tom nezpronevěřil kráse neodmyslitelně vlastní bezprostřednímu obrazu jako takovému, zobrazování jako takovému, filmování. nehledě na to, že Godardovy obrazy jsou často velmi příkře aranžované, nebo nepůvodní, kompilované, jak už je mistrovým zvykem.
Odsouzeni k boji
Posted by Eodeon | Filed under britský film, dílčí postřehy
není to ani Krvavá neděle, ač v ní můžeme vysledovat podobné stylistické postupy, ani daleko sofistikovanější filmařsky upřímnější Redacted, navzdory stejnému tématu. nejvíce se Battle for Haditha podobá politickým propagandám nejhrubšího zrna, ať už sovětským, nebo ještě lépe vybraným filmům z Latinské Ameriky (Canoa), které od začátku do konce chrlí ideologicky podbarvený (často i lživý) materiál více či méně důmyslně maskovaný jako zcela bezprostřední dokumentarismus – tedy pravý opak De Palmova soustavného zdůrazňování několika vrstev médií mezi reálnou událostí a vzdálenou veřejností. v případě Battle for Haditha jde navíc o postupy neobjevné a tendenční – ruční kamera, “reportážní” zpovědi na kameru, neustálé připomínání přesného času pomocí titulků v rohu obrazu atp. jakkoliv se mě událost samotná citově dotýká, její filmové zpracování skrz naskrz zakalené citovým i politickým sedimentem i notným apelem jeho autora mě spíše odpuzovalo. namísto aby byla divákům zprostředkována palčivá situace s patřičným odstupem, jsou nevědomky vmanipulováni do dojímavé fikce plné neustálé psychologizace vnitřních stavů “hrdinů” a hlubokého pochopení pro všechny zúčastněné strany (=>primitivní téma filmu je snadno převeditelné na stejně primitivní moralizující frázičku: “obětmi jsou v posledku všichni”) a explicitního svržení viny za všechny myslitelné zločiny na “hlavního nepřítele” – americké politiky (odkaz k Sanjinésovi je zcela záměrný, kdyby ho někdo nepostřehl). ať už se (s tímhle podprahově vnucovaným a poněkud extrémistickým názorem) rozhodnu souhlasit, nesouhlasit, nebo udělat si na věc méně zjednodušený náhled, s propagandisticky vtíravými a manipulativními metodami ve filmu použitými se smiřovat nemohu, přestože jsem si jistý, že jak už to tak u manipulativních filmů bývá, širší divácká obec se ráda nechá dojmout, spolu s tím i přesvědčit o politických a etických tezích našroubovaných na přítomné emoce, a nakonec bude možná i pět chválu na nebývalý “realismus” s nímž film “zachycuje” skutečnost a “věrně rekonstruuje” události. jak je komu libo.
El chacal de Nahueltoro
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení
(obsahuje spoilery) politická angažovanost z filmu čpí v každé ze sekvencí a diktuje celou jeho strukturu. formální postupy simulující dokumentaristický odstup na jedné straně a dravou reportážní neučesanost a bezprostřednost Littín překoval v nástroje velmi vyhraněného autorského vyjádření a využil ve filmu – politickém manifestu, pro který jsem s výjimkou vybraných francouzských a latinskoamerických filmů šedesátých let neviděl napříč kinematografií obdobu. nejde o agitaci, ale o nebývale smělou ambici uměleckým vyjádřením reálně posunout celospolečenskou situací. jak to tak s politicky angažovanými autorskými filmy bývá, tvůrce buduje architekturu filmu velmi promyšleně a cílevědomě vede diváka po jasně určeném řetězci tezí. nedlouho po krátkém, nepříliš jímavém náhledu do osobní historie “šakala z Nahueltora” dochází k brutálnímu zločinu, jehož úseky jsou střihem “montovány” do naopak strhující a provokativní koláže sestávající z ledově klidného popisu činu z úst samotného vraha a ilustračních střípků jeho běsnění vkládaných jakožto retrospektivní doklad o nepochybné skutečnosti odsouzeníhodné hrůzy a vině jejího strůjce. prostor pro soucit či pochopení zůstává přísně vyloučen. tato oblast je až s odstupem po pečlivě odměřovaných troškách odkrývána a objevována. všudypřítomné náznaky, důraz na upřímnost a věrohodnost podporovaný iluzí živoucího dokumentarismu, razí hypotézu sociální determinace jedince. skrze ni je šokovaným divákům nabízen jak alternativní (spolu)viník, tak nejistá a o to chytlavější naděje, že alespoň na (anti)hrdinu Josého poté, co na něj zpětně dopadla tíživá váha jeho činu a začal zpytovat svědomí, někde v dálavách budoucnosti čeká lepší zítřek – jakási kompenzace za trápení, kterým si prošel a jehož chtěl naivně ušetřit své nevinné oběti. jelikož on sám je nyní líčen jako lidská bytost velmi odlišná od nevypočitatelné zrůdy, která byla představena v začátcích. absurdní důvody protahují vykonání rozsudku a “šakal” získává dostatek času se asimilovat do společnosti, která ho nikdy dříve nepřijala a nedávno přímo odsoudila na smrt; opravdu se stává tím, co v rámci všech oněch přísně sevřených !arbitrárních! pravidel odpovídá důstojné lidské bytosti, navíc pokorně smířené a odevzdané. poslední dvě vlastnosti předjímají další vývoj: zcela nový člověk byl společností stvořen jen proto, aby jí byl vzápětí (krutě) zahuben. nová lidská bytost, která nenese zodpovědnost za činy napáchané dřívějším zvířetem, je povýšena na mučedníka. reakce rozhořčeného davu přihlížejícího popravě na konci filmu se může jevit překvapivá, ale po důkladném prozkoumání nezbývá než uzavřít, že je zcela logická. “vrazi!” ozývá se z běsnícího davu. ta slova nemíří k popravenému a jeho “kolegům” za zdmi vězení, ale k politickým regulativům společnosti “tam nahoře”, které svým jedovatým vlivem tráví ubohý lid a ohýbají člověka pod úroveň jeho důstojnosti. ony jsou na vině. nečinná společnost je vina neposkytnutím pomoci. všichni jsme vrazi!
Insomnia
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, norský film
nejprve vysvětlím vlastní polohu, protože jde o potřebný kontext. prvně jsem viděl tento norský originál a přitom se těšil na Nolanův film. zjištění, že jde o jiný film téhož jména následovalo zklamání. po pár měsících jsem dostal příležitost zhlédnout Nolanovu slavnou Insomnii a po pár minutách od začátku, kdy už bylo naprosto zjevné, že jde o remake předchozího a já tudíž přicházím o všechna překvapení, jaká příběh snad mohl nabídnout, přišlo zklamání druhé. upřímně, ani původní Insomnie mě vůbec nenadchla, ale po zhlédnutí Nolanovy průměrné zbytečnosti jsem v ní některé filmové půvaby nemohl neobjevit. /// příběh je o ztrátě sebe sama ve spleti vlastních lží. policista zfalšuje důkaz, aby ochránil sám sebe před možnostmi dvojího výkladu toho, co bylo jen tragickou nehodou. zatímco původní film klade důraz na postupné vrstvení lží a pomalý a nenávratný propad pod úroveň vlastního svědomí, remake se v duchu přístupnosti filmu komukoliv pokouší tento motiv maximálně zjednodušit, jedna chyba, jedna lež, jeden následek. zatímco originál velmi znepokojivě představuje šablony ‘klaďas’ a ‘záporák’ vpravdě jako pouhé nálepky, které nejenže nemusí odpovídat skutečnému stavu, ale mohou označovat dokonce i zdánlivý protiklad, remake tuto působivou cézuru nahrazuje pouhou nicotnou relativizací skrze svědomí zpytujícího a nespavostí trpícího vyšetřovatele. mimochodem, Al Pacino v této roli podal více než slušný výkon, což je jeden z mála kladů, které bych Nolanovu remaku přiznal. oproti němu je Stellan Skarsgård amorálnější, hlouběji přesvědčený, že účel světí prostředek, je to mrákotná stvůra, budící ten dojem, že sama dávno zapomněla účel svého povolání. zato Al Pacinova postava je tragická pro vědomí svého morálního selhání, pro plné uvědomění si svého svědomí a pro chápání úlohy policisty ve společnosti právě tak jako zrádných úskalí této práce. Al Pacinův vyšetřovatel, ač se mu to nedaří, touží být ve své práci lepší, je hnán snahou po sebezdokonalení (pozitivní příklad divákovi), které odporuje jeho psychologický rozklad. to úsměvné americké moralizování bych snad i přehlédl, kdyby tak drze neprotiřečilo pravému duchu přejatého příběhu o rozdílu podstat povahy dobra a zla v realitě a v obecném povědomí. morální úpadek “hrdiny” je totiž ještě více převážen pochopitelností činu “antihrdiny”, která se ukáže být bolestivě zřejmá, když se svému protivníku ve vší upřímnosti přizná a ten paradoxně zrůdný čin ve vší jeho ne/přirozenosti popíše. další vážný problém vidím při porovnání závěrů obou filmů, kde v remaku dochází k vykoupení smrtí a předání “poselství” hloupému divákovi v podobě rady: “držte se vždy vlastního svědomí”, pak v originále celou tu elegii odvane vítr, stopy zahladí příliv a mnohem varovnější demonstrací svědomí je skutečnost, že by bylo jedinou doménou ozvěn tragických událostí a hrdina by s nimi sám musel do smrti přežívat, kdyby ovšem takové svědomí měl.
Workers Leaving the Factory (Dubai)
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmová doporučení
vždycky mi bylo líto, že dojem, který musely vyvolávat první filmy u prvních diváků, nebude nikdy možné znovu vyvolat, že filmy samotné se zachovat mohou, ale co je to platné, když se zapomene na účinky, které měly. na Příjezd vlaku do Ciotat nebo právě remakovaný Odchod dělníků z továrny se prostě nelze koukat jiným než současným zrakem. a i dobře reflekovaná a zdokumentovaná historická studie nám pramálo pomůže dosáhnout toho jako vždy intimního zážitku z filmu samotného. ale pak přijde někdo jako Ben Russel a ukáže, že o pár krůčků se přiblížit přeci jen můžeme. natočí si současnou osmiminutovou aktualitu na to stejné téma, nutně ji tím otevře kontextu současnosti a nás diváky postaví do velmi podobné pozice, jako bratři Lumièrovi tehdá. Workers Leaving the Factory (Dubai) je přece jen jiným způsobem zprostředkování prosté zprávy. je to zapomenutý druh žurnalismu, o kterém už ani nevíme, že byl kdysi běžnou praxí. a tak mu neschází ani ta podivuhodnost, s jakou se k nám dostává, a s jakou musel původní Odchod dělníků z továrny působit na první žasnoucí publikum. protože na takového užití média k takovémuto účelu opravdu nejsme vůbec navyklí. osm minut krásného cinefilního minimalismu známe možná tak z vysoce umělecky hodnotných autorských filmů, ale z aktuality, kterou nám běžně zprostředkuje ani ne půlminutová noticka ve večerním televizním zpravodajství? co s tím? prostě se poddáte novo-starému způsobu podání a kocháte se téměř nezřetelným stmíváním oblohy, rozsvěcování světel v nedostavěném mrakodrapu, téměř nepostřehnutelně pomalým pohybem jeřábu, organizovanými přesuny dělníků směrem k autobusům, v jejichž čelních sklech zkoumáte odraz prostoru mimo rám a tak dále.
Černá labuť
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení
říkejme tomu třeba nadání, jinými slovy také řemeslná zručnost, přidejme k tomu přísnou sebekázeň a důslednost, oddanost, nejlepší úmysly a nejvyšší ambice a přesto nezbude než to všechno sbalit do zádumčivého závěru: to přeci vůbec nedostačuje!
z Černé labutě je průzračně jasné, že Darren Aronofsky onen fakt na paměti měl. snad i slavného režiséra pronásledoval jako děsivý stín vlastního možného selhání po celý čas práce na nejnovějším projektu, nepodobný paranoidním bludům, které si lidé občas v záchvatu iracionálního strachu projektují do temných hrůzyplných koutů, kam oko nevidí. a otázka se nejspíše stávala tím naléhavější a znepokojivější, čím déle si ji kladl. postačí upnout se ke své vysněné ambici a z hloubi duše vydrat své poslední síly, aby práce umělce dala vzniknout skvostnému dílu, nebo je třeba sáhnout si až na bahnité dno vlastní duše? Nina v podobné snaze zajisté nakonec uspěla; nehledě na jeden ostudný pád, o jejím výkonu nelze pochybovat. sama nezapochybovala, přestože dříve sama sobě byla velkým kritikem. bylo to dokonalé. podal však režisér stejně uspokojivý výkon? zajisté pamatoval na první marný pokus krystalizovat dokonalost samu filmovými prostředky. komorní Labuť nese při srovnání s ikarovsky troufalou Fontánou stopy opatrného poučení. tvůrce svůj film sevřel nejen klaustrofobicky budovanou mizanscénou, ale také osvědčeným soustředěním kamery do převažujících detailů na tvář hlavní hrdinky, popřípadě tváře ostatních postav, dokonale obsazených nejpříhodnějšími hereckými představiteli. efekt to zajisté není o nic lacinější, než prvoplánové hororové lekačky, ale svůj díl práce mistrovsky naplňuje. nejenže tvář právem oceněné Natalie Portman zprostředkuje divákovi téměř všechny přítomné emoce (jakkoliv jsou či nejsou intenzívní v kontaktu s jedinečnou osobností diváka), a které přeci ne, ty záhy dodá její tancující tělo snímané přiléhavou a velmi dynamickou kamerou, ona nás tvář mladičké baleríny přede vším uvede do schizofrenní duše hluboko pod ní. kdo jí pozorně sleduje, neztratí se ani v nejsložitějších zákrutech zdánlivé pomatenosti.
doopravdy nejde o nic než o hrůzné naplnění smělého uměleckého záměru: ztělesnění zla, pro které bylo snadné najít v životě mladé umělkyně přebytek inspirace, mimo jiné v pokušitelce Lily, pokřiveném zrcadle Beth a v traumatickém soužití s poznamenanou matkou. nejvlastnější téma filmu, totalitu vnitřní reality duše, pak ztělesňuje vyjmenovanými prostředky vedené vyprávění, pro něž selhávají všechny pokusy o uspokojivé rozlišení mezi dějem v doméně hmotné skutečnosti, snu, narkotické halucinaci, optické iluzi, “za” vadou v zrcadle, vsugerovanou tužbou, ať už touží Já, či druhé, temné, či přiléhavěji k filmu: “černé” Já. smyšlené alter ego se vtěluje do lidské bytosti a její někdejší osobnost zůstává jen jednou ze dvou možností lidské identity. sebedestruktivní síly čekají na své odpoutání a zbývá se jen přesvědčit, zda dříve, než dojde k očekávané anihilaci protichůdných tezí, stačí labutí princezna předvést tanec o ambivalenci čirého dobra a zlovolného rozkladu.
při naplnění tvůrčí ideje Aronofsky přeci neselhal. v okamžiku, kdy obsah díla dosáhl metaforického okraje a výpověď zcelistvěla, vyprávění stejně jako ve Wrestlerovi umlklo. může se zdát, že veledůležitá informace zůstává utajena, ale jedině těm, kteří nesledují stejný proud témat a otázek, jako tvůrci filmu, a s filmem samotným se divácky rozcházejí. zde proti ledabylému způsobu čtení textu nelze nic namítnout, vždyť autonomní realitu i jejich – těchto povrchnějších diváků – duševního prožitku Černá labuť v jádru své struktury utvrzuje. pokud ovšem na základě vlastních dojmů (jakkoliv já sám uznávám mnohé odmítavé výroky jako oprávněné) vztažených nikoliv na své osobní způsoby “dívání se”, ale na film samotný – jako kdyby snad mezi obojím existovalo bezprostřední spojení – snímek zatvrzele odmítáte, položte si alespoň otázku vlastní i Černé labuti: je přítomnost podivného zdání vyumělkované zvrácenosti, rozháranosti a tvůrčího pochybení ve filmu zpracovávajícím jako dílčí téma zosobnění zla v nepořádku … a je vůbec možné pojednat inkarnaci nedokonalosti formou dokonale vybroušenou jako briliant?
2012 – Mayská proroctví a kruhy v obilí
Posted by Eodeon | Filed under dokument
s málem pečlivě vybraných a kriticky nezkoumaných faktů (a nemálem za fakta vydávaných ne-faktů), s několika odůvodněnými spekulacemi a mořem fabulace plným planých hypotéz lze poskládat přitažlivý, napínavý a divákovu zvědavost neustále navnazující film, (1. nebo také/ 2. a zároveň také) pouhou změť tezí, nepřesvědčivou jak kvůli své chaotičnosti, tak absurditě. účinek je ovšem do značné míry individuální, a tak záleží na každém divákovi, jak dalece u něj uspěl právě tento pseudo-dokument.
zdánlivé intence (!!vědecky!! prozkoumat fenomén agrosymbolů a obhájit moudrost předkřesťanských civilizací) ustupují nekonečné řadě bezuzdného skládání nejrůznorodějších tezí do nejfantastičtějších celků. spíše jde o hru s mezí lidské představivosti (a slepoty lidské důvěřivosti), než o zodpovědné bádání, které musí být vždy pečlivě dokládáno a verifikováno. když pominu naprosto neuvěřitelné (i to je eufemismus) argumentační přeskoky (doslova) z obilí k mimozemšťanům a z Venuše zpět k velké potopě – jinak též ve filmu interpretované jako duchovní obroda (sic!) – nelze vložit sebeméně důvěry ani v ty závěry, které se drží více při zemi. je mnoho směrů, kterými je možné představené závěry napadnout a úspěšně usilovat o jejich falzifikaci. jistě, pro jejich zevrubné prozkoumání není ve středometrážním snímku místo, ale neodpustitelná je už ta skutečnost, že se zde nikdo o sebemenší zpochybnění nepokoušel. ono by totiž stačilo tak málo, třeba i neškodný malý poukaz na to, jak problematický je převod mayského kalendáře na náš letopočet datovaný (~přibližně~) od Kristova narození, a celá stavba by spadla. ale někteří diváci by ji raději zachovali. věděcký přístup k prezentované látce člověku způsobí přinejlepším migrénu, a proto je lepší od něj odhlédnout. pokud se totiž na druhou stranu budete chtít nechat přesvědčit, otevřete se tomu po krátký čas sledování filmu, dočkáte se epického dramatu v globálním měřítku, uvidíte katastrofický biják tak nervydrásající, že se mu ubohé hollywoodské polívčičky svými klišovitými historkami nemohou rovnat, a zároveň naleznete duchovní útěchu v kontaktech s božstvy, či spřátelenými mimozemskými národy (vyberte si mezi obojím podle svého uvážení). no považte, co jiného vám nabídne tak mnoho, za tak málo – stačí odhlédnout od logického uvažování! pak film skončí a v klidu to můžete jít spláchnout k Mass effectu nebo čemukoliv co v té době paříte. popřípadě, pokud nemáte dost, je tu Alenka v říši divů a jiná skvostná literatura.
demagogie a citová manipulace – zde navíc poháněny nekonečným prostorem mnohoznačnosti vykládaných jevů – jsou smrtelné prohřešky v dokumentarismu, ale zároveň jedny z největších předností ryzí fabulace ve fantastických žánrech. mezi těmi dvěma je film rozkročen, a proto hodnotím průměrně, ačkoliv brát film a své hodnocení se smrtelnou vážností, byl bych nucen ho odmítnout. naštěstí ve mě jeho působivá poetika vzbudila dost opojných emocí, abych filmu už za jen to dopřál trochu toho malého, velmi relativního a podmíněného uznání. PS. : nemám uspokojivé vysvětlení pro výskyt obrazců v obilí a nechytám se první bláhové odpovědi, která se naskytne. chápu je ovšem jako svérázný druh výtvarného umění a je mi líto, že dokument po několika minutách upustil od jejich zkoumání a namísto aby se jim věnoval z hlediska historického a estetického, používal je pouze jako padnoucí dílky do šarlatánské mozaiky. nejsem astronom a nevím, co se přihodí v prosinci roku 2012, něco dozajista, však v každém měsíci každého roku dochází na světě k přemnoha významným událostem. bez ohledu na to, pseudo-dokumentární koláž Mayan Prophecies and Crop Circles – An Extraordinary Connection je a zůstane argumentačně naprosto tragickým paskvilem.
Pozemšťan
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film
ti, kdož jsou v science-fiction znalejší, respektive pamatují si epizodu klasického Star Treku pojmenovanou Rekviem pro Metuzaléma (anebo znají její literární podobu), museli být hned v první minutě filmu zaraženi a znepokojeni. to není žádná nadsázka. už u prvního zastavení nad podivuhodně neznámým obrazem Van Gogha muselo být bez sebemenších pochyb jasné, jaký námět bude snímek rozvíjet. televizní epizoda z roku 1969, ze které Pozemšťan přebírá nejen námět, ale celý teoretický koncept, akcentuje jiné otázky v příběhu vystavěném okolo téhož jevu, ale v posunutém kontextu. ale kvůli této až příliš dokonalé podobnosti já se nezlobím. nejsem z těch diváků, kteří by filmy posuzovali podle míry originality. to bych musel být v hodnocení naprosto nesmlouvavý, jelikož po té zde není ani památky. krom toho, tři herci a tři přímé narážky jsou více než dobrý důvod mluvit o přiznané “inspiraci”, nikoliv o sprosté recyklaci nápadu. nicméně jiný kontext a celovečerní délka stačí k tomu, aby bylo rozvinuto několik málo dalších z obrovské šíře možností vědecko-fantastického námětu. žádná další slova chvály bohužel nejsou namístě. začátek byl jistě slibný. potěšilo mě, že ústřední teze nezůstala tajemstvím dlouho, byla velmi brzy zmíněna, a po naprostou většinu stopáže tedy následovalo její kritické variování. zde bych nerad napsal “rozvíjení”. to by totiž vyžadovalo tvůrčí záměr, ideu, která by filmu dodala smysl jakožto celistvému dílu. ani po ní, stejně jako po originalitě, není památky, ovšem absenci této naprosté nezbytnosti, která by měla být vlastní každé tvůrčí práci, už odpustit nemohu. téměř celou dobu se vskutku zdá, že film kumuluje myšlenky a rozvíjí jedno zřejmé téma. nedochází jen ke kumulování nahodilých otázek, které se shodou náhod vztahují ke stejnému jevu, jde opravdu o budování jisté teze z postupem času zmiňovaných, dílčích myšlenek – zejména otázek. a ke kterému tématu že film po ten čas spěl? “Kdo myslíte že jsem?” Tak stála otázka, to je citace uvnitř citace. Dal jim na výběr. Přesvědčil by je, kdyby jim dal jasnou odpověď? Věřili by alespoň slovu? Zážitek, který dá člověku “ohmatat” jeho vlastní pochybovačnost, vlastní skepsi, nebo naopak přesvědčení, pohne ho k sebereflexi, ukáže mu, kde všude se mohou ukrývat jeho předsudky, obecně řečeno: který dá člověku lépe poznat jeho samého, to se zdálo být tématem filmu, celistvě spojujícím všechny jeho komponenty. ovšem to vše vzalo za své již ve třech čtvrtinách jeho délky. pak přišla na řadu jen primitivní gradace situace za účelem podtrhnout konečné, předvídatelné, jasné a vpravdě banální potvrzení/vyvrácení, podle toho, kterou variantu kdo zastával. s odpovědí odcházejí všichni. diváci vědí pravdu o tom, jak to s Johnem Oldmanem bylo, většina postav filmu nikoliv, ale každý odchází spokojen s jasnou odpovědí. zůstávají jen některé dílčí, méně významné otázky a snad i nějaká ta zbývající vůle diváků se nad nimi zamyslet. opravdu je vždy nejlepší odvalit všechny kameny a podívat se, co je pod nimi? a byl to nejlepší přístup v případě tohoto scénáře? rovnou si odpovím. otevřený konec, který by dal divákům vybrat, by byl jediným možným přiléhavým dovršením rozvíjeného tématu (ale uvědomuji si, že zvolené slzopudné verzi závěru nešlo odolat). teprve poté by film samotný jako svébytné dílo, byl tím, o čem takto pouze tlachá v zadrhávajících dialozích. nemá proto o moc větší hodnotu, než jeho dialogy samy o sobě. nemá větší hodnotu, než přízemní hospodská diskuze skupiny vysokoškolských studentů, jakých jsem za svůj život zažil už docela dost. jedno místo a spousta zvídavých otázek stimulujících mysl, už méně dobrých odpovědí i byť jen ochoty či vůle odpovídat. naprosto nic víc. a to je přeci málo. takto si představuji celkem slušný pokus o první verzi scénáře – dobrý, již trochu rozdmýchaný nápad, ale žádná koncepce, jen spleť jakýchsi neuspořádaných okamžiků a víceméně souvisejících rozhovorů. toto je hrbolatý nedodělek, nikoliv hotové dílo, jelikož postrádá celistvost a vyzrálost se ztrácí v múzickém omámení. krom toho všeho, pokud je tedy v závěru potvrzena předložená teorie o nestárnoucím člověku, jinými slovy, pokud je ve filmu uchopována vážně, je nutno brát vážně i nedostatky, které s ní jdou ruku v ruce. na naléhavosti se tak dostává všem těm iracionálním dírám, kterými jsou odpovědi a vzpomínky Johna Oldmana poseté jak vybombardované minové pole, a bohužel také několika vyloženě absurdním motivacím postav. v tomto světle vyznívá Pozemšťan jako původně dozajista nadějný film, jehož potenciál jeho tvůrci naprosto zpackali. i při nejlepší vůli a ve snaze soustředit se na klady a přimhouřit oči mi připadá průměrné hodnocení jako nezdravě štědré.
post scriptum: dodnes jsem netušil, že malý rozpočet rovná se filmový minimalismus a asi mě nepřestane nikdy udivovat, jaké všechny banality jsou někteří uživatelé schopní považovat za filosofii nebo alespoň intelektuálně podnětné stimuly. a kdyby snad někdo pojal podezření, že film vystihl určité pravdy v oboru historie nebo kulturní antropologie, měl by si připomenout fakt, že to všechno je vyvozeno ze lživé, fantastické premisy, i když již zmíněnou pravdou zůstává, že v tomto žánrovém filmu může být rozlišování mezi “sci” a “fi” komponenty o mnoho obtížnější.
Alibi
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream
komedie nadsazená ještě o stupínek výše, než je obvyklé. pro mě naštěstí a pro jiné možná bohužel dost vysoko na to, aby se nepříjemně zřetelně vykreslily všechny nedostatky (nepomůžu si, ale tohle slovo zůstane bez uvozovek), které ovšem neodmyslitelně patří k subžánru. ano, všechny ty špionážní, akční, komediální a jiné filmy o tajném spolčování, loupení a organizování překombinovaných plánů, ve kterých jde zkrátka o všechno od milionů dolarů, přes lidské životy po srdce překrásné ženy (zde, mimo všechna klišé, opravdu velice krásná Rebecca Romjin) zde nejsou neoriginálně “vykrádány”, jako spíše s nadhledem ironizovány. realisticky vzato absurdní vzorce, které bývá i ve filmech obtížnější strávit, nejsou šikovně zahlazovány a nejenže nejsou, oni se je režiséři nesnaží ani nešikovně omluvit. vyhýbají se té obvyklé, potupné snaze. dokonce na ně v příznačně klišovitém voice-overu hlavního hrdiny opakovaně upozorňují; jako kdyby říkali: sledujete naprostou bláznivost. tentokrát si to nelze neuvědomovat. jiný rozměr tak dostává obvyklá determinace, plochost charakterů i postava hlavního hrdiny, který byl zcela proti všem zvyklostem obsazen Stevem Cooganem. britský herec s velkým potenciálem komika i schopný představitel vážnějších rolí má vskutku daleko do mužných, prvoplánově přitažlivých hrdinů obvyklých pro popsaný subžánr, těch, kteří mají pod kontrolou zkrátka všechno a všechny a jejich sebevědomí kompenzuje poněkud umělé charisma (i když s těmi bychom se právě rádi identifikovali). ne, jeho Ray… Jack, či jak se jmenovala jeho postava, nic z toho nemá, naopak, má namísto toho charisma skutečné. a snad, i když opět s nadsázkou řečeno, bychom mu uvěřili neodolatelnost pro prototypickou krásku. divákům nezbývá než přijmout pravidla hry, tentokrát nikoliv bezděčně, ale vědomě, protože jsou tučnými písmeny vypsána před metaforickými vstupními dveřmi. a tak věřím, aniž bych četl jakékoliv reakce ostatních, že se diváctvo rozdělí do dvou táborů: jeden plný potěšených cinefilů, přístupných pravidlům i při jejich očividnosti, kteří se dovedou těšit už jen tím, že sledují výjimečně inteligentní komedii a zcela neobvykle upřímný, nikoliv manipulativní film, a druhý tábor plný vlažných diváků, kteří se naopak při filmech rádi nechávají klamat, vyžadují přetvářku a nespokojí se s “pouhým filmem”, chtějí falešný kult. no, aniž bych dále vysvětloval proč, najdete mě v té první z obou skupin.
Moje krásná čarodějka
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream
nízké hodnocení, které tu teď vidím, mě ale ani trochu nepřekvapuje. však to není poprvé, kdy se Nora Ephron ocitá v roli nepochopené režisérky a ano, jistě, sám nejsem v tomto směru ani zdaleka bez viny. ale pokud chci být spravedlivý, musím Bewitched ocenit vysoko, i přestože jindy mívám k žánru komedie velkou nedůvěru. /// přebujelé barvičky jsou symptomatické. herci nová pravidla hry zjevně dokonale pochopili. tak co je špatně s divákem? možná si dovolím trochu spekulovat, co se mohlo stát, že tolik zdejších uživatelů film odmítlo, nebo alespoň nedocenilo. jde o komedii pochopitelně velice nadsazenou, únikovou a velice vzdálenou realismu jakéhokoliv druhu, ale to je pro mnoho filmů daného žánru typické a věřím, že právě proto je oblíbený. dnes, spíš než před pěti lety v době vzniku, musí působit kombinace pohádkového motivu a autentického fiktivního světa, pohádkové bytosti a karikatur reálných profesí, jako velmi atraktivní námět. ovšem zpracování je příliš komplexní a mnohovrstevnaté, což je v mainstreamu vždy veliký risk. natočit film, který se odvíjí velice hbitým tempem, to je běžné a diváci jsou navyklí. přeplnit ho dialogy, které oni sotva stačí sledovat, až je z toho může bolet hlava, to také nic až tak nezvyklého není. dodat těmto dialogům subtilní humor, který může být velmi náročné už jen postřehnout (já se bavil nepřetržitě, ještě více, než u typické explicitní situační komiky), to už jsme na tenkém ledě. nadsadit pak celý film tak vysoko a učinit z něj obtížně rozklíčovatelnou subverzi namířenou proti určitým tendencím uvnitř vlastního žánru a nejen to, ještě k tomu mnohem explicitněji parodovat všechny ty slaboduché sentimentální vztahovky, u kterých se dojímá tolik samozvaných náročných diváků, to už je hereze. a ta nezůstala nepotrestána. mimo jiné už jen proto, že zmíněný způsob diváctví už není možný. lidé jsou možná uvyklí nevážným filmům na vážná témata, ale filmy, které znevažují i samotná “pravidla hry”, to už si nedokáže užít každý, protože se nedovede ani povznést nad vlastní omezená kritéria a očekávání. anebo příliš lpí na zde příliš patrné iluzivnosti filmů. zvláště těch domněle únikových.
Skrímsli
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film
lidí se skutečně nekonvenční mentalitou, schopných nahlédnout úplně jinak, obdařených tvořivou představivostí a nejen kombinující, těch je pomálu. Hal Hartley je jednou z takových nevšedních osobností. jeho pohled, přístup, nahlížení světa – je tak odlišné od mně známých, až je dokonce přímo jedinečné. v jeho případě ani nevěřím, že je možná napodobitelnost. a to je co říct. taková osobitost přenesená do umění se pak pochopitelně velmi nesnadno určuje, vymezuje a vůbec i popisuje. sám jsem schopen formulovat jen detaily z ohromného korpusu osobitosti, kterou u něj vnímám. 1. věřím, i z filmu Nic takového jsem měl ten dojem, že jeho vztah k hudbě je nevšední a dozajista velmi silný! však si hudbu ke svým filmům také sám skládá. 2. věřím, že jeho vize filmu je nad jakýmkoliv malicherným žánrovým myšlením. Nic takového bylo hororem, za pár minutek komedií, pak slzopudným dramatem, v další etapě pravé roadmovie, kde cestu fyzickou obvykle následuje analogická sebepoznávací cesta duchovní, zacílená do vlastního nitra. film se nevyhnul ani podobě politického thrilleru doplněného o ironickou mediální reflexi. užil i prvky typických schémat, ale v tak nepřípadných souvislostech, že stvořil unikátní originál. přitom film v konci nelze žánrově zařadit nikam. ale není proto nekonzistentní, rozkolísaný, nesouvislý ani překombinovaný! 3. film byl do jisté míry filozofický i filozofující. 4. režisér prokázal mimořádný um v práci s rytmickou dynamikou. rozvedl ty pasáže, které jeho samotného velmi silně zajímaly (předpokládám), a jiné zkondenzoval do nepatrného zlomku času, který by si jistě vyžádaly od méně zdatného tvůrce. ale přitom film z pomyslné rovnováhy nevychýlil. 5. opravdu hluboce a sofistikovaně pracoval s rozvíjením postav (myslím, rozvíjením jejich typu před divákem, nikoliv nějakou zbytečnou psychologickou proměnu, která by se během filmu odehrávala). 6. islandská krajina zde není jen pro ten účel, lahodit oku. její specifičnost je pro film zásadní. a nejen vizuálně, ale třeba i v kontextu vědomí, že zde je svět, kam k lidským obydlím nevedou cesty. už ten postřeh sám nese své významy. a ty lze rozvíjet jejich čtením v kontextu dalších významů. nehledě k tomu, že jinak úchvatnému a řekli bychom zřejmě krásnému pohledu na ostrovní skalisko, kde monstrum přebývá, dává tímto Hartley i punc ďábelskosti (podobně jako Friðrik Þór Friðriksson ve svém filmu Ďáblův ostrov). a dalo by se toho napsat mnohem více. kdyby se ovšem sešly: čas, prostor a síla.
Le fils
Posted by Eodeon | Filed under belgický film, dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
velmi pomalá expozice, jakou jsem po Slibu ostatně předpokládal, postupně odhaluje prostý příběh vnitřně napjatý k neúměrnosti. film komponovaný takřka výhradně v detailech, snímaný ruční kamerou, znemožňující kýženou orientaci v prostoru, rozpoznávání ulic, budov, místností.. s téměř eroticky příjemnou dominancí násilím soustřeďuje divákovu pozornost na hlavní postavu jako středobod filmu v celém jeho měřítku. jsem nucen vstoupit do jeho nitra, jsem nucen sledovat vnějšek právě odtud, jsem potěšen touto intimní blízkostí, jakou film dokáže zprostředkovat pouze zřídkakdy. ruční kamera bezděčně šmátrající po tělech postav jako nedočkavý lidský zrak – můj zrak, těkající z přirozené nutnosti po nesouvisejících objektech. nepředvídatelné, přesto očekávatelné! důvodem je dokonalá vyváženost. balanc a soulad souvislé formy s niternými pocity, distribuovanými hercem, jehož prostřednictvím, nejen skrze identifikaci, ale radiací tématu v celém poli filmové formy se dostávají i k nám, divákům. pochopení! přirozený způsob nastavování napětí jeho kondenzací a osvobozením – jako kdybyby snad ani nesešlo na tom, v jakých momentech, jako kdyby se takové emanace citu vzpíraly jakékoliv předpovědi, a proto jsou opodstatněné v jakémkoliv momentě, na čem jediném záleží je, aby vůbec nastaly. uvolnění napětí uspokojuje tužby po dramatizaci a odpovídá nevyzpytatelnosti a neutěšitelnosti duševního stavu. nádhera. film nepotřebuje dramatičnosti! drama je mu samotnému vlastní. napětí. neuhasitelný zájem vzbuzený u diváka. přichází i odchází v jisté míře závislosti také na rytmu. a něco mi říká, že pokud se film jeví jako tvůrci pouze iniciovaný a do plného rozkvětu vzrostlý vlastními silami podle přirozenosti přírodního živlu, jde o něco příbuzného genialitě.
Destricted
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, britský film
osobně si filmy z kolekce Destricted dělím na pětici těch slušných (z toho tři přímo úchvatné) a dvojici velmi slabých:
/// Balcan Erotic Epic, r. Marina Abramovic ///
jeden ze dvou nejslabších. z komentáře i filmové ilustrace v jednak hraných, jednak animovaných pasážích se dozvídáme několik s erotikou spjatých pověr balkánského folklóru. vše.
/// Death Valley, r. Sam Taylor-Wood ///
ukázalo se, že obavy ze jména Sam Taylor-Woodové byly naprosto oprávněné. v souvislosti s jejími filmy lze asi nejlépe uplatnit slovo neproniknutelné. předávanou informaci mi je pokaždé nesmírně zatěžko odečíst z filmu samotného, ten pak zcela ztratí smysl, není-li doplněný o vysvětlující komentář (jaké lze najít kupříkladu pod streamy na UbuWebu). přitom tato sdělení bývají velmi prostá, až banální! ovšem nijak neakcentovaná. to si nedovedu vyložit jinak než jako neschopnost autora. pravda, líbí se mi některé z jejích krátkých filmů (Ascension, A Little Death, Pieta, Still life), tento mezi ně ovšem nepatří. nejsem schopen v něm vidět víc než naprosto zpackanou snahu zkrášlit pornografickou estetiku. ale trochu mě těší už jen ta snaha o větší tvůrčí kontrolu nad pornografickým filmem, protože to je cesta k plnějšímu využití nesmírného potenciálu nejžádanějšího žánru. vše.
/// Hoist, r. Matthew Barney ///
pro takové věci mám Matthewa Barneyho rád.
/// House Call, r. Richard Prince ///
spíše příjemné než nepříjemné překvapení, u kterého jsem trochu nejistý, jak ho přijmout. vždycky jsem měl zato, že užívání fragmentů jiných audiovizuálních děl v nových celcích je fatálně přehlíženou cestou do další umělecké sféry filmu. je to nevídaná metoda tvorby významů, využívaná jen zřídka a okrajově. mám na mysli novou souvislost, vznikající změnou kontextu, anebo kdy jen kvůli nepatrné úpravě dochází ke zcela odlišnému efektu. představuje zdroj pro unikátní významové konotace, pracující zejména s historickou a kulturní vzdělaností diváka. kdo může říct, zda největší filmové dílo nebude teprve stvořeno a to “metatextuálně”, kompilováním starších celků, pokud se tento směr lépe nezmapuje jak filmaři, tak později teoretiky? chápu, že se vším tím rozmachem plagiátorství je těžké dívat se na podobné postupy z nové perspektivy a vlastně o to víc si vážím velmi odvážných a přehnaných postupů některých tvůrců, kteří jako například Kenneth Anger tuto cestu užívají se zarážející samozřejmostí a to dokonce při snaze dosáhnout ještě údernějších výsledků. House Call je přízemnější, a to se ostatně i k věkem zohavenému pornu dokonale hodí. původní film doznal mála změn. hlavní spočívá ve zvukovém doprovodu. a už jen tím je dosaženo obdivuhodně jinakých efektů. i ta minimalistická drobnost strhává všechen nános obvyklosti, vlekoucí se ruku v ruce se zažitými způsoby vnímání při recepci téhož pořád dokola. je tomu nejspíš opravdu jak mě kdysi napadlo, že na straně diváka stejnost převažuje nad rozdílností. a vliv na to má samozřejmě právě tomu předcházející divácká zkušenost a tedy i cosi na tváři kinematografie jako celku. možná jen zábavné a jinak nezajímavé prostříhané péčko staré dekády let s novým akustickým podkreslením, určitě ale prostor pro realizaci cenné reflexe filmu včetně malého příspěvku k jeho revitalizaci.
/// Impaled, r. Larry Clark ///
jeden z trojice naprosto úchvatných kousků. vůbec nevěřte tomu, že je to prostě jen další krátké porno, jakých je po internetu nastreamováno řádově … neodvažuji se to odhadovat. v některých z těch tuctových, často amatérských porn předchází kýžené akci velmi stručné jakoby “interview” s aktéry. zde rovněž najdete obdobu. obyčejně jde o dotazy na osobní očekávání, předchozí zkušenosti, názor na přítomného partnera, uvedení do pohodovější nálady, nevím, nevěnuji tomu pozornost – a to protože jde především o porna s nezkušenými začátečníky. běžně to mívá, odhadoval bych, pouze ten účel, diváka patřičně navnadit na skutečnou podstatu filmu, která záhy následuje. v případě Impaled sledujeme casting drtivou většinu stopáže! a to se jedná o nejdelší film z kolekce, trvající přes sedmatřicet minut!
v osmi komentářích (z deseti) na ČSFD se zpochybňuje nebo přímo popírá představa jakékoliv uměleckosti v Destricted, ve třech případech z toho je řeč jmenovitě o Impaled. a já nemohu souhlasit. už jsem slyšel bez nadsázky desítky různých pohledů na podstatu uměleckosti, sám zastával v různých obdobích několik různých názorů, ale důležitý je pro mě ten současný, také nejvíce stabilní. vycházím z toho, že uměleckost spočívá ve schopnosti média zobrazit všednost jiným způsobem, ozvláštnit a zprostředkováním tohoto z ustáleného vnímání vytrhnout i diváka. a protože každý film do určité míry má takový efekt, lze o filmu hovořit jako o umění i obecně. proto jsem také prve mluvil přímo o médiu, nejen o hypotetickém konkrétním filmu. Impaled tu podmínku naplňuje do značné míry. ono ani k velké uměleckosti nebývá třeba rozmáchlost při stylizování. někdy, a v případě jednání s něčím tak moc redukovaným na pásový produkt, že se takřka ztrácejí jakékoliv rozdíly a s nimi i záchytné body pro diváka, jako je tomu u pornografie, někdy stačí docela málo.
v tomto případě tím málem byl především docela obyčejný reverz. nepoměrem mezi délkou castingové části a dobou, během které sledujeme samotný styk v konci filmu, je přesunut důraz a s ním i pozornost právě na první část. jsme nuceni se o zájemce-být-pornoherci zajímat blíže, než jak jsme zvyklí z úvodů tradičních pornofilmů, které obvykle přeskakujeme rovnou k “jádru věci”. velmi nenásilným způsobem zjišťujeme, že je nesmírně zábavné i překvapivě poučné dozvědět se o těch lidech víc než jak vypadají nazí a jak šikovní jsou když na to přijde. zvíme jejich zkušenosti, představy, motivace se castingu vůbec zúčastnit, rozpoznáme nálady, stavy duše, možná nervozitu a strach z kroku do neznáma v případě některých a vyplují napovrch i kdejaké povahové rysy. někdy se snažíme proniknout pod pozlátko z hraného sebevědomí, jindy domyslet, proč zájemci o dráhu pornoherce sebevědomí zdá se zcela schází. budoucí akce získává k neméně animálnímu ještě lidštější rozměr, bohatší o bližší seznámení s jedinečností mnoha jednotlivců a to i přestože je z castingu kluků nakonec vybrán jen jediný. osobně mi sice připadl po osobnostní stránce nejméně zajímavý, pokud mohu soudit z tak krátkého a povrchního přiblížení, ovšem pozorovat jeho bezděčné grimasy ve tváři po zbytek filmu bylo hodně pozoruhodné. jen si to představte – pornofilm, u jehož sledování nemůžete odtrhnout zrak od tváří herců! skoro jsem v pokušení tvrdit, že žádný herec by rozpaky nad svou první zkušeností toho druhu nezahrál tak skvěle, jako to – jak se jen jmenoval? – prožil.
podobně působivé bylo sledovat casting holek, tentokrát za účasti vybraného partnera (wtf) a s tím, že on sám příležitostně moderoval rozhovory (wtf č.2). dál si nejsem jist, zda jsem pochopil správně, že volba partnerky byla také na něm. každopádně pokud ano, vybral si přesně tu, kterou jsem si já pro sebe jednoznačně vyloučil už v prvním kole. o dekádu starší, nevkusná, nadržená, líbivá husa, asi tak nějak bych jí popsal já. co se mu na ní jen mohlo líbit? snad všechna ta atraktivita spočívala v naprosté odlišnosti od holek, se kterými měl sexuální zkušenosti do té doby, a možná mu byla zároveň příjemná i ta její hyperaktivita. vždyť přeci právě s tím souvisí jeho motivace “do průmyslu” vstoupit. chtěl mít !tu! zkušenost. chtěl zakusit něco nového, příjemného a jinak než byl zvyklý. a něco takového zakusil i divák Impaled. viděl porno jiné i stejné, obohacené o duševní rozměr, odhalené až do principu včetně motivací zúčastněných a nebývale komunikativní film směrem k divákovi. to vše zdá se jakoby přidávalo na intenzitě dojmů ze sexu v posledních minutách. pro všechno to duševní odhalování na začátku, které přibylo k tradičnímu tělesnému, a pro všechnu tu pravdivost, krystalizující celou dobu, zůstala nahá i skutečnost o sexuálním aktu. nic ze vší té slasti a nezkušenecké rozčarovanosti nebylo třeba hrát, jako se o to pokoušela ona, očividně mnohem zkušenější pornoherečka. a během titulků sledujeme toho klučinu unaveného odpočívat rozvaleného na pohovce a vstřebávat ten přehršel zážitků, nevěda si s nimi rady, a přesně to po tak nečekaně hluboce vystavěném pornofilmu bude dělat i divák.
a ani to není vše. někteří si stěžují, že po tzv. “sexuální revoluci” nezbylo ze sexu nic než hédonismus tělesného uspokojení. duchovní rozměr, který ze sexuálního spojení muže a ženy, učinil svátost a přítomná nejsilnější emoce – romantická láska, kterou soulož stvrzovala, přestaly být nezbytnou součástí sexuálního aktu, časem přestaly být jeho součástí docela. Impaled podle mého tím, jak je natočen a jak jsem film popsal, do jisté míry navrací sexuálnímu styku, co mu podle jedněch bylo zcizeno. a to pomocí porna, média, které podle jiných, možná těch samých kritiků, může za všechnu špatnost a pokleslost. to přinejmenším stojí za zamyšlení.
/// Sync, r. Marco Brambilla ///
fenomenální rapidmontáž, spojující desítky sexuálních scén z mnoha různých filmů v jedinou všereprezentativní soulož. nejsem si vůbec jist, zda jediným prostředkem k dosažení tak uvěřitelně plynulého přechodu byl pouze střih, anebo bylo zapotřebí dalšího efektu. chvílemi jsem nabýval dojmu, že v obraze je přítomno i nějaké morfování, ale možná šlo prostě jen o příliš zdařilou koláž a ideál úvah, jaké jsem se pokoušel rozvíjen v textu k House Call. a pozorným sledováním lze pochopitelně objevit ještě daleko víc. Sync je zároveň skvělým dokladem skutečnosti, že tempo doprovodné hudby je pro filmové vyjádření nesmírně zásadní. v případě tohoto krátkého filmu je příčinou vší té velmi mocné gradace, zatímco střih je po celou dobu pravidelný.
/// We Fuck Alone, r. Gaspard Noé ///
vedle Impaled a Hoist to nejlepší z Destricted a vůbec v kategorii krátkometrážního filmu.
Funny games aneb 10 ran do živého masa divákova, zmučeného do naprosté masochistické slasti
Posted by Eodeon | Filed under rakouský film
nebyl čas se věnovat blogu a dosud žádný není. na nové příspěvky ještě několik týdnů nepřijde, to přinejmenším. rozhodl jsem se proto alespoň “zrecyklovat” a zachránit dva texty ze starého blogu, který bude brzy (naštěstí) zapomenutou minulostí. tento jsem kdysi (dávno tomu, berte na to prosím ohled) sepsal o mém nejoblíbenějším filmu Michaela Hanekeho, po Pianistce ovšem, následující byl spíše obhajobou, než samostatným textem, a to filmu Destricted. texty jsou upravené, místy zkrácené, onde prodloužené a snad čtivější, než jejich starší hrubé verze.
text je samozřejmě skrz naskrz prošitý spoilery, a tak ho nečtěte vy nešťastlivci, kdož jste film dosud neviděli. a teď už k filmu:
z názvu textu je zjevné, že spíš než očividné trýznění postav filmu akcentuji citelný útok na diváka. i hlavní témata filmu pokládám za zjevná. je to útok proti lehkovážnému, v násilí si libujícímu sadistickému diváctví, jaké je stále více populární. určitým náznakem souvislosti mezi médiem a šokující iracionální brutalitou je starší Hanekeho film: Bennyho video. jde ale opravdu jen o náznak, film Bennyho video upozorňuje na mnohavrstevný odstup člověka od reality skrze audiovizuální médium, což může být vykládáno jako volný prostor pro svobodné konání zobrazených ohavností. v popředí je důsledek, motiv příliš hluboko řešený není. ale už jen samotný název je stopou, která nás vede tímto interpretačním směrem. v jistém ohledu tak Haneke neřeší problém, dělá mnohem více. postihne tento problém svým jedinečným a velmi působivým zpracováním, odhalí jeho obludnost způsobem, jakým nejsme zvyklí na to nahlížet, a naznačí cestu, po které se pak ubíráme při vlastní snaze po identifikaci příčiny. tímto podnícením diváka Haneke dokáže víc, než co by snad zmohl snahou vyřešit ten velice komplexní problém po vlastní ose, ačkoliv, u těch geniálních režisérů, kdo ví. v případě Funny games se od důsledků přesunujeme blíže k příčinám, objektem je médium samotné a jeho bezprostřední působení.
Michael Haneke ovládá filmové prostředky tak umným způsobem, že mu není rovno. dokáže manipulovat filmem tak, že dosahuje úplné kontroly nad divákem, dokáže vystihnout věci, které jiným způsobem sdělit nelze. proto mluvím o genialitě. a toto je patrné i z Funny games. je setřen rozdíl mezi manifestem a demonstrací.
násilí a děsivost jeho zlehčování, to, v jak příjemném obalu se k filmovému divákovi dostávají pojmy zabíjení, muka, násilné smrti, to je tedy předmětem (a záměrně nepíšu hlavním tématem filmu) Hanekeho počínání v tomto případě. /// dva příklady z nedávné doby. viděl jsem několik fragmentů 28 týdnů poté včetně jedné scény brutální vraždy ženy a to holýma rukama. podstatné je kamerové zpracování, které se důsledně vyhýbalo explicitnímu zachycení fyzického násilí i jeho následkům. vyděšené oči oběti, po zemi tekoucí krev, maniakální výraz vraha. když přišlo na nejhorší, kamera stočila pozornost na křečovitě se svíjející nohy oběti a vesměs sledovala pouze takovéto okrajové motivy, nikoliv udílení ran a zející otvory v rozdrásaných tělech. ve filmech tohoto druhu zřídkakdy uvidíte záběr na tělo člověka, kterému jsou za živa vyvrženy vnitřnosti, vyříznuty oči, rozdrcena lebka, uťaty ruce atd. přitom k těmto událostem v akčních a hororových filmech zcela běžně dochází, nejen v Rkových. zásadní je, že jsou usměrněny a ohlazeny do podoby, ve které je i ta největší zrůdnost, jaké se lidská přirozenost nutně musí vzpírat, podána přinejmenším stravitelně, v jiných případech dokonce velmi atraktivně. to mohou být například některé filmy Sama Peckinpaha, nesmírně talentovaného tvůrce, který si sice vůbec nebere servítky pokud jde o násilí v jeho filmech, ovšem estetizuje násilí. příkladem budiž ve filmovém klubu na ČT nedávno uvedený film Přineste mi hlavu Alfreda Garcii. už z názvu, který je naprosto doslovný, je zjevné, že násilí bude přítomno. zabíjení je ovšem ve westernovém duchu stylizováno do nepopsatelné nádhery. skvělý film, mimochodem. tím jsem chtěl nastínit, co je podle mě konkrétně předmětem Hanekeho zájmu. /// a teď konkrétněji ke způsobům předání zmíněného sdělení a k mistrovství Hanekeho manipulace, tedy, jak jsem to nazval, obraz divákova zmaru v deseti ranách:
/// rána 1.: nevědění /// co vlastně odstartovalo kaskádu násilí? otázka, která platí jak pro diváka, tak pro postavy filmu. možností je nekonečno, proto se nebudu namáhat zmiňovat ani jedinou, stopy přitom takřka žádné. ta nevědomost bolí kdesi v nitru.
/// rána 2.: nejistota /// situace je bez záruky, bez jistoty. i lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jistotu nemáme v žádném případě, musejí uznat, že za těchto okolností je ta skutečnost o to zřetelnější a o to děsivější. jisté není přežití a co víc, jisté není, ani zda je přežití tou lepší alternativou. naděje je ovšem vzbuzena všeobecnou vírou v život, myslím tu naději, kterou zanedlouho uvidíme velmi hořce umírat.
/// rána 3.: odepření pohledu /// ryze filmová zkušenost! matka je donucena se před vrahy svléknout. ponížení její provází pohrdnutí divákem a jeho potřebou vidět, která je dána zkušeností. z jejího nahého těla kamera nezachycuje nic. anticipaci tohoto lze také vidět, ale v jiném významovém kontextu, v Bennyho videu. naděje, že to všechno ponížení zabrání usmrcení, ta stále trvá.
/// rána 4.: synek /// vidět mozek vlastního syna rozstříknutý po zdi, vidět, jak se to stane, vidět lhostejnost vraha, vidět pobavení druhého, co dodat.
/// rána 5.: dno /// lidé na samotném dně duševních sil, konfrontováni s brutální vraždou dítěte, ani na truchlení času nezbývá, bezprostřední ohrožení života totiž trvá!
/// rána 6.: náhoda /// matka v posledním zoufalství uniká, z mnoha lidí, které by snad mohla potkat a získat pomoc pro sebe a manžela narazí právě na oba vrahy, začíná druhé kolo her. je to nechutně nepravděpodobné, ale pravděpodobnost je jen možnost, toto je realita, tak se to ve filmu stane! přesto je nepravděpodobnost něčím, s čím se srdce divákovo jen bolestivě vyrovnává.
/// rána 7.: dálkový ovladač /// opět ryze filmová záležitost a proto demonstrující Hanekeho nevšední dovednost. v tomto momentě naděje, po celou dobu živená, dojde naplnění. jeden z vrahů je mrtev. není to nic velkolepého, fatalitu událostí to nezvrátí a dokonce ani sebenepatrněji nezmírní. ten mrtvý z dvojice vrahů může být v okamžiku pomstěn a vše bude dokonáno se stejnou efektivitou. ovšem po všem tom týrání musí i tento akt pomsty vyvolat v zatím pouze trápeném divákovi pocit ohromné úlevy. je to jediné místo v celém filmu, kde Haneke připustí tu trochu velmi zkalené rozkoše. a to samozřejmě, protože má film a vše v něm pod absolutní kontrolou, má velmi dobrý důvod. a tím je užití dálkového ovladače. druhý z vrahů použije uvnitř diegetického světa filmu televizní ovladač k tomu, aby přetočil právě ten film, který sledujete, Funny games. ten akt má mnoho významů. prvně je to velmi šílený způsob, jak zabít divákovu naději docela. jen tím, že Haneke učinil tento ústupek, mohl docílit ještě strašlivější rány, vedoucí k naprostému zmaru. za druhé je to demonstrace absolutní kontroly, kterou má zlo. za třetí, a to je velmi důležité, tím jasně upozorňuje na filmovou fikci – ačkoliv divákem intenzívně prožívanou – a na naše sledování tohoto filmu. zde je řečeno, že sledujeme film, že ho nemáme pod kontrolou my, ale že tvůrce kontroluje skrze něj nás. může si dovolit cokoliv, jak je vidno. my nemáme žádnou moc. jsme asi tak svobodní, jako svázané a zmučené oběti ve filmu. zbraň je jasně identifikována: médium!
/// rána 8.: iracionalita /// násilí nemá smysl, a pokud snad, pak je jím pouhé pobavení.
/// rána 9.: zcizující pohledy do kamery /// jak už říká označení, mají zcizující účinek. zcizují filmovou iluzi. to znamená, že upozorňují na sledování filmu. takový efekt má obvykle za následek, že se divák nedokáže hlouběji ponořit do filmu a spoluprožívat ho s postavami. to platí částečně i zde, ovšem účinek je posunut maličko dál. zcizujícím efektem je samozřejmě i dálkový ovladač ze sedmé rány. podstatné je, že s upozorněním na sledování filmu jde ruku v ruce uvědomění si, že film sledujeme. abych vysvětlil: tyto momenty nás diváky označují jako voyeurské sadisty, kteří sledují, neschopni a ze své podstaty jakožto diváci i neochotni se zapojit. kocháme se zrůdnostmi a to nás samotné identifikuje jako zrůdy. zároveň je přítomen ještě jeden důležitý motiv. lze ho velmi snadno odvodit z toho, že jedinými, kdo občas mrkne do kamery – na nás! – jsou pouze vrazi. v momentě, kdy k tomuto zcizujícímu jevu dojde, je navázán vztah mezi postavou vraha a divákem. jakmile k tomu dojde, už není možné se s postavou identifikovat. je velice běžné, že lidé se identifikují v rámci hry, za kterou považují sledování filmu, se zápornými postavami. jsou to přeci jen bytosti nespoutané, charismatické, nadány velkou mocí, po jaké toužíme, kterou jim závidíme. to se v případě Funny games v žádném případě nemůže stát, protože mezi postavou vraha a divákem stojí bariéra vztahu mezi dvěma. zbývá jedině masochisticky se identifikovat s postavou oběti, nebo ještě spíše zůstat v divácké neutralitě, jen přihlížet zvěrstvům, být tou zrůdou, jak jsem to prve napsal, a co hůř; uvědomovat si to.
/// rána 10., konečná a absolutní: zacyklení /// někdo říká, že konec je pointa. ve skutečnosti jde ovšem jen o další z dlouhé řady obdobných motivů. přitom tento rozprostírá film do nekonečného řetězce, dá mu konečný smysl uvedením propojením začátku a konce do souvislosti, do jediného obřího cyklu. absolutizuje film v drtivé a !nezvratné! porážce diváka.
za nejmistrnější z ran považuji pochopitelně třetí, pátou, sedmou, devátou a desátou. když jsem se tím takto probral, zdá se nakonec spíš pravděpodobné, že určujícím tématem filmu není ani tak příjemná recepce násilí, i když to také, ale mediální manipulace s divákem.
to je totiž jedním z mnoha důvodů, proč je také třeba určité audiovizuální gramotnosti a proč je třeba odborníků z řad filmových vědců. film má jako médium nepřestavitelně velkou schopnost manipulovat. tu skutečnost zakoušíme každodenně, například v případě televizních reklam, z nichž každá je více nebo méně sofistikovaným pokusem diváka zmanipulovat. někdy je to průhledné, jindy méně a o to účinnější. divák, který neumí odečítat film, není vybaven určitou schopností mu rozumět na vyšší úrovni, ten je nutně zotročen. Haneke jakoby varoval před tvůrci nadanými jako on sám nebo jako výše zmíněný Sam Peckinpah. a teď už zbývá jen otázka, kolik diváků si tento poznatek odneslo.
PS.: připomínám starší text, kde jsem srovnával tento film s jeho pozdějším americkým remakem.
Pink Narcissus
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení
jako i takřka neznámý Un chant d’amour (krásně dvojsmyslný název) takřka známého Jeana Geneta, prokletého básníka s dramatickým životním příběhem, je rovněž další ze základních kamenů queer cinema, undergroundový Růžový Narcis našimi diváky opomíjen. krom mého vlastního čerstvého hodnocení není v ČSFD profilu filmu jediný další záznam. snímek je příliš odvážný a není se proto čemu divit, že nebyl uveden v televizi, na DVD ani v kinech, pokud je mi známo (uvědomme si, že v šedesátých letech byla homosexualita ve Spojených státech jako i v mnoha dalších zemí světa stále ilegální). jeho tvůrce, newyorského fotografa Jamese Bidgooda jsem dlouho považoval za obscéního umělce a jeho fotografie balancovaly zkrátka příliš ostře na hranici kýče. uznával jsem dosud pouze genialitu práce s barvami, které fotografie Bidgoodových epigonů Pierra Commoyho a Gillese Blancharda nesahají ani po kotníky. Bidgoodův filmový opus je ovšem bez pochyby geniální a to tím spíše, když přihlédnu k okolnostem jeho vzniku. do hlavní role obsadil neherce, neznámého skromného mladíka, jehož potkal náhodou na ulici a který je známý jen pod pseudonymem Bobby Kendall. proslavil se u Bidgooda nejen jako herec, ale ještě spíše jako fotomodel a oba jsou dodnes přátelé. komplikované natáčení Růžového Narcise probíhalo s přestávkami dlouhých sedm let (od roku 1963 do 1970, dokončen 1971 a uveden proti Bidgoodově vůli: proto beze jména tvůrce v závěrečných titulkách) a téměř všechny lokace byly vybudovány v Bidgoodově soukromém bytě, včetně několika stylizovaných zákoutí nočního New Yorku. vzhledem k popsaným podmínkám překvapuje vyspělá práce se světlem, hodná fotografického mistra jakým Bidgood bezesporu je, dále časté a sebevědomé využití filmových prostředků: množství dvoj- a více-expozic by Bidgoodovi záviděl i Kenneth Anger, promyšlený střihový rytmus využívající mnoha poloh od pomalé lyrizující po zběsilou dynamizující, deformace zrcadly, prolínačky, barevné filtry, nejneobvyklejší úhly a pokud nejde o náhodu, také opatrné citace slavných uměleckých děl (nebo se mi jen zdálo, že jsem zahlédl podezřelou podobnost s Marcelem Duchampem: Given: 1. The Waterfall, 2. The Illuminating Gas / Je-li dáno: 1. vodopád, 2. svítiplyn). krom vyostřené stylizace je další “překážkou” všeobecného přijetí filmu vypjaté erotično, byť víceméně implicitní a nezřídka symbolické. opravdu nejde o pornografii, jak jsem se před zhlédnutím obával. nemalou potíž může pro někoho představovat i skutečnost, že se jedná o nenarativní film. nevypráví, zachycuje procítěný okamžik a to za pomoci nástrojů avantgardy a postupů surrealismu. přes to všechno mě udivilo, jak snadné bylo rozumět každé scéně a jejímu významu.
Růžový Narcis zaznamenává erotické (nikoliv sexuální!) fantazie mladého homosexuála, od prvních scén zjevně dobře zajištěného, který se ocitá sám doma a sní o exotických milostných dobrodružstvích. stylizuje se do role španělského toreadora, otroka na dvoře římského císaře jako i do role císaře samotného, do postavy arabského sultána i do člena jeho harému. paralelní obrazy napovídají, že ve skutečnosti bude jen prostitut, zvyklý seznamovat se se zákazníky na záchodcích okrajových newyorských čtvrtí. téměř každá postava mladíkových fantazií nese jeho vlastní tvář i tělo, jelikož po vzoru titulního mýtu je zamilovaný především do vlastní krásy. pokud si právě nepředstavuje sebe samého, uspokojují ho jedině pohledy do zrcadel, které zrcadlově štěpí celý film a znemožňují rozlišit mezi iluzorním a reálným prostorem, jako stírají hranici také mezi iluzorním a vysněným životem. to vše jen zpěčeťuje rámcový prostor: všechny vnitřní prostory (ložnice, zrcadlová komnata, paláce, záchodky, uličky New Yorku) jsou situované uvnitř vnějšího prostoru začarovaného lesa – nerozluštitelného mystéria života a lásky, v případě našeho hrdiny tedy především sebelásky. bez nadsázky katarzní, i když předvídatelný epilog, který bych nerad prozrazoval, dovršuje téma o nepříjemně výstižný výraz duševní bolesti. po něm si už nebudete přát do nitra nevšedních filmů pronikat pomocí identifikace s hlavním hrdinou. ale copak se lze k surrealismu efektivně vztahovat i jinak? marnost nad marnost.
nebýt to dnes, šetřil bych časem a o filmu bych nic nepsal, ale když je to dnes to první výročí založení blogu ;)
omezení komentářů
Posted by Eodeon | Filed under nefilmové, Uncategorized
omlouvám se za to, ale statistika 289 comments (16 approved; 0 pending; 273 spam) je alarmující. komentáře se od tohoto okamžiku schvalují předem a k příspěvkům starším 17 dní jsem je zakázal docela. pokud ke starším textům cokoliv potřebujete, odkazy v pravém sloupci Vám nabídnou celou řadu možností, jak mě kontaktovat. prosím o pochopení. je to ale i pro vaše dobro, jelikož přinejmenším jeden z komentářů obsahoval krom podezřelé reklamy i virus. u některých příspěvků (například u tohoto) zakazuji komentování už v okamžiku jejich publikování.
Inception
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream, dílčí postřehy, filmová doporučení
kdyby sny byly filmy
na blogování je nejkrásnější ta svoboda, řekl bych. žádná redakční politika, žádní editoři a cenzoři. namísto toho adaptabilní koncepce a téměř nekonečný prostor k nezaujatému experimentování s textem. žánry publicistiky nejsou než obtížné překážky. poutají mysl, tlumí její potenciál, zbavme se jich. na tomto místě si takové malé rebelanství dovolit mohu, a tak (nikoliv proto) si ho dovolím. tentokrát bude text o filmu pouhopouhým záznamem bezprostředních dojmů. aniž bych uvažoval o formě podání, zapisuji zde nejčerstvější myšlenky, které mě napadají po návratu z první (a jistě poslední) návštěvy Inception. na zřeteli mám vskutku pouze film samotný a v každém případě usiluji o to, vyvarovat se projektování sama sebe a vlastní osobitosti do filmu (bože, jde to vůbec?). pokud uspěji, dozvíte se něco o filmu. selžu-li, dozvíte se více jedině o mně. podotýkám, že jsem o filmu předem nevěděl nic jiného, než základní údaje. razím přesvědčení, podle něhož je nejpříhodnější co možná nejmenší obeznámenost. jedině tak se lze plně vyvarovat předsudků, planým očekáváním a frustracím, která je pokaždé nevyhnutelně následují. mimoto, bylo by nedůstojné kritika i obyčejného diváka, kdyby si nedovedl vystačit s obecnou znalostí, vlastním vzděláním a zkušeností s uměleckými projevy a audiovizuálními způsoby vyjadřování. nečetl jsem o Inception nic a bez dobrého doporučení to ani nemám v úmyslu. očekávání jsem neměl vysoká. všeobecně uznávané filmy mě naplňují spíše nedůvěrou.
v textu je přehršel spoilerů. nečtěte, kdo jste film neviděli.
něco jiného než projekce vlastní osobitosti je hledisko přístupu. cinefily fasciuje film z rozličných příčin a udivuje různými aspekty. ne všichni si ceníme těch stejných rysů. Inception shledají mimořádně opojným zájemci o psychoanalýzu a jistě i znalci filmových teorií s psychoanalýzou se pojících, badatelé v oblasti filmového diváctví, zkoumající psychologii vnímání filmu, stavy diváckého vědomí, procesy identifikace s postavami a další aspekty problematiky. uspokojí i všechny náročné a zkušené diváky takové, kteří žádají důstojnou výzvu v podobě řemeslně dokonalého, komunikativního a promyšleně strukturovaného filmového textu. potěší zajisté i diváky žádající propracovanou intertextualitu (nejpříjemnější byla aluze na závěr Občana Kanea). Inception také bech pochyb nadchne analytiky kované v naratologii. ušetřte si čas a po samoúčelnosti se vůbec nepokoušejte pátrat. od střihové následnosti záběrů po zpomalení jediného z nich je vše podřízeno zákonitostem fungování fikčního světa. vlastně i způsob, kterým se s jeho zákonitostmi obeznámíte, je nezastupitelnou součástí filmu: dozvídáte se je zároveň se zasvěcováním nezkušené Ariadne (Ellen Page) a díky náznakům pečlivě roztroušeným v prvních dvaceti minutách trvání se naučíte uvažovat v rámci oněch pravidel ještě dříve než Ariadne a velmi snadno domyslíte celý zbytek filmu, osud hrdiny i jeho ženy. Cobbovy zpovědi Ariadne i retrospektivní odhalení na konci může působit jako opakování toho, co je již dlouho nad Slunce jasné. ale je snad předvídatelnost legitimní kritikou? existuje snad pro zkušeného diváka (čtenáře, posluchače atd.) něco jiného než předvídatelnost? vzpomínám si, jak krásně na to téma polemizuje Shyamalan v geniální Ženě ve vodě, velmi doporučuji! ne, nezáleží na tom, že (až na detaily) celou historii hlavního hrdiny odhadnete ve třetí scéně, protože ve zbytku filmu ho již poznáváte doopravdy a to doslova niterně.
ovšem úvah nad výše zmíněnými aspekty bych zanechal. internet se od premiéry filmu jistě zaplnil množstvím více či méně povolaných analýz na tato i mnohá další témata. jak opakovaně zdůrazňuji, nejzásadnější otázka kladená umělecky zdařilému filmu je “o čem?”. takový je můj nejzazší zřetel. Inception je, dle méhou soudu, film výjimečně zdařilý, umělecky hodnotný a citově i intelektuálně podnětný. důkazem toho budiž výpověď. nikoliv má, nebo Nolanova, ale jedině filmu samotného.
vždy říkám, že umělecký film je jedině ten, který zprostředkovává výpověď. mírou ovšem v žádném případě nesmí být domnělá hloubka výpovědi, naopak, stačí docela prostinká teze. její hodnota se odvíjí od nezastřené upřímnosti, kterou dílu vtiskl jeho tvůrce. ta je, pravda, v případě Inception podváděna a značně zkalena, ale tak černobílá ona záležitost není ani zdaleka. totiž, jak se stavět k očividnému (snad až podezřele okatému) kýči ve filmu, který kýč mimo jiné tématizuje?
kdo se jen trochu zamýšlel nad obsahem filmu, čímž už z principu hovořím o každém jeho divákovi, musel dospět alespoň k některým z pojmových opozic, které jádro filmu nejlépe charakterizují. za nejmarkantnější si dovolím označit vztah skutečnosti a iluze (sen je jen konkretizací obecnějšího pojmu iluzivnosti, neskutečnosti, která se za skutečnost vydává), nahlížený perspektivou jedné lidské mysli. přemítáním nad tímto vztahem a jeho zpodobněním v Inception by se dalo strávit mnoho času. udělám ovšem lépe, když téma na okamžik odsunu stranou a upozorním, že se překrývá s jinou, takřka identickou pojmovou dvojicí – se vztahem umělecké pravdy a kýče, tedy pravdy a velmi specifického druhu nepravdy. jak málo se liší od vztahu skutečnosti a velmi specifického druhu neskutečnosti – snu!
jak to myslím, poosvětlí poslední záběr. po celou dobu svého trvání byl snímek srozumitelný a divák se velmi snadno orientoval v časoprostorových souvislostech. potud odmítám všechny prostomyslné fámy, že film po jediném zhlédnutí nelze pochopit a je třeba jej vidět vícekrát, a považuji je za sprostou snahu nahnat diváky do kin podruhé. jaké je ústřední téma už není tak snadné zodpovědět, ne v kontextu závěru, který je k porozumění paradoxně klíčový. díky němu jsem se byl nucen po odchodu z kina na pět dlouhých minut zamyslet. zastaví se, nebo nezastaví? jistěže ano, ale přesto jsem měl nutkání otázku rozvážit hlouběji a po pěti minutách jsem dospěl ke stejnému závěru, který se dostavil s prvním ze závěrečných tituků. ale rád by postup alespoň zhruba, zato poctivě zrekonstruoval. možnosti jsou čtyři, respektive je jich pět: (1) zastaví se – realita, (2) nezastaví se – sen, (3) nezáleží na tom, jelikož Cobb (Leonardo DiCaprio) dosáhl naplnění své nejhlubší tužby a je zcela nepodstatné, zda je naplnění hmotné, či iluzorní, protože pro mysl samotnou je skutečné, co za skutečné považuje (což je jedno z pravidel fikčního světa) – právě proto režisér ponechal závěr otevřený, (4) čtvrtou možnost bych si zatím raději nechal pro sebe. a totéž platí o (5) páté. k (1) se dlouze vyjadřovat nehodlám. každému je jistě jasné, že tato možnost se nabízí, je pravděpodobná a závěrečná scéna ji nasvědčuje. stejnou měrou pravděpodobnosti, se domnívám, že je podpořena rovněž možnost (2). respektive, podle mě to mohlo být také tak, že se Cobb nikdy nevymanil z nejspodnější úrovně: z Limbu (resp. z Pustiny). jeho návrat do světa bdících a zároveň návrat k dětem není nic víc než další tužbou, kterou hrdinovo nevědomí bezděky zrekonstruovalo uvnitř Pustiny. je to sen, který SE splnil. sám od sebe, neboť se k němu Cobb vztáhl v okamžiku, kdy se nacházel ve velmi zvláštním stavu vědomí: v takovém, který nepotřebuje architekta, kde mysl buduje uvnitř sebe sama s absolutní svobodou (existence náplně Pustiny se odvíjí od existence myslícího subjektu, který jej myslí, tím tvoří a tím uvádí do existence – jde vlastně o vztah objektivního a subjektivního idealismu). takové je další z pravidel. a ještě jiné říká, že cokoliv lze uvnitř snu zrekonstruovat ze vzpomínek snícího. i tváře dětí. na podporu teorie (2) bych připomněl, že Cobbovy děti ze závěrečné scény jsou očividně ve stejném věku, jako v jeho vzpomínkách. ale to je slabý argument. snadno ho lze vyvrátit. stačí předpokládat, že jsou jen o trochu starší, než když je viděl naposled. odluka trvající půl století v Cobbově mysli mohla znamenat jen neporovnatelně krátké časové údobí ve skutečnosti. mnohem znepokojivější je poukaz, že po údajném opuštění limbu se hrdina ocitá přímo na palubě letadla. režisér svázal obě místa střihem bez prostředkujících vstupů nejprve do horské pevnosti, následně do hotelového výtahu a nakonec do potápějící se dodávky. pokud jsem správně porozuměl zákonitostem fikčního světa, a já věřím, že ano, je “kopanec” nezbytný na každé z úrovní, protože každá z úrovní simuluje úsínání a proces extrakce a tím spíše, že mysl považuje tyto posuny za pravé, nehledě na to, že k nim dochází již na snové úrovni. k tomu bych mohl ještě dlouze popisovat podezřelou stylizaci obrazu závěrečné scény a opatrnou práci s časem. i to snese dvojí výklad. hypotéza (3) je možnost, kterou bych vyloučil bez delšího zamyšlení. hodnota rozdílu mezi skutečností a iluzí nemůže být setřena, neboť je srdcem struktury filmu a dává smysl každé její součásti. krom toho, připustit třetí možnost, ocitl bych se v rozporu s psychoanalytickými zákonitostmi, které si Inception vypůjčuje, a se základní tezí, že vědomí skutečnosti, jakkoliv je bolestivé, je lepší než nejlepší sebeklam (doufám, že to příliš nevulgarizuji, nejsem odborník). (4) čtvrtou možnost prosím ignorujte, to jen postupuji na nižší úroveň. nelze ji zhodnotit, protože není racionální. jde o slepou uličku, paradox. podle ní hrdina pozbyl jakýchkoliv schopností rozeznat realitu od snu, což přeneseně znamená, že pozbyl také jakékoliv naděje na návrat do reality. pozbyl jich kvůli rozhodnutím v limbu, kterými se smířil se ztrátou ženy a zcela se oddal myšlence na návrat k dětem. a ono nic není tak utkvělé jako myšlenka. tato byla natolik utkvělá, že si Cobb v duchu teorie (2) vysnil v hájemství svého nevědomí přesně takový svět, po kterém toužil, přesně takové vyústění. bez totemu nemá šanci rozlišit sen od reality a nyní bude i ten respektovat svrchovanou vůli Cobbova nevědomí a ač iluze, zastaví se. nic to však neznamená. (5) káča přeci není Cobbův totem, čili na jejím pohybu pranic nesejde.
po rozvážení výše nastíněných možností musí být každému zřejmé, že také teorie (2) je vyloučena. celý předešlý film je svědectvím o nenahraditelné hodnotě pravdy, skutečnosti, či jak tomu chcete říkat. kdybychom si museli vybrat mezi (1) a (2), musíme považovat za zřejmé, že film končí skutečností, neboť je celý jen její oslavou. vyloučili jsme tedy (2) a (3). ale co (4)? pozitivní zhodnocení pravdy či skutečnosti je nesporně výpovědí filmu. jenomže, co když film není její oslavou, ale nostalgií po ni? nostalgie je bolestivý pocit, kdy vzpomínáme na cosi nenávratně ztracené. nesnaží se nám snad Nolan otevřít oči a uvědomit si, jak dalece společnost jednadvacátého století ztrácí svá pouta se skutečností? neříká nám jinými slovy totéž, jako celá řada jiných moudrých filmařů, že žijeme ve spíše virtuálním než skutečném světě a přese všechny výhody tím o cosi nenávratně ztraceného přicházíme? není on Cobb vskutku (velmi ošemetné slovo v tomto kontextu) věčným vězněm absolutní iluze, kterou již nikdy nebude schopen rozlišit od reality? úplně stejně, jako jeho žena nerozlišila totéž, ale oproti němu byla pevně přimknutá k opačné straně, k přesvědčení, že vše je fikce? neodkazuje snad titulní vnuknutí (inception) na vnuknutí, které Cobb implantoval sám sobě, na utkvělou, bez nadsázky až obsesivní, přitom prostou myšlenku na návrat k dětem a jejich obličeje? je to velmi lákavá teorie, ta čtyřka. tím spíše, že do sebe tak krásně zapadá. ve svém debutu Nolan tématizoval posedlost sledováním lidí a k jakým nepěkným věcem může člověka dovést, v Mementu nepěkně vrcholí příběh hrdiny stiženého poruchou dlouhodobé paměti, Insomnie představuje další duševní chorobu už svým názvem, batmanovské filmy lze interpretovat jako studie schizofrenie a v Dokonalém triku po ni rovněž najdeme stopy. a tak se ptám, zda není logické pohlížet na Inception jako na další film o hrdinovi tíženém duševní poruchou? v tomto případě něčím jako adualismem – neschopností rozlišit sen od skutečnosti? a není snad logické v kontextu (z jistých úhlů pohledu) nešťastných konců hrdinů Nolanových předchozích filmů přiklonit se k “nešťasnému” konci i v případě Inception? závěr může představovat vysvobození (1) a může být, v tomto světle, i dovršením šílenství (4).
ale on se totem zastaví. věřím tomu. není iluze, která by napodobila realitu dokonale, a není kýče, který by nemohl být rozlišen od věrného díla. a tak je to i s touto úvahou, která mi probleskla hlavou v několika setinách sekundy po skončení filmu (třetí level), kterou mi trvalou následujícíh pět minut z cesty domů promyslet a ověřit (druhý level) a kterou mi právě teď, když toto sepisuji, trvá již téměř půl druhé hodiny zaznamenat (první level). když jsem vyšel ze sálu a tmou utlumený zrak se probral k bdělosti, neměl jsem sebemenších pochyb, že toto je skutečnost a ono byl jen film – iluze ze své podstaty. a v duchu této neochvějnosti (nikterak utkvělé, nemyslete si!) vnímám celé Inception. jelikož to byl první a nejsilnější dojem. a jen kvůli němu se namáhám toto celé sepisovat. tento článek je jako pyramida pro myšlenku. celá ta obří stavba textu neslouží k ničemu jinému než k balzamování a zachování jediné prostinké myšlenky, možná dokonce jen prchavého dojmu, o kterém soudím, že film vystihuje lépe než všechny racionální konstrukty dohromady. a stejně, jako tomu je s ostrým odlišením filmové fikce a skutečnosti, je to i s vnitřním napětím Inception. náhražky upřímné kreativity – komerční zřetele, se ostře potýkají s autorovou průraznou osobitostí (a Nolan zaslouží považovat za auteura v přesném duchu, jak tuto hodnotu vnímali přispěvatelé Cahier du cinéma v polovině minulého století). však neignoruji, že předmětem mého zájmu je letní hollywoodský blockbuster. jedním z pravidel komerce je: trochu od všeho, což znamená pro všechny. trochu romantiky pro holky, trochu akce pro chlapce. ovšem nic z toho není !zdánlivě! v Inception nezbytné a už vůbec ne v tak opulentní míře! rovněž první scéna, říkejme jí třeba prolog, je nesmírně silná (pohybem, emocí, hudbou, vším) a sugestivní. je svým způsobem nejúdernější scénou filmu. podobné strategie vidám u letních blockbusterů často – o loňském Star Treku J. J. Abramse platí to stejné. nejde o nic jiného, než “vnuknout” divákovi nutkavou potřebu zajít na film záhy znova. a nejen toto, ale i požadavek naprosté srozumitelnosti je stěžejí komerčního zřetele. a jak jsem již uvedl, celý film lze po celou dobu odečítat bez nejmenších potíží, nehledě na vražedné tempo, celý film … až na poslední záběr. a právě ten definuje !celý! film. do onoho nenápadného gesta vložil Nolan dostatek síly, aby vdechl hlubší smysl každé předešlé součásti filmu a přebil málem vítězný kýč. nejen přebil, ale i kýči vtiskl úlohu v zastřešující výpovědi o jeho nebezpečné klamné povaze a o nenahraditelné hodnotě protilehlého extrému: skutečnosti. bez obojího by byl snímek méně než poloviční. neumím si představit vznešenější ospravedlnění kýče.
ostrá kritka na závěr měla padnout na realistické pojetí snu. nejde mi o obrazy, ale o vnitřní zákonitosti snového světa, které jsou s drobnými výjimkami převzaty ze světa reálného. snění v Inception se následkem toho snění vůbec nepodobá. připomíná daleko více virtuální realitu jaká byla v Matrixu, včetně schopnosti “programátora” provádět terénní úpravy, tvořit zapomoci fantazie i kopírovat/rekonstruovat skutečnost. doufal jsem v iracionálno, asociativní odvíjení a daleko sofistikovanější práci s časem ve snových scénách. zamýšlená kritika měla cílit i na scházející osobitost snů, které přeci vždy patří osobitému jedinci. proč se vyjma občasného výskytu projekcí vzpomínek (žena, děti, vlak), osobnost snícího nijak neotiskne do snu? kladl jsem si i otázku, jak se hrdinům povedlo vyřešit obtíže s okamžitým zapomínáním snu po probuzení. nicméně rozmyslel jsem si to. snové zákonitosti ustoupily zákonitostem reálného světa, nicméně bez nich by neplatil ten zákon, podle něhož se tomu, kdo se snu účastní (tedy zprostředkovaně i divákovi Inception), jeví sen realisticky, respektive že ho není schopný od snu rozeznat. souhlasím s tvrzením, že ze všech uměleckých druhů je film nejpodobnější snu, respektive že má potenciál se mu připodobnit, ale přesto teoretik filmu Serge Lebovici neměl pravdu. film je snu více nepodobný než podobný. a ani nejodvážnější surrealismus na tom mnoho nezmění. Nolanovi přesto patří velký dík, že psychoanalýzu odedávna spjatou s filmovou teorií uvedl do těsnějšího sepjetí s filmem samotným.
ex post
jedno z doporučení dalších textů mě přivedlo k recenzi Kamila Fily. doporučuji ji tesat do kamene jako poselství budoucím generacím. rád bych doplnil svůj obrázek o nejkrásnější postřehy, cituji:
“Ano, Inception není o snu jedince, ale o sdíleném snovém prostoru – dokážete si představit lepší příměr k samotnému filmovému médiu a zážitku z kina? Tento snímek vám jasně říká, jak fungují filmy a my dočasně věříme jejich iluzi, ale zpětně si uvědomíme jejich nedostatečnost a nereálnost. Málokterá scéna mě v poslední době pobavila víc než ta, když zazní otázka „A uvědomuješ si, jak ses octla na tomto místě?” – čímž se odkáže nejen k tomu, že u snu si nikdy nepamatujeme, kdy a jak začal, ale zároveň jde o odkaz k základům filmového střihu a práce s časem.”
- přesně! totéž jsem si ve zmíněné scéně uvědomil i já, ale až při čtení Filovy recenze mi naplno došlo, že popsaný princip se vztahuje vlastně na celý film. nebo ne? a dále:
“Emoce tu tedy vycházejí z toho, že si nemůžeme být jistí pravostí našich citů, případně autenticitou bytostí, vůči nimž se city vztahují. Nemůžeme si zde být jisti nejenom tím, co je sen a realita, ale i tím, jestli platí filmová klišé.”
- a proč to neradikalizovat ještě víc: naši milovaní jsou našimi projekcemi. všichni jsou, ale oni ze všeho nejvíce. lidi poznáváme jen povrchně a hrubě. ostatně jako i filmové postavy, ale co se dozvíme o nich, směruje scénárista. obraz jejich osobnosti v naší mysli je možná více domyšleným konstruktem než sumou poznatků. a ty, které milujeme, domýšlíme tak, že si je idealizujeme. a nemůžeme si být jisti koho či co milujeme. začínám chápat, prož jsou emoce, které hrdina cítí ke své ženě, tak temné a proč byly takové i mé pocity ze sledování. a také to, proč je film ještě o chlup lepší, než jsem si myslel v prvním okamžiku a při sepisování vlastních poznatků.
ex post 2
po rozhovoru s kámošem bych rád dodal jednu věc. neakceptuji výtku, že koncepce “snů uvnitř snů” je “bláznivý sci-fi exces”. hlasím se jako člověk, kterému se kdysi jednou zdál sen ve snu ve snu a na základě osobní zkušenosti mohu potvrdit, že nejen dvouúrovňové, ale dokoce tříúrovňové snění není “pouhý” “sen”, ale realita.
sen byl o tom, že ležím uprostřed noci ve své posteli, všude úplná tma. zpoza postele vynořila postava člověka a napadl mě. s hrůzou jsem se probudil do přesně totožné scenérie a záhy se uklidnil, že šlo jen o sen. jenže pak se stalo totéž přesně znovu. probudil jsem se podruhé a tentokrát jsem nebyl schopný rozeznat, zda sním, nebo zda jsem se probudil doopravdy. myslím, že mi ještě nikdy nic nenahnalo tolik hrůzy jako tenkrát ta nejistota. tím spíš vzhledem k povaze snu. a pak se to stalo po třetí. když jsem se probudil po třetí, trvalo mi dlouhé minuty, než jsem uvěřil, že tentokrát nespím, ale všechno kolem vypadalo přesně jako ve snu: moje postel, hluboká noc, úplná tma. vzpomínám si, jak jsem se na třetí úrovni ujišťoval, že tentokrát to sen nemůže být, protože krom vizuálních percepcí zaznamenávám i hmatové, cítím tíži a vnímám povrch polštáře, ale sny očividně obsahují percepce odvozené ze všech smyslových vjemů. vizuální jsou dominantní, jelikož zrak je i ve skutečnosti dominantní smysl pro člověka. občas slyším i hudbu, ve srovnání s filmy je to hudba nediegetické, ale to je příliš hrubé srovnání, já vím. a podobně je to s čichem a hmatem. už od malička se mi zdají sny, při kterých si uvědomuji, že sním. dříve to nebývalo nic drastického. naopak, bylo to nesmírně příjemné. nejednou jsem si usmyslel, že toho využiji a zhmotním si pro sebe na malý okamžik nějaká vytoužená přání. ale jako architekt se přiznávám, že jsem selhal. vlastní sen mě neposlouchal ani trochu. soustředil jsem se na představu, ale unikala mi, a prostředí se formovalo úplně jinak, nedávalo to smysl, byla to koláž různorodých prostředí, která se neustále radikálně proměňovala, jako to město z Dark City. jiné sny byly tak drastické, že jsem se usilovně snažil probudit, ale opět to nešlo. co bych dal za takový totem! připadal jsem si jako vězeň ve vlastní hlavě a to bylo nesmírně nepříjemné, ale ještě horší byla nejistota, zda opravdu sním, která přišla poté. uvědomit si, že sním a až záhy pochybovat, v tomto pořadí vzniká nejhlubší nejistota. díky těmto zkušenostem jsem zcela přehodnotil své názory na sny a odmítám věřit všeobecně uznávaným názorům na jejich povahu a dodnes ve mě hlodá nejistota o tom, co je reálnější, neboť když sním a vím o tom, připadá mi to reálnější než vzpomínka na realitu. a nic na tom nezmění ani fakt, že sním iracionální sen, ve kterém neplatí žádné z fyzikálních zákonů prostoru ani času. v několika snech z posledních měsíců jsem měl navíc intenívní dojem, že známé postavy, které ve snu potkávám, jsou projekcemi nikoliv mé mysli, ale jejich myslí, že se s nimi setkávám doopravdy, jen jinde, v jiném světě, a oni přitom v realitě spí někde ve své vlastní posteli. myšlenka, že doména snů je svébytná a celistvá, že sen není “můj”, ale že je jen “mým” vstupem do jiného světa, mi na mysl přichází stále častěji (už jsem o ni na blogu psal v souvislosti s Cukamotovými filmy Akumu tantei a Akumu tantei 2), tím spíše, že vím, že otázku nikdy nerozřeším. snový svět zaplňuji obrazy svého vědomí, jakoby to byl svět s amorfními zákonitostmi, velice pružnými zákonitostmi, které se přizpůsobí “uživateli”. proto naše snové světy sestávají z obsahů našich vědomí, jelikož projektujeme sebe sama a svou zkušenost do zvláštní materie snu. bez této zkušenosti sestávající z korpusu smyslových dat ani nejsme schopni myslet, proto je tomu tak. nejsme schopni zde vidět skrze jiné prizma, než vlastní zkušenost, které říkáme “Já” a ničemu jinému. … ale to je přeci absurdní! jen škoda, že pro žádnou z “teorií snění” neexistuje důkaz a z principu existovat nemůže.
mimo vlastní úvahy doporučuji knihu Ikonostas od Pavla Florenského, která obsahuje krásnou studii snění v souvislosti s uměním. na tak geniální postřehy bych se sám nikdy nezmohl.
pozvánka na Přehlídku netradičního filmu
Posted by Eodeon | Filed under filmové festivaly
status quo jsem dnes nucen porušit také abych upozornil na konání prvního ročníku jedinečného filmového festivalu. Přehlídka netradičního filmu si za své téma volí nahotu v umění a médiích. vymezuje se vůči “bezduché” pornografii a klade si za cíl reflektovat aktuální přístupy k tématu. mimo filmové projekce jsou připraveny odborné přednášky a diskuze, divadelní představení, autorská čtení a nezastupitelný doprovodný program sestává samozřejmě i z hudebních koncertů.
přehlídka se koná 26. – 28. srpna v Mladé Boleslavi. více o ní na stránkách projektu a na Netradičním blogu:
http://netradicniblog.blogspot.com/
http://netradicnifilm.cz/
změny na blogu
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized
někteří z vás si pravděpodobně už všimli několika drobných změn, kterými se pokouším povýšit blog na verzi více vstřícnější čtenářům. ti z vás, kdo si nevšimli, čtěte dál, ostatní berte tento příspěvek spíše jako předsevzetí.
v první řadě jsem všechny předchozí texty zarovnal do bloku, jelikož jsem konečně přišel na to, jak se to dělá, a stránka již vypadá lépe alespoň pro oko. k textům o jednotlivých filmech dodávám tučně podtituly, ale příspěvky samotné plánuji i nadále uvádět pouze strohým názvem (distribučním, je-li nějaký, není-li, původním). nebudu ustupovat žádným požadavkům žurnalistického rázu vedoucím k povrchnímu zatraktivnění nadpisů i samotných textů.
texty nyní prokládám hypertextovými odkazy, což pro mě představuje oproti všem předpokladům pouhá tři kliknutí navíc, zatímco vám to ušetří spoustu času. ke každému příspěvku o filmu navíc dodávám odkazy na profil filmu na ČSFD a IMDb. není v mých silách je doplnit i ke všem předchozím textům. za to se omlouvám.
věřím, že byste spíše uvítali změnu v podobě větší četnosti příspěvků, ale to si žádá čas, který nemám a ještě dlouho mít nebudu. druhá omluva.
La soledad
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, španělský film
Variace na téma “sbohem”
kratší noticku bych rád věnoval staršímu snímku španělského režiséra Jamieho Rosalese, se kterým jsem se obeznámil díky uvedení jeho filmu Kulkou do hlavy na druhém ročníku samostatné Cinepur Choice. teprve po roce a půl jsem si našel čas a poohlédnul se po dalším z jeho filmů a v rukou se mi octla Samota. ovšem spíše než o titulní samotě pojednává snímek téma odloučenosti, separace. nejvíce je znatelné na osudech postav a na velikých časových rozestupech mezi scénami. především ale zaujme velmi častým užitím děleného plátna – vertikální zlom odděluje dva různé filmové obrazy, zachovávaje symetričnost proporcí. geometrická jednota zároveň s geometrickou podvojností jsou optikou filmu o vyrovnanosti celku složeného z vzájemně napjatých součástí, oddělených a osamocených. dělené plátno proto nemůže být odmítáno jako samoúčelný výstřelek, či pouhý experiment, ale plní svou nezastupitelnou úlohu. prostřednictvím něj dochází také k unikátní konstrukci filmového časoprostoru, neboť není vždy jasné jak se k sobě prostorově vztahují dva obrazy postavené vedle sebe na plátně. časově jsou paralelní. prostorové vztahy mezi nimi na druhou stranu mohou nabývat možností z širokého spektra. rekonstrukce prostoru na straně diváka se tímto proměňuje ve vzrušující divácké dobrodružství, které není jen prachobyčejnou atrakcí. méně podstatný rys spočívá v aktivnějším zapojení diváka, který je ponoukán všímat si každého sebenepatrnějšího detailu v obou obrazech. jejich vztah odhaluje pozorováním dopadajícího světla, zakřivení chodeb, pohybu stínů, vzorů podlah atd. významnější rys tkví v daleko nápadnější divácké pozornosti, kterou sám film svádí směrem k postavám. zejména ony svým pohybem uvnitř filmového prostoru nejvíce dopomáhají jeho rekonstrukci a zcelistvění. postavy nesou jednotící úlohu. tím neodkazuji jen k rekonstrukci časoprostoru, protože stejnou funkci plní postavy i v narativním plánu. jedině jejich výskyt sjednocuje volně související větve vyprávění stejně jako sjednocuje rozštěpený prostor. kvůli naznačené fragmentaci děje se Samota může jevit jen jako sled filmových obrazů, variace (plurál) na téma odloučení. může být ale chápán i jako mnohem více právě díky sjednocujícím okolnostem, které jsem popsal, jako celistvá filmová výpověď na téma odloučení, zdařile zasazené do systému souvisejících významů: film o odloučení, o bolesti z odloučení, o samotě, stesku a změně.
De zee die denkt
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, nizozemský film
O moři, které myslí, že je filmem
byla to velmi výstižná recenze Kamila Fily z webu aktualne.centrum.cz na žalostný film Pan Nikdo, co mě přimělo zajímat se o titulní film, Myslící moře, podle recenzenta jeden z tzv. “mindfuck filmů” (já si to nemohu dovolit bez uvozovek), který leží mimo hlavní proud podobně jako kupříkladu filmy Davida Lynche. v textu se mimoto objevuje v souvislosti s filmy, na nichž pracoval Charlie Kaufman. zejména to platí o jeho scénáři k Jonzově Adaptaci a o vlastním režijním debutu Synekdocha, New York.
jedná se o film právě tak sebereferenční jako o dva roky novější Adaptace. budí iluzi, že vzniká před divákovýma očima. v této souvislosti je důležité zmínit také myšlenkovou konstrukci, která tvoří jádro filmu, vznikajícího uvnitř téhož filmu. scénárista Bart Klever se usilovně zabývá promýšlením proudu myšlenek, kterého přivádějí k radikálnímu přesvědčení: k popření existence vlastního či jakéhokoliv subjektivního “já”. bylo by krátkozraké v okamžiku tohoto zjištění přerušit bedlivé sledování filmu s poukazem, že Bartova logická stavba je příliš křehká a argumentační stavba představená během první čtvrthodiny filmu snadno napadnutelná. on si toho ovšem není vědom, svou tezi zastává skálopevně a stává se mu svého druhu obsesí. a v tomto jsem Já našel myšlenkové jádro, nebo říkejme třeba také téma “filmu o filmu”, v neukojitelné potřebě člověka rozřešit záhadu a dospět k pravdivému poznání, v jeho potřebě k pravdě lnout, jakkoliv zničující pro něj povědomí o ní může být. Myslící moře je film o člověku, který objevil logický paradox a nedokáže z něj vystoupit. stejně paradoxní náhled mohu uplatnit na jeho motivace k tvorbě. Bart pracuje na filmu, aby vyjádřil svá přesvědčení, která nemá smysl vyjadřovat, jsou-li pravdivá. odkud čerpá potřebu pracovat, když popírá sama sebe? odkud bere potřebu pečovat o svého malého synka, když popírá sama sebe i každé individuální bytí?
ovšem Myslící moře zosobňuje zážitek spíše cinefilní, nežli intelektuální. ještě opojnější, než jej takto promýšlet, je sledovat jej. představuje totiž ukázkový příklad organické jednoty formy a obsahu, která se stává manifestem iluzivnosti tím, že sama není ničím víc než iluzí. zřejmě také z toho důvodu se Bart Klever rozhodl své závěry představit formou filmu, ačkoliv je nadšeným čtenářem filosofické a všelijaké esoterické literatury, jelikož film je ze své podstaty mimo jiné také iluzí – iluzí časoprostoru, iluzí života a skutečnosti. vlastní slova hlavního hrdiny jsou jen jedním z mnoha formálních prvků Myslícího moře, které se podílejí na zprostředkování sdělení. doplňují se s celou řadou čistě vizuálních a filmových prostředků, aby !společně! tlumočily jedno a totéž. po Bartově pracovně je roztroušena celá řada optických klamů, kterým se kamera věnuje po relativně dlouhou dobu. dosti dlouho na to, aby divák stačil své prvotní zmatení zkorigovat a uvědomit si, že nehledí na paradox, nýbrž pouze na klam, iluzi. i kdyby k tomu zjištění snad někdo z diváků nedospěl, po téměř neznatelné změně se pravá povaha věcí projeví. stačí, aby Bart ustoupil ze světla a figurky vrhly stín na nyní očividně rovnou plochu zdánlivě stupňovité šachovnice, nebo aby nedopatřením vrazil do jiného z exponátů, rozhýbal ho a poukázal na jeho opravdovou strukturu. ani okamžiky, kdy kocour přeběhne přes židli a prokáže tím, že je pouze namalovaná na podlaze, nikdo nepřehlédne. také strany, které odděluje televizní obrazovka, mají sklony měnit svá místa, a postavy sledované v televizi svými dálkovými ovladači kontrolují diváka. mimo jiné vysílá ona – doslova i metaforicky – převrácená televize anketu s náhodnými kolemjdoucími a nezapomene uvést i několik “zákulisních” záběrů, jež demonstrují, že rozhovory jsou předem zinscenované. mohu se ptát: copak to ubírá tázání na naléhavosti a odpovědím na závažnosti? od prvních záběrů filmu je navíc jasné, že celá scénáristova pracovna je jednou velkou optickou iluzí. a přesně s tímto zřetelem je nejsprávnější na film nahlížet. mimo popisované zcizující excesy prostupuje filmem na tisíc dalších, daleko subtilnějších způsobů vyjádření. relativně svižný švenk po Bartově knihovně nedává moc času povšimnout si, že písmena na hřbetech knih jsou různě zpřevracena. většina diváků stačí nejspíše přečíst jen autora první z knih: Heideggera, s jehož filosofickou prací pozoruhodně souzní následná úvaha o “věcnosti věci” a detaily překrásných váz poslouží jako demonstrace a nabídka divákovi k hlubší spoluúčasti, na které stojí mimo jiné celý tento nevšední snímek. ještě méně diváků si díky hodinám vedle knihovny povšimne, že celý obraz je zrcadlově převrácen. platí to jen o tomto jediném záběru? v jistém smyslu jistě ne a “převrácením” skutečnosti může být kterýkoli záběr filmu, včetně nepříjemně překvapivého konce (nejde snad tím pádem o překvapení příjemné?).
Missoni F/W 10-11
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, Uncategorized
reklama na reklamu
přerušuji dlouhou pauzu, kdy mi učení nedovolovalo a stále nedovoluje věnovat se blogu, a kvůli které jsem byl nucen smazat i několik rozepsaných příspěvků, abych přeposlal informaci natolik závažnou, že ji nemohu opomenout ani v tuto noční dobu (hodiny ukazují 2:38). právě v této chvíli jsem se úplnou náhodou dozvěděl, že na internetu je volně k vidění nový film Kennetha Angera, jehož celý název vidíte v titulu příspěvku. naleznete ho na celé řadě stránek, Google pomůže, račte si vybrat, ale v každém případě sáhněte po HD!
film je zároveň módní upoutávkou a součástí reklamní kampaně slavné italské návrhářské rodiny Missoni, jejíž členové ve filmu vystupují. mezi zajímavosti, o kterých se kupodivu na internetu v souvislosti s Angerovou novinkou mnoho nedočtete, spadá více než co jiného hudba nadějného muzikanta vystupujícího pod jménem Koudlam.
kamera: Paolo Bellan
střih: Paul Marchand
hudba: Koudlam
více o něm:
http://www.myspace.com/koudlam
Ikarie XB 1
Posted by Eodeon | Filed under československý film, dílčí postřehy, filmová doporučení
v rámci dohánění mezer v historii domácí kinematografie i v rámci širšího zájmu o historii science-fiction jsem sáhl po této klasice, která, domnívám se, byla z mnou viděných filmů do té doby (Ikarie je z roku 1963) zdaleka nejlepším vědecko-fantastickým filmem. a tím se, pěkně prosím, může pochlubit československý film! nejde jen o velice oduševnělý snímek, který se konečně chápe sci-fi žánru nikoliv pro povrchní atraktivitu jeho typických prvků, motivů a exotických prostředí, ale pro obrovský potenciál k vystižení nesnadno zachytitelných témat novými, experimentálními prostředky. s radikalitou štěpení atomových jader se ve filmu srážejí lehkovážnost jedněch se zodpovědností a z ní plynoucí znepokojivou tísní druhých. strach z kroku do neznáma, bezmoc nad neschopností přesvědčit se o budoucích důsledcích vlastních přelomových činů sužuje astronauty stejně tak, jako hlavního hrdinu Germanova Papírového vojáka. spolu s astronomickým odstupem od civilizace, znásobený nálezem vraku stařičké pozemské lodi plné zbraní hromadného ničení a distancí od vlastních kořenů, plodí tento pocit ještě svíravější tíseň srdce, která hrozí zbavit člověka příčetnosti. jméno Pavla Juráčka mezi autory námětu v této souvislosti nepřekvapí. zajímavé je, jak se různé postavy, reprezentující různá stanoviska a životní postoje, uchylují při střetu s docela novým nebezpečenstvím, s níž nemají žádnou předchozí zkušenost, která by jim dala poznat řešení, k rozličným přístupům: k neotřesitelnosti vědeckých faktů na jedné straně, k sensuálnímu zakoušení světa na druhé, k víře a naději aj. Ikarie XB 1 je krom toho také o lidskosti a o potřebě domova. její téma ikarovsky sebevědomé touhy po sklizení poznatků z hvězd později v šedesátém osmém roce dovedl do naprosté dokonalosti Stanley Kubrick ve své 2OO1čce. záměrně se o tématu vyjadřuji takto metaforicky, abych tím i v češtině zdoslovnil význam latinské moudrosti: ex astris scientia.
a ano, vědecká báze Ikarie je také velice rozsáhlá. okolnosti děje počítají s fenoménem dilatace času při vysoké rychlosti, jak o něm referuje speciální teorie relativity. motiv dilatace času není jen scientistickým přikrášlením filmu, nýbrž má velký dopad na jeho témata, na odstup, který postavy vzdaluje domovu a milovaným lidem, jejichž životy během výpravy Ikarie kvapem ubíhají na Zemi a ztrácejí se v zapomnění. velmi mě ohromila také přítomnost černé díry, nicméně toto pojmenování se ustálilo až o tři roky po natočení Ikarie, zde se hovoří o tmavé hvězdě (a prý, že s tím přišel až Star Trek v šedesátém šestém, pchá!). ale ta sama o sobě není tím, co mě ohromilo nejvíce. překvapením byl způsob, jakým se o ni posádka lodi přesvědčí: zjednodušená obdoba gravitačního mikročočkového efektu! jistě, každý vědecko-fantastický film obsahuje i četná pochybení a prohřešky vůči vědecky podložené danosti, ovšem těch je, navíc s přihlédnutím k době vzniku, v Ikarii pomálu. nejvíce asi bije do očí planoucí chvost rakety. skoro jsem myslel, že tento efekt od dob Flashe Gordona a Krále raketových mužů vymizel.
abych se také zmínil o technických náležitostech, které na vintage sci-fi filmech shledávám nejpůvabnějšími, chválím výstavbu interiérů Ikarie, i jejich snímání, mimořádně skvělé speciální efekty, které předčí i mnohé mladší filmy (věčná škoda, že Ikarie není v barvě!), a vůbec koncepci vesmírné lodi/drobného soběstačného města, které nepostrádá vlastní zahrady, kde posádka pěstuje potraviny, tělocvičnu, společenský salónek a – cinefilové ocení – něco na způsob kina. i v tomto ohledu shledávám Ikarii velice pokrokovou, jelikož předjímá ideu, která o pár let později stála u zrodu prvních návrhů Enterprise. žel, v kontrastu s výše zmíněnými složkami kostýmy Estery Krumbachové velice zastaraly. v neposlední řadě si zvláštní uznání zaslouží práce zvukaře a přiléhavá hudba Zdeňka Lišky, ze které zamrazí především v úplném závěru.
Planeta upírů
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, italský film
další exkurz do oblasti klasických science-fiction filmů, těch naivních až utopických děl i těch, které zhmotňovaly lidskou xenofobii a strach z neznámého, mě přivedl k Planetě upírů, italskému filmu známého režiséra Maria Bavy. ze dvou právě nastíněných převažujících zabarvení dávných vědecko-fantastických filmů bych Planetu upírů, či Teror ve vesmíru, jak by vypadal údernější doslovný překlad původního italského názvu Terrore nello spazio, řadil jednoznačně do druhé škatulky. žánr je citelně promíšený s hororem, jak ostatně napovídá už jméno režiséra (specializace na giallo, horory a exploation, které vkládá do nejrozmanitějších prostředí), a podmanivá atmosféra kombinující sci-fi neznámo a očekávání hororových okamžiků opravdu funguje. zejména je tomu tak díky monotónnímu prostředí zdařile vystavěné architektury vesmírných lodí a děsivému prostředí neznámé planety. skvělé jsou i kostýmy, silně stylizované zvukové efekty, nádherné rekvizity přístrojů a dekorace, design vesmírných lodí a všudypřítomný technobabble. herecké výkony jsou s ohledem na stáří a produkci slušné a ničeho rušivého, krom občasné skřípající smysluplnosti jednání postav, jsem si vědom nebyl. mimozemské formy života, jak je v před-startrekovské éře v science-fiction převažující, jsou opravdu nepřátelské. tak počkat, zpět! překvapivě, tuto otázku nelze rozsoudit tak jednoznačně. mimozemské entity sice útočí a zabíjejí, ovšem jejich motivací je jen čiré přežití – zachování vlastního druhu. kdepak čiré zlo! jsou to vlastně až lidé, kteří ve strachu o své životy odmítnou vést se svou nemesis jakýkoliv dialog, nepokusí se spolupracovat na oboustranně prospěšném řešení a v duchu motta “my nebo oni” se bez rozmyslu rozhodnou pro násilné řešení. zajímavé, i když předpověditelné, je vyústění konfliktu. koho z vás problematika nejlepšího žánru (berte mě s nadsázkou!) zajímá, ať Planetu upírů nevynechá. opět ovšem platí, stejně jako když jsem se zmiňoval o Raketě na Měsíc, snímku Svět za sto let a Barbarelle, že toto doporučení cílí spíše na milovníky zvláštní atmosféry “vintage sci-fi filmů”, jak jsem si onen okruh sám pro sebe pojmenoval.
zklamu ovšem ty, kteří se příliš upínají k názvu a očekávají upírský film se vším všudy. ne, s upíry je to jen velmi vlažná asociace. mnohem blíže má hororový prvek v Planetě upírů k zombie filmu, ačkoliv ani to není přesné. to si zkrátka prověřte na vlastní oči. já bych rád jen doporučil pozornostihodný snímek Toba Hoopera jménem Síla života, který slavný hororový tvůrce natočil nedlouho po svém kultovním Texaském masakru motorovou pilou. není příliš znám, sám jsem ho viděl na stařičké VHS, kde pod názvem Síla života před dlouhou řadou let vyšel, nicméně přesným překladem původního názvu by byla slova Vesmírní upíři. je to vesmírné sci-fi a zombie film zároveň, který by očekávání nápaditého zakomponování upírské tématiky do sci-fi žánru naplnil spíše než pojednávaná Planeta upírů. opět bych byl opatrný prozrazovat více, čili pouze doporučuji. Síla života má atmosféru velmi dobrou! navíc do hry vnáší i erotično, pro sci-fi i exploatačně zabarvený horor velmi častý to prvek, jak jsem zmínil již u Barbarelly.
no a jestli máte pocit, že o starých science-fiction filmech píšu jen proto, abych tu mohl vyvěsit ty úchvatné plakáty, nejste věru daleko od pravdy.
Barbarella
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, italský film
doufal jsem v další archaické science-fiction, ale namísto fikce na vědecké bázi jsem zhlédl naprosto suprareálnou, komediální, (a jak se správně zpívá v titulním songu) psychedelickou fantasmagorii, která se science-fiction chytá co do žánru jen pokud jde o některé typické prvky (cestování vesmírem, vzdálená budoucnost, paprskové zbraně) a z – v rámci pokleslých podob sci-fi žánru – častého motivu erotična činí stěžej celého filmu. a ono to funguje, jak by ne, když je v hlavní roli velice přitažlivá Jane Fonda. ve Vadimově režii ztvárnila to nejskvělejší, což v diskurzu feministické kritiky může právě tak znamenat i nejhanebnější bytí-pro-pohled, řečeno termínem Laury Mullvey. kdo již předtím, stejně jako já, viděl Vadimovu prvotinu v hlavní roli s jeho bývalou ženou a bývalou přední herečkou Brigitte Bardot, ví dobře jak silně je tvorba tohoto režiséra motivována obdivem k ženským idolům. ještě nikdy jsem neviděl, aby byl tento úmysl zobrazení ženy na plátně – toto bytí-pro-pohled natolik patrné, až průhledné, jako právě v Barbarelle.
k tomu všemu navíc, Barbarella vskutku není ani tou silnou, soběstačnou hrdinkou, královnou galaxie, jak ji představují filmové plakáty. potřebuje být zachraňována muži: před ztroskotáním své vesmírné lodi, před armádou lidožravých robotických panenek, před znásilněním mimozemským klavírem, před lesbickými prostitutkami ve zvrhlém mimozemském městě Sogo (pravděpodobně aluze biblické Sodomy a Gomory), před pádem z náručí nevidomého anděla, před utopením se ve zvratkách zkapalnělého zla, či před hejnem lidožravých kanárků. samozřejmě, za záchranu je připravena se odvděčit sexem přiměřeným požadavkům kulturního zázemí partnera. teď už asi máte představu, s čím vším má divák tu čest. přes to všechno miluji tu vizuální stylizaci, zejména překrásnou architekturu scény, dekorace, odvážné kostýmy a zvukové speciální efekty. a Jane Fondu, jak jinak.
Stmívání a Hannah Montana
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, Uncategorized
ano, teď si jistě říkáte: “tak konečně jsme se dočkali toho dna, kam Eodeonův blog od dob upozorňování na zcela neznámé, umělecky vysoce hodnotné filmy už delší dobu spěl a Reykjavik Whale Watching Massacre byl poslední kapkou.” nu a možná máte úplnou pravdu. namísto abych se věnoval, nevím, kupříkladu Apichatpongu Weerasethakulovi, vítězovi Cannes, otevřel jsem tu pomalu již zahojenou popkulturní ránu a krev z ní stéká po stránce a poskvrňuje cokoliv hodnotného, co se snad s přimhouřením očí na tomto blogu kdy vyskytlo. na to bych rád řekl, že Weerasethakula čtenář mého blogu přeci dávno zná a oproti němu jsem mainstreamovou kulturu doposud spíše zanedbával, přenechávajíc téměř bez výhrad (Inglourious Basterds, Gran Torino) všechnu pozornost okraji. je na čase to maličko vykompenzovat. nepůjde o doporučení, filmy jste patrně viděli a není-li tomu tak a raději se těmto fenoménům vyhýbáte, prosím, zůstaňte při tom. děláte docela dobře. v ani jednom případě se ale nejedná o tradiční filmová doporučení. z různých důvodů:
1.) necítím se hoden doporučovat Stmívání, jelikož sám jsem jej vyhledal jen ze studijních důvodů. ne snad, že bych se i tak netěšil! ale proč ta snaha? je třeba vyznat se ve vlivných fenoménech populární kultury, říkal jsem si. upírská tématika je, jak všeobecně známo, úzce svázána s erotikou (eros) už odedávna. dokonce se traduje, že akt polibku je odvozen od aktu upířího kousnutí a jakkoliv extrémně se to na první pohled jeví, studium mytologie ukazuje, jak velice hluboké je sepětí mnoha různých kultur s mýtem lásky k nemrtvé, krev sající bytosti. podezřele často se jedná o homosexuální vášně.
tak velké pozornosti jako v současné době se jev ovšem doposud netěšil. a stačilo tak málo: Stephenie Meyer. no jistě, jakmile se objeví velmi populární tvůrce – a v literatuře to platí zvláště – záhy ho následují zástupy zpravidla otřesných napodobitelů a trh zaplavují díla nepřekvapivě podobná náměty, tématy a tradičními prvky daných subžánrů. znalost ohniska popisovaných efektů považuji za nezbytný výchozí bod v širší snaze rozumět kultuře, která každého z nás obklopuje a den co den na nás, i kdyby jen zprostředkovaně, působí. Stmívání jsem považoval za neopomenutelné.
ano jistě, pravdu mají všichni ti žlučovití kritici, kteří operují se souslovími jako je například “citová pornografie”. pozoruhodné ale je, že se takto vyjadřují také ti, kdo na sebe rádi a často nechávají působit hollywoodskou “továrnu na sny” a dokonce přiznávají kladný vztah k pornografii v pravém smyslu slova. tak proč náhle ty negativní konotace, když úkol prefabrikovat “sen” zvládli tvůrci Stmívání mimořádně úspěšně? která unylá dospívající středoškolačka by nechtěla, aby jí bez jakéhokoliv přičinění, jen tak mimochodem, díky jejímu prachobyčejnému, hormony prosycenému tělesnému odéru, který (na podzim zapnutý!) větrák rozešle po místnosti a jeho mimořádně vyvinutým, přecitlivělým smyslům, zcela propadl nejpohlednější a nejžádanější kluk ve škole? přitažlivě mlčenlivý, ve skupině svých záhadných, nadevše povznesených sourozenců shodou okolností jediný nezadaný, který je ještě k tomu ve skutečnosti kamuflované pod rouškou středoškolského studentíka “hodným” upírem – navždy mladým, navždy krásným a naprosto výjimečným? přitom Stmívání tímto není atraktivní pouze ženám a dívkám, popřípadě homosexuálům, protože i přes Pattisonův velmi nevyrovnaný herecký projev je Edward Cullen silně charismatická postava a budí velký zájem, i kdyby ten byl pouhou profesní zvědavostí. do značné míry za to může stylizace a design postavy (svícení, make-up, úpravy očí), zdaleka nejen Pattisonův projev (hlas, držení těla, chůze) a především samotné vzezření. v tomto ohledu se zadařilo dosáhnout velmi komplexního výsledku, ačkoliv jiné náležitosti filmu kontrastně k tomu trpí: zejména nevyrovnaná hudba a bezcílné pohyby kamery. i když jsem měl v úmyslu upozornit na Stmívání jen jako na součást tématu upírské romance, rád bych přihodil ještě jednu zmínku ke pracování, tentokráte pochvalnou: jde o časté a přitom velice účelné využívání zpomalených záběrů.
2.) jelikož Hannah Montana je nehodna doporučení, neboť není zajímavá pro nic jiného, než jako demonstrace zoufale početné řady nejčastějších nedostatků. Terka, od které mám film já, jej zařadila spolu se Stmíváním – mimochodem, jestli to čteš, děsně moc děkuji za obojí a rád nějak oplatím – pod složku nadepsanou “teenage”. ačkoliv bych do jisté míry souhlasil s tímto nálepkováním Stmívání, i kdyby jen částečně, u Hannah Montany mi to na druhou stranu připadne zcela nepatřičné. namísto o cílení na teenage slečny bych si dovolil hovořit o cílení výhradně na tweenage dívky. nechce se mi věřit, že by film mohl příliš zafungovat u starších diváků.
Hannah Montana je tendenční slepenec osvědčených, ačkoliv neustálým variováním poněkud odřených a vyprázdněných schémat. bylo by na místě říkat rovnou “klišé” a to obvykle nabádám ostatní používat tento ošemetný výraz jen po důkladném uvážení! jádrem filmu je typické, “superhrdinské” dilema, které bylo již dříve tak skvěle zpracováno zejména ve spidermanských komiksech: jak se srovnat s nutností žít dva, neslučitelné životy a jak přitom dosáhnout štěstí. Hannah Montana se, pravda, necítí povinována chránit bezbranné a utlačované, jí pudí závislost na vlastní slávě zavrhnout vlastní domov a kořeny, z nichž vzešla. kdo by se jí ovšem divil, když pochází z takového vidlákova… . přestože snímek je kompilací schémat, snad ještě nesnesitelnější je to levné televizní ladění, špatně vypointovaný humor a snaha přiblížit film dětskému divákovi tím způsobem, že se všechny postavy chovají pubertálně až infantilně. ani ty videoklipově sestříhané scény uširvoucích popových písní filmu nepřidávají k dobru. prosím vás, vyhněte se té nestvůrnosti!
—
na závěr pravděpodobně nesouvisející otázka: celosvětově převažující vliv americké kinematografie, jeho poněkud nadsazené, ale do značné míry i trefné postavení diktátora trendů a vynálezce nejpoužívanějších výrazových prostředků bylo hodnoceno jako následek nikoliv umělecké převahy zástupců americké kinematografie, jako spíše jejich pokročilého technického zázemí a ze všeho nejvíce jejich zvýhodněním na poli ekonomickém. s filmy samotnými jakoby to nemělo mnoho společného a dominion Hollywoodu jako kdyby nebyl ustaven ničím jiným, než nahodilými úspěchy obchodníků v pozadí filmové výroby a distribuce. je tomu opravdu tak, že náhodné ekonomické zvraty minulosti tomu byly jediným faktorem, nebo se hollywoodským tvůrcům povedlo osvojit si a dále předávat objektivně atraktivnější a zajímavější, řekl bych možná dokonce archetypální témata a modely? je možné, že něco podobného, co dokázal jen za pomoci oživení univerzálně platných pravd zvěstovaných mytologiemi už od počátku nejstarších civilizací George Lucas ve svém nejslavnějším šestidílném opusu, není nic tak výjimečného, ale v méně zřetelných obdobách se toto odkazování se k apodiktickým souvislostem nadkulturních archetypů stává důležitým pilířem úspěchů “továrny na sny”? mimo jiné.
Reykjavik Whale Watching Massacre
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film
už dlouho nepřibyl žádný příspěvek a nebojte, zas dlouho nebude. tohle je jen taková pětiminutovka, kterou jsem si odpustil v nabitém programu. rozhodl jsem si odpočinout u vybrané oddychové podívané a volba padla shodnou okolností na toto islandské hixploatation. žánr je to poměrně obvyklý, ale důležité je v něm prostředí. islandská moře jsou z této perspektivy velmi neobvyklá a to bylo také hlavním lákadlem; pro jiné by dalším takovým důvodem mohla být účast Gunnara Hansena, představitele Leatherface v původním Hooperově Texaském masakru motorovou pilou, v jedné okrajové roli.
film působí značně nesourodým dojmem, nicméně rád bych se pokusil tady nastínit představu, že ačkoliv tuto tezi obvykle následuje negativní hodnotící posudek, v případě Reykjavik Whale Watching Massacre se nabízí i relativně pozitivní interpretace. některé situace jsou zřetelně velmi dobře promyšlené, totiž zejména ty, které se k předchozím událostem vztahují neočekávaně a ironicky. jiné působí naopak jako naprostá faux pas a to tak zřetelná a do očí bijící, až neuvěříte, že by mohla uniknout samotným tvůrcům. v žádném z těchto případů bych nerad spoileroval, což je velká nepříjemnost i u hodnocení špatných filmů. promiňte mi proto, že se omezím jen na velmi obecné poznámky.
diváci, kteří jsou sledování slasherů uvyklí, nebo kteří tento subžánr vysloveně vyhledávají, si nemohou nepovšimnout několika obvyklých schémat, jako ani typických prvků, které je doprovázejí. s jistou zkušeností jde ruku v ruce také oprávněné sebevědomí, s nímž si dovolují do značné míry trefně předjímat budoucí vývoj událostí a přede vším ostatním osud postav. stačí několik skromných indicií. je rovněž obvyklé hodnotit takto předvídatelné snímky negativně, a oceňovat oproti nim nepředvídatelné, u nichž i pro zkušeného diváka fungují efekty napětí a překvapení eliminované poznáním schémat. fascinující na Reykjavik Whale Watchcing Massacre je, že vykazuje známky obojího, jak jsem se už ostatně pokusil lehce naznačit výše. zcela jednoznačně rozehrává některá z obvyklých schémat. například na samotném začátku vedle sebe klade dvě kamarádky, které se rozhodly vyjet na Island a domluvily si na druhý den vyhlídkovou plavbu s pozorováním velryb. stejně jako u početné řady dalších charakterů jsou i osobnosti a životní přístupy obou mladých žen velmi efektivně (rychle a výmluvně) naexponovány v samotném začátku. už z toho by bylo bývalo možno odhalit, jak to s tou kterou z obou žen na konci dopadne, kdyby scénáristé pracovali se schématy důsledně. nicméně bude tomu právě naopak. v případě jiné postavy, opileckého francouzského turisty, ovšem indicie povedou k osudu zřetelně nastíněnému už v okamžiku, kdy se objeví na scéně. to byly jen příklady, ostatní postavy přispívají svými osudy k ambivalentnímu vztahu filmu k obvyklým scénáristickým konvencím. výsledek je vyvážením obou přístupů a tedy ani přizpůsobivý divák, schopný uvyknout na alternativní přístup, nemůže nabýt žádných jistot dříve než krátce před vyústěním samým. v tomto ohledu přiznávám filmu velký kredit, nicméně z toho musím záhy slevit. tvůrci svou metodu (a já věřím, že to je záměrný postup, ačkoliv by to stejně tak mohl být výsledek náhody) radikalizují a vnášejí značný zmatek i do chování postav. zde nastávají ty neodpustitelné přešlapy, které jsem už zmínil. i do těch nejméně realistických filmů je potřeba vnést realismus v adekvátních reakcích postav, přejí-li si tvůrci, aby jejich dílo působilo uvěřitelně a fungovaly v něm efekty napětí a překvapení. nezdaří-li se tvůrcům, aby jednak charaktery postav nepůsobily uměle a repliky “nešustily papírem” a jednak chování a jednání postav nebylo nepřiměřené (čehož je mimochodem nesmírně obtížné dosáhnout, zejména v těch nejméně realistických žánrech, a vyžaduje to velké scénáristické nadání a nejlépe i mnoho zkušeností), padá spolu s tím celá dramaturgická výstavba filmu. slashery (i když RWWM slasherem tak úplně není, přejímá odtud několik prvků v druhých dvou třetinách) jsou na tom přímo založené. nevzbuzují-li napětí, nedrásají-li nervy a nepřekvapují-li diváka, neplní svůj účel a nebudou mít u nikoho úspěch. žánrová tvorba je zkrátka založena na obchodních principech a nezbývá než se striktně snažit naplnit základní požadavky. v opačném případě filmy komerčně propadnou a to citelně a pozitivně je ocení jen nahodilí nezkušení, či nenároční diváci, popřípadě poučení recenzenti, kteří je shledají osvěžujícími výjimkami. velmi by mě proto zajímaly reakce na RWWM, ale v češtině jsem k filmu nenašel ani řádku, s výjimkou dvou komentářů od (krom mě) jediných dvou hodnotících uživatelů ČSFD. uvidím tedy, až se film dostane do širšího povědomí.
věnováno Anet
Posted by Eodeon | Filed under nefilmové
jen taková jedna myšlenka, která mě zastihla a neodolal jsem nutkání jí zaznamenat.
o němčině se říkává, že je to jazyk ošklivý, že ubližuje sluchu. to nerad slyším. takový názor může vzniknout jen znechutí-li se člověku jazyk, jestliže je nucen se mu učit a to je náročné a budí to zášť vůči sobě, přenášenou na učivo. němčina je překrásná! je to hudba. hudbě se dnes věnuje téměř úplně každý, mnoho lidí hraje nebo zpívá, ostatní přinejmenším poslouchají. stále a všude. mobilní telefon spojený s fotoaparátem byl skvělý nápad, ale revoluci na trhu způsobil neporovnatelně více až mobilní telefon s mp3 přehrávačem v jenom! lidé si poslechnou běžně kolem tří hudebních alb denně a živě si vyměňují své “líbí – nelíbí” ploché názory na ně i na hudebníky samotné. mnozí jezdí na hudební festivaly nejen svých oblíbených kapel, nebo sledují populární časopisy s hudební tématikou, snaží se rozšiřovat své obzory v oblasti kvantifikací: “čím více jsem si toho poslechl, s čím větším počtem hudebníků jsem obeznámen, tím lépe hudbě rozumím,” vyvozují z toho. přitom i když třeba mají pocit, že jim muzika působí slast, i když jí vnímají jako nezastupitelnou součást svého života, nejen kulturního, ale obecně štěstí lidského života, nerozumí ji. kráčet po důvěrně známé cestě nebo nechat se pasivně vézt tramvají, kdy mozek pracuje víceméně automaticky, se sluchátky v uších a jejich druhým koncem v ipodu, to není rozumění hudbě, to je naopak podobno spíše hluchotě. hudbu přeci nikdy neslyšíme, hudbu posloucháme. slyšíme pasivně, zvuky a ruchy, posloucháme aktivně: krásu hudby. aktivita je první krok, který většina samozvaných hudebních fajnšmekrů nikdy neudělá. a neudělají proto ani druhý, který na první navazuje: nedospějí k sobě, k sebereflexi svého přístupu k hudbě, svého poslechu. nezačnou uvědoměním si, že jejich “líbí – nelíbí” nesměřuje k hudbě samotné, ale k vlastní reakci, kterou hudba rozechvívá v mysli jedince. “líbí – nelíbí” se v tomto světle stává jen zbytečný popis názoru s oblibou totožného, je opakováním nerozlišitelného, duplikací jediného vjemu, tohoto souboru neurálních vzruchů. jde snad více a úderněji demonstrovat zbytečnost nepodloženého pocitového hodnocení? nemyslím. vím, je těžké udělat ten druhý krok právě na cestě za rozšířením poznání právě v hudbě, protože toto umělecké odvětví je zvláště abstraktní a zvláště bezprostřední. máme sklony domnívat se, že se dotýká zcela bezprostředně přímo našich duší, a prizma zkušenosti a dispozic ignorujeme. ve filmu je to naopak zřejmé, že je třeba vyrovnat se se sebou samým, s tím, jak film dopadající na naši mysl ona sama mění či deformuje jako vada v okení tabuli deformuje světlo. sebereflexe je přesto i zde nezbytná, protože zákonitosti krásy a jejího vnímání jsou jen jedny a žádné opačné nesnesou, stejně jako fyzikální zákony o vlastnostech hmoty. je třeba jít za oblibu a ptát se proč, proč se mi líbí právě to a nemohu snést ono. to je klíčové. srovnával jsem své oblíbené hudebníky, zejména kapely, zpěvačky a zpěváky samotné mívám rád zřídka a i to má své zdůvodnění, ač se to může zdát nahodilé, jistě je to bezdečné, ovšem to není totéž. The Dandy Warhols, Air, Tindersticks, Aphex Twin a další skupiny, díla současných minimalistů zejména Michaela Nymana a Phillipa Glasse, ale třeba i Wima Mertense, díla skladatelů klasické hudby, zejména Bacha, ale i Beethovena nebo Mozarta, konkrétní operní árie, které mám za nejoblíbenější; La donna e mobile (Rigoletto), Flower duet (Lakmé), Voi che sapete (Figarova svatba), Ebben? Ne andrò lontana (La Wally), Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen (Kouzelná flétna), ve všem se dají najít různé společné výrazové prvky. nejdůležitější je ten nejobecnější, zastoupený nejvíce v oblíbené hudbě – je to vytříbená práce s rytmem. nikoliv melodie, ale rytmus je to, čeho je mé individuální nastavení posluchače uvyklé si nejvíce všímat, co nejintenzívněji vnímá a zpravidla i nejvíce oceňuje. bezdečně, ale jak vidíte, ex post i vědomě. ty dva pojmy se totiž nijak nevylučují; jejich protikladnost je blud. jde o pořadí. rytmus je základní umělecký aspekt. je k nalezení ve všech druzích uměleckého projevu. je i ve filmu, nikoliv jen ve střihu, jak se traduje v některých větvích teoretického myšlení o filmu, nýbrž zároveň v kamerovém snímání a zároveň v mizanscéně, vnitřním struktuře objektů předkamerové reality, jak se vyjevuje ve filmovém obraze, tedy ve vnitřním napětí každého záběru, vlastně i každého filmového okénka. střih rytmizuje, co je už rytmické. střih rytmické kvality netvoří původně, ale přidává další k již existujícím. Andrej Tarkovskij hovoří v této souvislosti o zapečetěném času. a krásný je rytmus německého jazyka. tím nemíním řeč – aktuální promluvu, tím opravdový jazyk – abstraktní systém pravidel, jimiž se řeč řídí. a to je nejen gramatika, ale ještě spíše syntax, slovosled, následnost slov v promluvě, a vlastně nejen toto, ale ještě spíše jsou to nepsaná pravidla, nezaznamenaná v žádné učební pomůcce – podprahově uplatňovaná pravidla volby slov tak, aby i jednotlivé slabiky a hlásky zapadaly v promluvě na správné místo, aby nesousedily žádné dvě takové, které jedna s druhou netvoří dobrý pár. němčina je proto stejně tak hudbou, jako jazykem. promluva v němčině je primitivním hudebním představením. německá řeč je přehlídkou mistrných skladeb, pracujících s jednoduchými notami. co z toho přímo vyplývá je, že němčina je krásná! v pravém slova smyslu krásy umělecké.
Hadewijch
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, filmové festivaly, francouzský film
minireport ze druhého dne festivalu nebude, protože jsem se ho nezúčastnil. místo toho jsem šel na přednášku a později do kina na Hadewijch v rámci ozvěn Febio Festu. a nebylo to vůbec špatné rozhodnutí!
podtitul českého distribučního názvu, Mezi Kristem a Alláhem, je dosti zcestný. Hadewijch přeci není žádným filmem o ekumenismu. tématem je utrpení a tápání individuální lidské víry na cestě k Bohu, nikoliv společenské konfrontace dvou náboženských institucí, nebo studie vzájemných rozporů dvou dogmat.
nejvíce mě zaujala mistrovská práce s rytmem a uplýváním času uvnitř pečlivě odměřených a vnitřně krásně napjatých záběrů. pro nudu nezbyl prostor a naopak ani přehlednost se neztratila. moc milé bylo, jak se Dumont důsledně vyhýbal všem momentům akce, napětí, dramatu a podobným, ačkoliv jich byla plná fabule, v syžetu jsou víceméně opsány elipsami. odečítat film po stránce rozumové i citové nebyl velký problém, v tomto ohledu není Hadewijch náročné dílo. ale jaké to byly city, které snímek vyvolal! velké znepokojení, rozrušení, trýznění odmítáním poskytnout nám úplné vysvětlení každé příčiny každého pocitu, každé motivace každého jednání. a s takovou nevědomostí a vlastní neschopností proniknout (přenádherně) mnohoznačné obrazy je těžké se smiřovat. krom toho, Bruno Dumont aktivně pracuje s výrazovými jiných uměleckých druhů (symbolikou barvy jako ze středověkého výtvarného umění, světlem jako v umělecké fotografii, proporcionalitou jako v architektuře, s napětím mezi pohybem a statikou jako v sochařství atd.) a to ještě více prohlubuje rozměr významů, které nese filmový obraz a žádná interpretací je nelze všechny vytěžit.
AFO deník – den první
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmové festivaly
výjimečně jsem se rozhodl, že kvůli Academia Film Olomouc nebudu zanedbávat ani školní docházku, ani práci na bakalářce, takže nejenže přijdu o to nejlepší, ale i vy přijdete o report z toho nejlepšího. tedy alespoň pevně doufám, že v programu se najde něco lepšího, než co jsem dnes dobrovolně vytrpěl.
V záhybech (Between the Folds; Vanessa Gould; USA 2008)
první film ušel. téma bylo mimořádně nosné, jako i velice zajímavé a jen díky němu hodnotím celý film velmi vysoko. obludná hudba, která se hodí spíš do reklamy na kakao, se pokouší srazit celkové kvality pod úroveň snesitelnosti, ale s trochou zapření se to dá sledovat. bez ní by to byl docela pěkný, naprosto standardní středometrážní dokument, který zaznamená a divákovi předhodí snůšku rozmanitých informací o svém tématu, ať si souvislosti mezi nimi poskládá každý, jak chce sám. proto cítím i jakýsi nevyužitý potenciál. dobře zpracovaný, rozsáhlý komentář mohl utvářet souvislosti již předem, vést s divákem tichou polemiku nad souvislostmi mezi vědou a uměním a dalšími věcmi, a doslova přizpůsobit myšlenkovou strukturu filmu svému tématu: skládat ji jako origami.
Hlas lidu (The People Speak; Chris Moore; USA 2009)
zrůdný film. ono by úplně stačilo, že host se rozpovídal trochu příliš a že za celou tu dobu stejně neřekl nic zajímavého, že k více než polovině filmu chyběly titulky, že ty, které tam přecijen byly, nebyly synchronizované, protože zodpovědná osoba byla buďto neskutečně nervózní, nebo neuměla anglicky, že v divadelním sále je krom první řady vidět velký kulový, a že stopáž filmu byla dvojnásobkem údaje z katalogu. ale ono ne. on ještě k tomu film samotný musel být vyloženě nesnesitelný, nudný a plochý. nesl se na jediné myšlence: zásluhy za vybudování a udržování demokratické země patří obyčejným lidem, kteří měli odvahu se vzepřít proti útlaku, nikoliv nějakým mocipánům. ani mi tak nevadí politická vyhraněnost dokumentu, ta je evidentní a to mi stačí. ovšem, pár chabě okomentovaných exkurzů do historie, ani několik umělých, plačtivých hereckých výkonů neprohloubí film po myšlenkové ani citové stránce. naopak, omílání mnohdy docela dobře známých faktů z historie Spojených států a nutnost stvrzovat apel na politické svědomí diváka angažováním zástupů populárních osobností hudebního a filmového světa je ukazatelem, pro jakého diváka je film určený: pro masového diváka, průměrně vzdělaného, pasivního konzumenta. pardon, asi nebylo třeba to takhle na plná ústa napsat. náznak by byl stačil, ale jelikož cílení na diváka krásně souvisí s tématem, vyzdvihujícím důležitost každého jedince, musím to filmu prominout. i tak platí, že tvůrci filmu si význam termínu edutainment vyložili poněkud zvráceně.
osobní plán: AFO 2010
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmové festivaly
úterý 13 dubna
10:00
Filmový sál
- V záhybech
14:00
Filmový sál
- A jako Autismus
- Děti hvězd
17:00
Divadelní sál
- Hlas lidu
18:00 (blíže neupřesněném časovém rozmezí poté)
raut po slavnostním zahájení v átriu ;)
20:00
Horní náměstí (snad bude počasí příznivo)
- O kapitalismu s láskou
22:00 (pokud se stihne)
Filmový sál
- CERN neboli Továrna na absolutno
středa 14. dubna
10:00
Divadelní sál
- Hranice v psychosomatice
- Jak se stát kyborgem
alternativa:
Filmový sál
- Pátrání po skrytých dimenzích
14:00
Divadelní sál
- Předurčení: dobýt nebo osvobodit?
17:00
Auditorium Maximum
- Babské řeči
- Ženy v síti
aleternativa:
Divadlo hudby
panelová diskuze v rámci programové sekce Chvála anarchie
20:00
Divadelní sál
- Food Not Bombs
- Squat Wars
22:00
Filmový sál
- Dobrodružství antibiotik
- Životní volba
alternativa:
Divadelní sál
- 10. září
- Odepsaní ze života
čtvrtek 15. dubna
10:00
Filmový sál
- Víte, kolik je hodin?
- Hejna: kolektivní inteligence
alternativa:
Divadelní sál
- Lise Forell: Atraktorrokytnicky
14:00
Filmový sál (UP!)
– Cikáni
alternativy:
Divadlo hudby
- Lucio
Filmový sál
- Toulky s bráchou
- Horse boy
17:00
Divadelní sál
- Viellchaux
- Jsme to, co jíme
20:00
Divadelní sál
- 69
- Stůl, postel, židle
alternativa:
Divadlo hudby
- Můj otec generál
- Szent István
22:00
Divadelní sál
- První krev
- Od dítěte k polibku
pátek 16. dubna
10:00
Mozarteum
- Sacco a Venzetti
alternativa:
Filmový sál
- Duše elektrospotřebičů
- Inteligence rostlin
14:00
Divadelní sál
- Bludný kořen
- Klíč
- Jak Aleš potkal Harryho Pottera
20:00
Horní náměstí (snad bude počasí příznivo)
- Muž na laně
Sobota 17. dubna
14.00
Filmový sál
- Továrna na souhlas: Noam Chomsky a média
20:00
Horní náměstí (snad bude počasí příznivo)
- Home
neděle 18. dubna
14:00
Filmový sál
- Proč ptáci zpívají
- Život ptáků
vítězné filmy navštívím jen pokud jsem je prve neviděl. výsledky soutěží budou známy od pátečního večera.
Zapečetěný čas
Posted by Eodeon | Filed under knižní doporučení, Uncategorized
knižní doporučení sice mezi sekce mého blogu doposud nepatřily, nicméně nadšení z nedávno vydané knihy Zapečetěný čas mě přimělo udělat výjimku. jde o vlastní teoretickou práci Andreje Tarkovského, souhrn jeho úvah nad filmovým uměním i uměleckostí obecně, nad statutem tvůrce a neodmyslitelně i nad pozicí diváka. mnoho výtečných teorií je dílem spíše “profesionálních diváků” či uměnovědců. jen málo filmových tvůrců samotných přenáší své praxí utužené teorie mimo vlastní tvorbu i na papír (nejproslulejším případem takového filmového režiséra je pravděpodobně Sergej Ejzenštejn). právě teorie tvůrců jsou mimořádně cenné, ne snad proto, že by se nedostávaly do rozporu s praxí, to se stává i těm nejnadanějším, ale spíše proto, že ukovány ve výhni praxe jsou prověřeny tou nejlepší možnou reflexí: skrze konkrétní umělecká díla, které máme i my, filmoví diváci a čtenáři odborné literatury k dispozici pro ujištění, že teze odpovídají skutečnosti. teorie Andreje Tarkovského mi v tomto směru připadají ještě daleko inspirativnější, než například Ejzenštějnovy (a to je co říci!) a na rozdíl od smělých a podnětných, ale ne vždy platných představ nejslavnějšího představitele sovětské montážní školy uznávám, že v teoretické práci Andreje Tarkovského se skrývá mnoho pravdy. máloco mě pod tíhou své moudrosti nutí tak radikálně přehodnocovat a pečlivěji rozmýšlet mnohé dosavadní představy o filmu a kultuře.
je to sice velice drahá kniha, ale své ceně alespoň v mých očích plně dostála. navíc v pevné vazbě, se dvěma záložkami a bohatým bonusovým materiálem. vydalo ji nakladatelství Camera obscura, které v minulosti vydalo více knih o Tarkovském: Krása je symbolem pravdy a Deník 1970-1986. dostupná je ovšem zcela nepochopitelně pouze v jediném knihkupectví v republice, v Terryho ponožkách vedle Světozoru. lze si ji ale objednat i přes internet. více o knize na stránkách nakladatelství a z nabídky Terryho ponožek:
http://www.cameraobscura.wz.cz/zapecetenycas
http://www.terryhoponozky.cz
Sud pralad
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, německý film, thajský film
sice jsem už před nějakou dobou viděl jiný film thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula, ale nenašel jsem si čas vám o něm napsat, ačkoliv za pozornost jistě stojí. šlo o film Sud sanaeha (Blisfully Yours), stylisticky a tématicky zajímavý a vypravěčsky poněkud podvratný snímek s minimem děje. vzhledem k němu je Sud pralad (Tropical Malady) narativně mnohem pregnantnější, ale i tak velmi nespoutaný a rovněž trochu klamavý. stejně jako u Sud sanaeha se až po několika desítkách minut stylisticky docela jinak nasnímané expozice dozvídáme, že vlastní film začínáš až nyní a nebude ani náhodou tendenčním sociálně-kritickým dramatem, také Sud pralad obsahuje “zlom”, nicméně tato diskrepance existuje jen díky diváckým očekáváním. nehledě na ně je snímek celistvým dílem a potvrzuje to už kompoziční spřízněnost s předchozím zhlédnutým Weerasethakulovým filmem. v začátcích sledujeme velmi neuměle nasnímaný náhled do vztahu dvou mužů. expozice je nekonvenční. dříve, než se vůbec ve scéně s návštěvou kina naplno dozvídáme o povaze jejich vztahu (to znamená až po relativně dlouhé době), ještě dlouho předtím můžeme cítit silné erotické napětí (v pravém slova smyslu – eros), kondenzované v jednotlivých momentech a šikovně pospájené nerušivými střihy. to vše si odnášíme spolu s postavami do druhé části filmu, odehrávající se stejně jako většina trvání snímku Sud sanaeha v tropickém lese. jde o oživení domácího kulturního folklóru, přesněji pověsti o zlém duchu žijícím v lesích, který je uvězněn v tygří podobě a zabíjí neopatrné vesničany, kteří se jím nechají oklamat. otevřený, ale i přesto možná docela zřejmý konec nutí diváka vyvolat ze vzpomínek každičký předchozí záběr filmu a bedlivěji jej zhodnotit, rozumem i citem.
do tématu filmu náležitě uvádí citace z titulku na začátku:
“All of us are by nature wild beasts. Our duty as human beings is to become like trainers who keep their animals in check and even teach them to perform tasks alien to their bestiality.”
- Ton Nakajima
Vejdi do prázdna
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, německý film
nejlevnější “peep show” mého života
Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina* a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho – odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována.
tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek “orgasmický” úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá, a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu.
ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat – i když velmi nesouvislé – jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů.
přese všechno platí, že jakožto nadevše kamerový opus nemá smysl vyhledávat Vejdi do prázdna jinak, než na co největším plátně dobře vybaveného kinosálu.
—
* stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz “rozpustil”, tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem.
Mamut
Posted by Eodeon | Filed under dánský film, dílčí postřehy, filmová doporučení, německý film, švédský film
nemohu říci, že bych to nečekal, ale přesto byl poslední film Lukase Moodyssona docela překvapeným ukročením z dosavadního směřování jeho tvorby. velmi příznivým ukročením, nutno dodat. zatímco Láska je láska (Fucking Åmål) byl velice standardní, neobjevný film o problémech dospívání a jeho sympatie pro homosexuální zamilovanost dávno není revoluční, tím spíše ne v domácím kulturním kontextu, o málo zajímavější Lilya 4ever se poněkud ztrácí v záplavě tendenčních filmů o nuzných sociálních poměrech, z nichž se stal ?bohužel? trend klubových a festivalových produkcí, a kterých se už snad každý přejedl. stejně jako drtivá většina filmové tvorby byly oba zmíněné Moodysonovy filmy přes jisté kvality tématicky poněkud ploché a povrchní, na rozdíl od Mamuta nenabízely prostor pro hlubší kontemplaci tématu a jejich cílem byly primitivní emoce a vzbuzení sounáležitosti. také Mamut se chápe velice závažného a velice aktuálního, kosmopolitního tématu a chvála bohu, nesnaží se o nedosažitelné – vyřešit ho, nesnaží se ani o zbytečné: zhodnotit ho, vlastně nedělá nic jiného, než se své téma pokouší formulovat a poozřejmit povahu hodnot, které se na něj váží. v cestě tomuto cíli musí ustoupit dokonce i děj. vnější události jsou redukovány na několik málo více či méně významných momentů, po většinu trvání filmu se lidově řečeno “nic neděje”. přesto nelze říci, že by se film neposunul z počátečního bodu. Mamut transcenduje prvotní zájmy o ekonomické a sociální otázky, konzum, komercionalizaci, kapitalismus a další v daleko hlubší univerzální tajemství, týkající se rodiny, věrnosti, lásky a štěstí. aktuální témata jsou povrch, zatímco jádro tvoří ta nadčasová. hledisko, kterým se ke svým tématům upíná Moodysson, není zdaleka tak banální, jak jsme zvyklí z převládající produkce, kde jsou výše vyjmenovaná slova jen slova, zatímco zde představují hodnoty. některým tvůrcům nestačí celý život k tomu, aby se přiblížili k věrnému poznání jediné z nich. Moodysson se ale pokouší zvládnout celý jejich komplex a vytvořit film, který by “pravdivě” vystihl systém jejich vzájemných vztahů. to je úkol, při jehož realizaci selhaly už celé zástupy nadaných tvůrců. není divu, že upozaděno muselo zůstat i vyprávění, ve kterém obecně vzato průměrný divák bohužel vidí to nejatraktivnější, nebo dokonce to jediné, co kinematografie skýtá. ani Moodysson svému předsevzetí úplně nedostál. odpovědi na tak fundamentální otázky zůstávají samozřejmě vždy nedořečeny a bylo by bláznovství snažit se ona témata vyčerpat. nakonec i ti nejtalentovanější dospějí jen k lehkému doteku, k poodhalení podstaty systému hodnot, který vždy byl transcendentní a vždy jím také bude. ovšem už za tento dotyk si umělec zaslouží veliký respekt. ovšem, na druhé straně je zapotřebí diváka, schopného opravdové gró filmu rozeznat. ani tato schopnost nepřichází se samozřejmostí, která se nabízí. v komentářích na ČSFD se vyskytl dialog, zda jde o film “náročný”. krásná larelay má pravdu. je to film velmi náročný, ačkoliv se dá velmi pohodlně zkonzumovat i bez hlubšího vhledu. k takovému výsledku postačuje položit si některé z nejzásadnějších otázek a být při svém počínání poctivý. do velkých hloubek – neřkuli k jednoznačné a pravdivé odpovědi ze dna tajemství – nedospějete, ale zajisté se zcela vyčerpáte, jak náročný to bude ponor. velmi jednoduchým myšlenkovým experimentem se snadno přesvědčíte o tom, která témata jsou transcendující. stačí jen pokusit se ohmatat mantinely vlastních poznávacích schopností. ještě lepších výsledků, než pátrání cestou přísné racionality intelektu a verbalizovatelnosti obsahů lidského vědomí, dosahuje filmař, který plně využívá možností vyjádření skrze prostředky filmového média a jimi artikuluje ideje uložené cestou inspirace do své mysli, tkvící, naléhavé podněty kreativity. fundamentální potenciál média je totiž daleko širším polem možností. takových tvůrců, kteří by jej svedli umně využívat, ale mnoho nenajdeme. není divu. dostat pod kontrolu všechny výrazové umělecké prostředky filmového média si žádá jedině génia. ostatním nezbývá než využívat jen minima potenciálu a vypomáhat si zavedenými postupy. tím spíše jsem rád za každého, kdo se odváží usilovat – i kdyby jen trochu – o něco víc, byť třeba nezáměrně. z toho důvodu jsem rád, že Moodysson vystoupil z šedi průměrné klubové produkce na úroveň umělecky hodnotné filmařiny a těším se na další plody jeho tvůrčího vývoje. stejně jako svého času velikáni světové kinematografie, i on si začíná osvojovat filmový obraz jakožto prostředek metafyzické symboliky. je mi velice líto, že právě tyto kvality tolik diváků – často i dobrovolně – přehlíží.
pozvánka na AFO 2010
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmová doporučení, filmové festivaly
jako pozvánku na 45. ročník festivalu AFO, mezinárodní festival populárně-vědeckých a dokumentárních filmů, který se bude konat 13. – 18. 4. 2010 v Olomouci, jsem dostal svolení vám blíže poodkrýt program jedné z programových sekcí, konkrétně série antropologických dokumentů pojmenované Živí a mrtví – nejbližší příbuzní člověka, prostřednictvím úplných anotací:
Geniální lidoop / Ape Genius
USA 2009 / 53 min. / r. John Rubin
Propastná hranice dělící člověka od zbytku živočišné říše se bortí pod tíhou nových poznatků při zkoumání lidoopů. Otázka, v čem se lišíme, je o to naléhavější.
Záběry téměř jako vystřižené z úvodu Kubrickovy 2001: Vesmírné odysei! Už při pouhém pozorování v jejich přirozeném prostředí, ale zvláště při promyšlených pokusech projevují šimpanzi a další druhy lidoopů mimořádné kognitivní schopnosti. Používají primitivní nástroje k lovu, při němž dokáží efektivně spolupracovat, projevují schopnosti pracovat s čísly i rozumět tisícům anglických slov, mají vysoce rozvinutý citový život a podobně jako my prožívají třeba radost a naopak smutek. To vše a mnoho dalších, specifičtějších projevů, postačuje k otřesení zažitých představ o široké propasti mezi lidmi a zvířaty. Tázání se po jedinečnosti nebo dokonce výjimečnosti lidského druhu je o to naléhavější i problematičtější zároveň. V čem se doopravdy tak výrazně odlišujeme a co může za to, že to my studujeme je a nikoliv oni nás? Může to být způsobeno naší schopností kontrolovat emoce, nebo tím, že dokonaleji užíváme zástupné symboly? Tyto a další teorie se snaží podpořit výzkumy zachycené v dokumentu Geniální lidoop v řadě důmyslných i zábavných testů.
Jak se z nás stali lidé, část 3.: Poslední člověk / Becoming Human, part 3: Last Human Standing
USA 2009 / 56 min. / r. Graham Townsley
Před padesáti tisíci lety spolu sdílelo Zemi hned několik druhů lidského rodu najednou. Co se ale přihodilo, že do dnešních dob přežil jen ten náš?
Jakým způsobem přežila vývojová linie předků vedoucí k modernímu typu člověka hrozbu vyhynutí? A proč nepřežili také další z druhů rodu homo jako byli člověk heidelberský a neandertálský? Předpokládá se, že příčinou jsme právě my, Homo sapiens, jelikož intenzívně využíváme přírodní zdroje a vytlačujeme ostatní druhy z jejich životního prostoru. Ve světle všech těchto otázek dostává epizoda Poslední člověk citelný ekologický podtext a výzkum nejvzdálenějších dějin vývoje lidí se vztahuje i na současné problémy životního prostředí. Každou teorii je ovšem třeba vědecky prověřit. Film svým divákům představuje hned několik cest, jak toho lze dosáhnout. Sleduje průzkum archeologických nalezišť, sestavování kosterních nálezů do úplnější podoby, laboratorní výzkumy pomocí nejmodernějších přístrojů a realizaci mimořádně smělého projektu: pokus o rozluštění genetického kódu dávno vyhynulých neandrtálců. Dokument také zkoumá provokativní otázku, jakým způsobem a kterým směrem se vyvíjíme dnes.
Horizont – Neandrtáleci / Horizon – Neanderthal
Velká Británie 2005 / 49 min. / r. Cameron Balbirnie
Ještě před pár desítkami tisíc let byl svět zalidněn paralelní linií lidí. Přitom o nich nevíme téměř nic. Kdo vlastně byli neandrtálci, jak žili a proč jejich rod zcela zanikl, zatímco náš přežil?
Homo neanderthalensis je důležitým představitelem evoluce lidského druhu a přeci byl po dlouho obklopen mýty a nedostatečně doloženými teoriemi. Byl naším předkem, nebo paralelní větví vývoje lidského rodu? Proč tento druh najednou před pouhými 30 000 lety vyhynul a náš druh, homo sapiens, přežil a zalidnil planetu? Je snad právě náš druh vinen zánikem neandrtálců? Jaké byly vlastnosti a schopnosti homo neanderthalensis ve srovnání s homo sapiens? Antropologové v tomto dokumentárním filmu zapojují nejmodernější technologické prostředky a odborné postupy, aby z jediných dostupných zdrojů vytěžili maximum informací. Těmito omezenými zdroji jsou kosterní pozůstatky a dochované artefakty primitivních nástrojů. Pouhé kosti postačují k významnému rozšíření našich vědomostí o inteligenci neandrtálců, o jejich tělesné výdrži, ostrosti smyslů, hlasových možnostech i loveckých metodách. Dokumentaristé využívají dosažené znalosti při své snaze co nejvěrněji zrekonstruovat podmínky života neandrtálců v jejich zlatém věku před cca osmdesáti tisíci lety a filmovou cestou nabízejí detailní náhled do každodennosti zaniklého druhu.
Poslední lidoop / The Last Great Ape
USA 2007 / 52 min. / r. Steven Greenwood
Ačkoli jsou bonobové z přeživších hominidů nejbližší člověku, na rozdíl od šimpanzů jsou skoro neznámí…
Na světě jich žije málo a to jen v odlehlých, těžko prostupných pralesích u řeky Kongo. Jsou to plaší tvorové a velmi vynalézaví, když se chtějí schovat před pozorovateli nebo kamerami filmařů. Mimoto, politická nestabilita oblasti a nedostatek potravin pravidelně přivádějí do domovin bonobů pytláky a to ještě naléhavěji navyšuje stupeň ohrožení jejich druhu. Méně patrné je, že k tomu přispívá velmi nízké všeobecné povědomí o existenci bonobů a o jejich výjimečné kultuře, což dokument Poslední lidoop z části kompenzuje. Pozoruhodné je, že co se týče behaviorálních projevů, máme toho s bonoby víc společného než se známějšími šimpanzy. (O člověku se zjednodušeně říká, že v organizaci společenského života a projevech chování se nachází někde mezi sexuchtivými ale mírumilovnými bonoby žijícími v matriarchátu a patriarchálními a vysoce agresivními šimpanzy.) Tím spíše je pro nás mimořádně užitečné dozvědět se o nich více, jelikož se tím učíme i sami o sobě, a usilovat o zachování jejich druhu. Na dokumentu upoutá mimo jiné neobvyklá blízkost, z níž kamery život bonobů pozorují, a film tedy zprostředkovává svým divákům zkušenost, které se vyrovná snad jen osobní kontakt, a i ten předčí množstvím detailů, jež je schopno zaznamenat pouze filmové médium.
autoři anotací: Zdeněk Holý, Adam Kotaška
jelikož festivalové anotace nepřipouštějí subjektivní hledisko, obzvláště žádné dojmy a pocity, jsem nucen nechat si tyto skromné poznámky mimo hlavní text. chtěl jsem jen podtrhnout, co mi na kterém filmu přijde jako největší lákadlo, pokud by to nebylo zjevné z odosobněných anotací. Geniální lidoop může navenek odrazovat protivným voice-overem, který film komentuje s typickou, rádoby humornou nadsázkou. naštěstí není častý a dovoluje soustředit se na to hlavní, co dokument nabízí, a to jsou experimenty samotné a spekulace na nich založené. je slabé slovo napsat, že jsem byl překvapen, kolik toho naši nejbližší zvířecí příbuzní ve srovnání třeba s čtyřletými dětmi dokáží. jako podklad pro širší úvahy o rozdílech lidí a zvířat a vlastně lidskosti samé jsou to podle mého informace přímo nezbytné. mnohem méně převratný je obsah druhého filmu, který jsem chtěl zvláště zdůraznit, dokumentu Poslední lidoop. krom toho, že doplňuje téma předešlého filmu o nové perspektivy v otázkách vztahů lidí a zvířat, nabízí i unikátní záběry ohrožených bonobů v jejich domácím prostředí! obeznámit se s kulturou těchto primátů pro mě bylo neobyčejně povznášející. svou mírumilovností totiž předčí i náš, argesivnější druh a intenzitou citového prožívání se nám přinejmenším vyrovnají. to, a navíc skutečnost, že lidé jsou přímo zodpovědní za hrozbu vyhynutí, která visí nad druhem bonobů, jsou velmi dobré důvody k zamyšlení. dokument Poslední lidoop ovšem není jen souborem pozoruhodných faktů, ale také jejich audiovizuální demonstrací, kterou zde žádná má slova nemohou ani zpola vynahradit. tím spíš doporučuji na festivalu navštívit mimo mnohé jiné právě tento film.
kompletní program bude brzy k dispozici na oficiálních stránkách festivalu: www.afo.cz sledujte novinky. už nyní můžete na webu najít programová témata pro letošní ročník a všechny nezbytné náležitosti, jako i funkční akreditační formulář. akreditace je samozřejmě zdarma.
Festival otrlého diváka 2010
Posted by Eodeon | Filed under britský film, filmové festivaly, indonéský film, pákistánský film
organizátoři olomouckých ozvěn nám přivezli hned dva filmy a uspořádali je do programu v jediný večer, a tak zkouškou otrlosti byla mimo jiné i délka večera a vlastně i podmínky sledování. účast byla totiž velká, jak se dalo ostatně očekávat, a pohodlné podmínky málo navštěvovaných, klidných klubových projekcí vzaly za své. vybranými filmy byly:
Jatka (Zibahkhana; Hell’s Ground; Omar Khan, Pákistán 2007, 77′)
Lady Terminator (Pembalasan ratu pantai selatan; H. Tjut Djalil (Jalil Jackson); Indonésie 1988; 82′)
Jatka
co byste tak čekali od filmu, kombinujícího subžánry hororu jako je slasher a zombie film s exploatation, přesněji hixploatation, který se silně inspiruje Texaským masakrem motorovou pilou, zahrnuje intertextové odkazy na lollywoodské klasiky, vytrhává různé tradiční prvky z cizích kinematografií, přičemž většinou to bývají průhledná schémata až klišé, jako je například fenomén tzv. poslední dívky, a vše toto vkládá do pákistánkého prostředí? nad to se film poněkud křečovitě snaží i o reflexi onoho prostředí, čímž myslím prostředí fyzické (zanedbaný pákistánský venkov) i prostředí společenské (mikrokosmos různých přístupů k životním podmínkám země nabízí skupina postav filmu, přátel cestujících na koncert, tedy tatáž rozehra, kterou známe například už z Texaského masakru a z Domu voskových figurín, pokud mě pamět neklame). toxickými odpady otrávené životní prostředí zapřičiňuje epidemii zombies (další mimořádné filmy s touto tématikou: Soumrak mrtvých, Síla života, Fido) a k bezpočtu nepatřičných prvků výjimečně komplexního filmu přidává navíc ještě environmentalistický apel. gore efektů bylo na můj vkus pomálu a chtěné i nechtěné zábavy taktéž. před nudou mě nakonec chránilo jen napětí mezi vážností a velkou nadsázkou, protože hranici mezi nimi zde bylo obzvláště nesnadné vystopovat. to by nebylo nic až tak mimořádného. v mnoha filmech toho či onoho ze zastoupených žánrů jsou obě nálady tlačeny proti sobě navzájem a prostupují se. krásným příkladem jsou filmy Roba Zombieho, Dům tisíce mrtvol a pokračování Vyvrženci pekla, které mám osobně velmi rád právě kvůli Zombieho hrátkám s žánry. přirozeně, výsledným efektem je makabrózní atmosféra komického zhnusení, či naopak odpudivého komična, jak jen chcete. nejlepším příkladem je postava zabijáka – na jednu stranu pocta Leatherfaceovi, na stranu druhou jeho karikatura, přičemž režisér zde zhmotnil jednu z temných částí své osobnosti: kastrační komplex. a kdo mě znáte, víte přeci, jaký mám vztah ke všem těm psychoanalytickým filmovým teoriím. ach jo. jako kdyby toho nebylo málo, neustále se střídají okamžiky velmi vytříbené s momenty ostudného neumětelství. hodnotit nebudu, musím to vstřebávat. každopádně, můžeme si být jisti přinejmenším tím, že řežisér dělá určitě lepší zmrzlinu než filmy.
Lady Terminator
přívlastek /nejhorší film všech dob/ se zdá k Lady Terminator vskutku přiléhavý. jediné, co mi zabraňuje ho použít, je minimální vlastní zkušenost s historií kinematografie. místo toho film krásně demonstruje, že slovní spojení /nejlepší nejhorší film/, jak jej Tetsuo použil v komentáři z ČSFD, není tak úplně protimluv. sice to nebyl jejich záměr a vše opravdu mysleli vážně, přesto udělali tvůrci filmu co jen mohli, aby na něm pokazili úplně všechno. bohužel uspěli. režie, scénář, dramaturgie, herectví, vedení kamery, speciální efekty. nic není hodno chvály. ba naopak. naštěstí, Lady Terminator je z těch brakových filmů, které vyvolávají tím svým topsy-turvy ztvárněním učiněný požitek. nepamatuji si, že by mi kdy dřív tekly slzy smíchy a bolely mě celý večer až doteď tváře od nepřetržitého úsměvu. moc bych si přál vidět, jak se na to tvářil Cameron! chtěl jsem zde alespoň nastínit ten k neuvěření absurdní děj, abych tak čtenářům trochu vynahradil ušlý zážitek, ale pak jsem si uvědomil, že jednak to není možné, protože stejně jako nejlepší filmy nelze nikdy dostatečně vystihnout pouhými slovy, to stejné platí i pro snímky nejhorší, a jednak film smyslupný děj ani nemá. předhodím vám, když už nic jiného, pár hesel: obludná populární kultura osmdesátých let, krásná a přitažlivá žena jako Terminátor a zároveň mýtická bohyně indonéské mytologie, kvanta vystřílené munice jak z Hard Boiled, had uvnitř vagíny jak z Diabolo, vagina dentata, sex, násilí, nesnesitelné postsynchrony, lepší zábava než všechny tromácké filmy v čele s Terror Firmer!
Amintiri din epoca de aur
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, rumunský film
Příběhy ze Zlatého věku jsou reminiscence podmínek života v Sovětském svazu, což bylo a stále je fascinující životní prostředí a bohužel, ačkoliv je to jen můj pocit, velmi málo reflektované v kinematografii. komunizmus ve svém vrcholu je právě tím, čemu se dnes ironicky a tehdy docela vážně přezdívalo Zlatý věk. generace rodičů se s touto svou minulostí zdaleka nevyrovnala a naše generace ji bez osobní zkušenosti málo rozumí, natožpak aby vnímala její dopady na současné paradigma. ale to jsem jinde, než bych být měl. ono jde i o něco hlubšího – o reflexi nás lidí. jak se chováme, když je celospolečenské nastavení úplně jiné, když fungují jiná pravidla? s tím má málokdo zkušenost. odpověď, pokud se jí zadaří dosáhnout, je jistě šokujícím zjištěním, které ovšem pravděpodobně nikdy nezakusíme (a buďme za to rádi). drobnou náhradou jsou dobré autentické filmy a romány z prostředí minulého režimu. a totéž se jistě dá říct i o dávnějších dobách.
jednotlivé příběhy, nebo tedy legendy, chcete-li, jsou překvapivě vyrovnané co do kvality, která je velmi vysoká, a konzistentní co do stylu. alespoň já jsem nepociťoval ty výrazné stylistické “zlomy”, jaké známe z povídkových filmů mnoha výjimečných tvůrců se stejným zadáním. Příběhy ze Zlatého věku jsou tedy skvělým, výjimečně celistvým filmem s vlastní unikátní všeobsáhlou atmosférou. jediné, i když stále nepříliš výrazné disproporce nalézám v žánru. lze hovořit o komedii, ačkoliv o velmi realistické, což není právě obvyklé. komedie v podání předních rumunských režisérů není obvyklým zvrácením skutečnosti do pitvorné fantazie, ale jedinečnou perspektivou nepřikrášlené skutečnosti.
jemný úsměvný poukaz je způsobem, kterým Mungiu a ostatní odkrývají absurditu minulého režimu, kamuflovanou každodenní zvyklostí, a stejným dechem zároveň vyjadřují víru v pozitivního člověka, uchovávajícího si schopnost povznést se nad všechny doby, jakkoliv jsou kruté nebo absurdní. se stejným nadhledem vyprávějí i své krátké příběhy a zprostředkovávají divákům zmíněné pocity lehonce pobaveného povznesení a, i když to byl možná jen můj subjektivní dojem, také špetku nostalgie.
už třeba kolotoč z první povídky je skvělá ukázka svědčící jako metonymie o minulé době. taktéž i normy pro publicistické fotografie z druhé povídky vypovídají o svérázném přístupu ke kultuře. a to samé lze říct vlastně o vší té zběsilé péči věnované výhradně a pouze nejzbytečnějším hloupostem a obecné naivitě, která chodívá ruku v ruce s idealismem. s patřičným odstupem času a bez osobní zkušenosti jsou některé z oněch ohledů tak kuriózní! jiné vzbuzují zároveň s úsměvem i chmury a další zase pouze chmury. film, který by vystihl nastavení určitého dějinného údobí hned v tolika vrstvách zároveň aby člověk pohledal, nicméně loňského roku takovýto film přeci jen vznikl a jsou jím rumunské Příběhy ze Zlatého věku!
1984
Posted by Eodeon | Filed under britský film, dílčí postřehy, filmová doporučení
k nejslavnější adaptaci Orwellova nejslavnějšího románu, k té výroční z osmdesátého čtvrtého, bych si dovolil jen dvě méně a více provokativní poznámky.
první méně provokativní si za cíl klade upozornit na rozdíl mezi touto, a starší britskou televizní adaptací se skvělým Peterem Cushingem v hlavní roli. ta je o tři desetiletí starší a je to na ní znát. kvality, které upadají s přibývajícím stářím, mě ale nezajímají. zajímají mě ty umělecké a v tomto směru je film ve srovnání s novější verzí nedostačující, doslovný, v mnoha směrech zjednodušující a trpí bohužel už jen tím, že televizní formát si vynucuje zoufale malý rozmach po stránkách kamery a mizanscény, čímž jsou do značné míry svázány i ruce tvůrců.
druhá, více provokativní poznámka je spíš tak trochu otázka. všimli jste si také, že ačkoliv bývá film všeobecně považován výhradně za distopický, je zároveň i pravým opakem? čteme-li ho tématicky jakožto film o lásce a svobodě, je bezpochyb distopií. čteme-li ho jako političtí idealisté a odstřihneme-li se od všech ostatních perspektiv, musíme v něm nutně nacházet naopak utopii! vždyť je to film detailně popisující fungování dokonalého neproblematického státu. můžete v tom vidět podnět k diskuzi, jestli chcete.
Üç maymun
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, turecký film
protože minulý příspěvek byl také o tureckém autorském filmu, neubráním se ani já tomu častému srovnání prací obou režisérů. Ceylan je uznávanějším, ale také mnohem konvenčnějším režisérem než Kaplanoglu, což spolu pochopitelně souvisí. velmi neobvyklé a proto i velmi špatně hmatatelné režijní postupy Semiha Kaplanoglu jsou zatím nedoceňovány. osobně si vážím více právě schopnosti existovat nezávisle na konvencích, ostatně jako si vážím vší nezávislosti. to ale nutně neznamená, že by Tři opice byly horším filmem než Mléko. Nuri Bilge Ceylan totiž zvládá vytěžit maximum z minima ve filmu, který by bez jeho režijního přispění a bez síly svých scénáristicky skvěle vyjádřených témat mohl působit docela standardně.
nejprve bych chtěl pochválit herce, což dělám jen výjimečně. vynikající herectví považuji za samozřejmost, nikoliv cosi hodno zvláštního vzpomenutí a ocenění. tím větší váhu má každý moment, kdy potřebě herecký výkon pochválit neodolám. z herců filmu Tři opice si můj největší respekt vydobila Hatice Aslan.
kontrastně k herectví často chválívám práci kameramana. z neznámého důvodu narážím na samé skvěle nasnímané filmy. za obraz Tří opic patří dík Gökhanu Tiryakimu. je znát, že jeho kamerový styl do značné míry ustupuje režijnímu vedení. má hned několik stylistických poloh, ale mě nejvíce upoutaly časté v uvozovkách “kubistické” záběry, jako kdyby do všech směrů roztříštěné množstvím linií.
podobně jako u Mléka i na Třech opicích zaujme velice působivá distribuce informací a v závislosti na tom i účinně ztížená rekonstrukce syžetu na divákově straně. intenzivního napět Ceylan dociluje jen zapomoci nejzákladnějších prostředků, kterými dává důraz na ten či onen detail a dosahuje při tom drtivého výsledku, vzhledem k minimalistickému ražení celého filmu. mimoto, příběh sám skýtá obrovský potenciál pro drama a napětí. divák je nucen pracovat s nezodpovězeným pomalu spíše než s odhalenými skutečnostmi, jelikož režisér úmyslně utajuje informace a ne vždy se jedná o vypravěčskou zkratku, přeskakující samozřejmé úseky děje, jak se nám to může jevit.
ačkoliv se to nezdá a vy můžete nabývat dojmu, že představené události zcela postačují k sestavení celistvého, vnitřně smysluplně uspořádaného a vnitřně koherentního obrázku o fabuli, pak vás vaše dojmy matou. ta jedna nejdůležitější informace schází. podobně je tomu pro ilustraci třeba u Hanekeho filmu Utajený. nápověda: maják.
na závěr dodám jen tolik: myslím, že jsem dosud neviděl film se silnějším příběhem. jeho zpracování tomu, přestože jde o obrovskou výzvu, téměř dostačuje.
Süt
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, německý film, turecký film
podle některých náročné dílo, podle mého nikoliv. ale tohle je vskutku, na rozdíl od jiných aspektů diváctví, věcí individuální zkušenosti, neboť, jak se domnívám, nejsou představy o oné divácké obtížnosti v tomto případě ničím jiným, než tvárností a přizpůsobivostí toho kterého diváka a ve schopnosti sladit se s tempem filmu, jako také v umění uzřít a ocenit ve srovnání s mainstreamem atypické kvality a neobyčejné cesty, kterými Mléko vypovídá o světě, člověku a Bohu. už jen děj je přeci velmi snadno čitelný, ale ten je spíše jen mnoha dějovými fragmenty, jež nejsou tlačeny do souvislostí. souvislosti tak až později vyplývají při srovnání částí s celkem i jinými částmi, velmi volně, nenuceně a svobodně – bez potřeby uchylovat se k významovému spojení pomocí scénáristických, střihových a jiných konvencí. v konvencemi normované kinematografii jsou záchytné body rozprostřeny vždy už předem a jakmile se film odvine do okamžiku dalšího zvratu a my jsme zalhceni novými informacemi, již disponujeme předvěděním, které nám umožňuje nové inromace snadno zařadit, souvislosti v mžiku oka nalézt a vývoj děje bez potíží “přečteme”. dozajista, umět pracovat se všemi těmito skladebnými pravidly, není nic lehkého a je třeba vážit si všech filmů, které v úsilí o tento řád uspěly. nicméně nesrovnatelně většího úspěchu dosáhne ten, kdo dokáže dílo vybudovat bez potřeby těchto architektonických norem i bez pojiva mezi stavebními kameny, jen díky čirému uměleckému zření a věrného následování zjevené inspirace. u Mléka se nám na rozdíl od normované kinematografie může stát, a často se stane, že si scénu či sekvenci nedokážeme dát do souvislosti bezprostředně, na základě předchozích zjištění. ovšem může se nám to podařit na základě zjištění, kterého nabudeme až dlouho poté. nenechte se přitom mýlit, nejde o žádné jednorázové odkrývání pointy filmu, jak dobře známe z prefabrikovaných filmů, zejména některých žánrových, jedná se o postupné rozkrývání vrstev, odhalování celku stavby filmu patro po patře. sledovat takovýto film je jako zhlédnout časosběrný záznam výstavby katedrály. žádná ze jejích částí zde není pro nic než pro celek a ten poznáme až v samotném závěru. je pozoruhodné, nakolik tato má stručná a selektivní analýza určitých formálních aspektů rezonuje s tím, o čem Mléko je. i tehdy, snažím-li se odabstrahovat čistou fabuli, jakkoliv je toho nemožné dosáhnout plně, jsou slovní spojení, kterými popisuji tvůrčí postupy zcela přiléhavá. film je to totiž mimo jiné o nutnosti sladit se s divokým proudem uplývání lidského života, v němž stejně jako v jednotlivých komponentech syžetu Mléka není vždy možné nalézt souvislosti a předvídat události, tedy plánovat nebo jinými slovy snít. ta deziluze může přijít, nebo také nemusí. nelze zvědět a nelze znát dne ani hodiny. proto je tak moc třeba nesnažit se o to a neopírat se plnou vahou o naše představy o vlastní budoucnosti, ani co se týče následujícího dne. a jistotu nemáme ani o dnech minulých, tedy o tom, čeho jsme sami nebyli svědky a aktéry. pomíjivosti a proměnlivosti světa je třeba přitakat a nebojovat s touto jeho přirozeností. tak bych obšírněji vyjádřil hlavní téma Mléka. také bych rád dodal evidentní vývod svého textu: takto dokonale konzistentní vztah mezi formou a obsahem, přímo umělecky znamenitou formou a vznešeným obsahem, je naprosto postačujícím dokladem nevídaného mistrovství. Mléko je geniální film, protože dosahuje dokonalé koheze a rozhání pochybnosti o její idealitě a nedosažitelnosti.
kromě toho dospívá i k nesmírně vysokým výtvarným kvalitám záběrů, které by přišly o téměř plnou míru své krásy, kdyby to nebyly pohyblivé filmové obrazy. nejlepším příkladem je poslední záběr filmu, přesvěčte se o tom sami. podobně jsem už hovořil o vizuálu Bressonova snímku Něžná, i když filmovost jeho obrazové stránky jsem dokládal na jiné bázi. i o kameře Mléka je možné tvrdit, že ke své estetice těží více z filmových než výtvarných potencí a to je jistě ctnostné a obdivuhodné, vzhledem k tomu, jak málo vídáme filmaře využívat potenciálu média, které údajně ovládají. dlužno dodat, že se jedná o jeden z důvodů, proč některé filmy lahodí cinefilům více než některé jiné. takový ohlas proto čekám i u Mléka. zatím bohužel kromě ČSFD komentáře od uživatelky Cycake, který ovšem nabízí výhradně informace o faktických okolnostech, nevím o žádných dalších reakcích v češtině. a podle ČSFD film krom mě a Cykake ani nikdo jiný z databáze neviděl, což mi připadne tristní vzhledem k tomu, že jde dokonce o dva roky starý počin. napravte to, prosím, neprohloupíte.
a krom všech těch vysokých kvalit je třeba zmínit, že režisér Kaplanoglu do filmu velmi aktivně zapojuje i krajinu, ne nepodobně, jak jsem o tom nedávno psal u Svatba za bílého dne. a přeci i jinak, totiž opět v těsné návaznosti na téma, jelikož jde opět o proměny životního prostoru člověka, krom zhodnocení krásy přirozeného světa, hlavně o význam staveb. vidíme liduprázdné starověké ruiny i nedostavěná ruinám velice podobná, opuštěná torza panelových domů, také doly, které mají i daleko hlubší funkci, ale musel bych se ve svém textu vracet daleko nazpět, kdybych vás s ní chtěl seznámit. krom toho je jejich význam docela očividný.
Vicky Cristina Barcelona
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, španělský film
nic světoborného, ale to se dá přeci říci jen o málu Allenových filmů a vlastně o málu filmů v celosvětovém měřítku. přesto bych rád vysvětlil, proč i filmy jako Vicky Christina Barcelona stojí za zhlédnutí, když rozumnější se zdá být strategie sledování jen toho vůbec nejlepšího, neboť i to může pokrýt třeba celý váš život. někdy totiž získáte od filmu či jiného uměleckého díla mnohem více, když se ho budete chápat v celé šíři kontextu autorova díla, než když jej samo o sobě budete vnímat a posuzovat jako autonomní celek. opět se tedy vyplácí vyčerpat co nejvíce perspektiv při recepci kultury, protože to je oblast vůbec nejbohatší a nejrozmanitější. hlavní témata jsou zde stejná, jak je u Woodyho Allena nacházíme snad pokaždé: láska, sex, život a úzké vazby mezi těmito třemi. samy o sobě mi ty Allenovi filmy připadají málo zajímavé … no skoro pokaždé, čestné výjimky, které si zaslouží přímo jmenovat, jsou mimo jiné: Annie Hallová, Jiná žena, Interiéry, Zelig, Match Point, Láska a smrt, Vzpomínky na hvězdný prach, Purpurová růže z Káhiry, Sladký ničema a jistě i mnohé z těch, které jsem neviděl a možná ani nikdy neuvidím. ale když se snažím vidět každý z jeho filmů vedle druhého a všechny v řadě za sebou, dává to smysl rovněž a zjišťuji, že vývoj to není vůbec náhodný, ale jistě ani přísně záměrný, ale intuitivně provázaný tenkými nitěmi přetrvávajících otázek a témat. každý z filmů jako by byl dílkem ve skládačce, která není a nemůže být celistvá. a tento celek je mnoha odpověďmi na málo podstatných, stále se opakujících či obměňujících otázek. je mnoha různými odpověďmi, z nichž vybrat definitivně neumí asi ani Woody Allen sám, už protože neustává pátrat po odpovědích ani dodnes. i díky Vicky Christina Barcelona se Allen přiblížil o další krok a další temný neprobádaný kout nevyčerpateně tajemných témat lásky, sexuality a jejich vztahem a místem v životě byl tímto odhalen. a že je to odpověď jen polovičatá, za to přeci Woodyho nemůžeme hanit, ale naopak bychom mu měli být vděčni, protože ani to není vůbec málo. jinými, méně básnivými slovy řečeno: Allenovo dílo je vývojový celek vzájemně volně (tématicky) propojených, často velice úzce (tématicky) souvisejících filmů. pravděpodobně ale nejen filmů, protože i diváci v mém okolí, ačkoliv já sám se tomu zatím a patrně i na všechny zítřky vyhýbám, začínají rozeznávat Woodyho Allena také jako povídkáře. i literární tvorba je zahrnuta v onom slově, kdykoliv jsem o celé jeho dosavadní tvorbě psal jako o díle. a už to, že se uchyluje k této cestě vyjádření, je dobrým důvodem se domnívat, že jde o tvůrčí oblast rovněž těsně svázanou s režisérovou filmovou tvorbou. co je podle mého důležitý postřeh, ačkoliv si nejsem jist, zda bych si ho svedl obhájit, je implicitní názor, který cítím z filmu Vicky Christina Barcelona, jako by byl zakódovaný kdesi v té výměně zkušeností mezi postavami filmu, a sice že jejich fiktivní zážitky mohou posloužit jako zrcadlo při nalézání odpovědí na téže a podobné otázky i nám divákům. a téže a podobné otázky jistě trápí či jednou budou trápit a starostmi zaměstnávat každého z nás.
De laatste dagen van Emma Blank
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, nizozemský film
Poslední dny Emmy Blankové mi ze všeho nejvíce připomínají severské komedie, které bývají z mé skromné zkušenosti často chladné, kruté a černohumorné. pro ilustraci připomínám norský Kurz negativního myšlení nebo dánský film Kdo je tady ředitel od Larse von Triera, což je přeci jen, abych dal úvodnímu autorově přiznání za pravdu, film ambiciózní pouze co se týče zjednání co nejlépe fungující a, jak je obvyklé, i velmi nadsazené komedie. přiznávám se, že mi asi tak deset minut trvalo, než jsem se dovtípil, že i Poslední dny Emmy Blankové jsou vlastně komedií. lépe řečeno, jsou parodií na typická bizarnní rodiná dramata a karikaturou absurdně jednoznačných postaviček, kterými autoři kýčovitých filmů a románů s těmito zápletkami rádi zabydlují své fikční světy.
v některých případech není tak moc na škodu, když se předem dozvíte něco více o ději, ale sám to raději nikdy nepokouším, protože je velmi ošidné snažit se určit, pro které případy to platí a pro které naopak. nicméně Poslední dny Emmy Blankové jsou skvělou ukázkou na druhou stranu velmi snadno identifikovatelného příkladu filmu, u kterého jakákoliv konkrétní informace o ději zajisté způsobí čtenáři újmu a abstraktnější pohled na věc je tedy to jediné, co se vám odvažuji nabídnout a i toho bude z časových důvodů jen pomálu. krom předchozích postřehů bych také rád přednesl možná až moc radikálně formulovanou tezi, že v tomto filmu je výborně promixovaný komediální žánr s thrillerem, i když tím hovořím jen o několika izolovaných momentech, kde je humor natolik bizarnní a chladný, až zároveň s podněcováním smíchu drásá také divákovy nervy. zní to zajisté velmi neobvykle, ale přinejmenším já jsem tuto ambivalenci při sledování cítil a jsem přesvědčen, že onen citový účinek je opravdu působením filmu a není dílem žádných nesouvisejících, nahodilých okolností. na konci dochází, pokud vůbec lze použít tak troufalé označení, až k dokonalému prolnutí obojího. pro ty z vás, kteří film viděli, nebo se chystají, mám dokonce znamenitý příklad, který, nebojte, vám nic neprozradí, ba naopak možná ozvláštní vaše očekávání a tudíž později i film samotný, vím, co říkám: z filmu se totiž dozvíte naprosto nejlepší nápad, jak schovat mrtvolu, aby nikdo dlouho nepojal podezření :)
a snad nebudu přehánět ani když dodám, že při troše úsilí se v této zdařilé komedii zadaří vysledovat i nějaké ty přesahy, kterými mohou být témata řádu a anarchie, či manipulace nebo prospěchářství, ale jsou to pokaždé jen drobné zápletky. myšlenkově bohaté dílo nečekejte, to byste Poslední dny Emmy Blankové svými očekáváními velmi nespravedlivě poškozovali.
Fantasma
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, jihoamerický film
omlouvám se čtenářům, že jsem úplně zapomněl informovat o Alonsově vynikajícím filmu Fantasma, který jsem vyhledal po nadšení z výše zmíněného Liverpoolu. krásné je především to, jak typicky Alonsovým filmem Fantasma je, přitom ten jeho skromný děj je jednoznačným odkazem k Bu san (Good Bye, Dragon Inn) Ming-lianga Tsaie. jakmile si to po několika minutách sledování uvědomíte, naleznete záhy i souvislosti tvůrčí a rozpoznáte daleko hlubší podobnosti v díle dvou z nejtalentovanějších současných filmařů, než byl do té doby rozeznávaný minimalismus příběhu i jeho podání a nesmírně pomalé tempo svérázně ovlivňující divákovo vnímání časoprostorové skutečnosti těchto filmů. už jen z tohoto důvodu doporučuji a to hned pro několikeré zhlédnutí.
Brúðguminn
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film
k islandské Svatbě za bílé noci bych chtěl poznamenat jen drobný dílčí postřeh. jde o nebývalou pozornost, kterou Baltasar Kormákur věnuje krajině své domovské země. velmi se tím podobá dalšímu slavnému filmaři své národnosti, Friðriku Þóru Friðrikssonovi. nemám přitom na mysli pouze časté, esteticky vytříbené celkové kamerové záběry na krajinu, ale i pozoruhodný pokus zdůraznit těsné propojení mezi zemí, kde se události příběhu odehrávají, a událostmi samotnými. nakonec, ono sepjetí lze odhalit už v českém názvu. naprosto nejlepším příkladem toho je podle mě netradiční rozlučka se svobodou, probíhající improvizovaně pod širým nebem, kdy jsou hrdinové zcela neskrytě, doslova, vystaveni skutečnosti svého života. obdobné tvůrčí postupy jsou ovšem jistě obvyklé. uchylují se k nim autoři, kterým mimo pouhé vyprávění jde také o pojednání identity vlastní země, národního dědictví a při troše štěstí také zprostředkování takto nabytých poznatků nám, divákům z ostatních zemí.
De la guerre
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, francouzský film
O válce je film nesnadný úplně stejně jako kterýkoliv snímek takový, pro který není vyprávění událostí tou dominantní cestou vyjádření. to zde totiž ustupuje až za vyjádření výtvarné a hudební, repspektive obecně zvukovým prostředkům a vytváří komplexní dílo komunikující v mnoha vrstvách. bylo by vyčerpávající snažit se tu slovy podat jeho věrný obraz, ani to není žádoucí, když jediné, co je smyslem mého blogu, je přivést pozornost ke krásným či nevšedním filmům. věřte ale, že není vůbec vyčerpávající, ale naopak povznášející onen film o “vnitřní” válce vstřebávat. je veliká škoda, že se v naší domácí distribuci nachází tak málo filmů, zprostředkovávajících mimořádně čistě cinefilní zážitky a prokazující, že osobité tvůrčí vyjádření, nijak vzdálené od opouštěného ideálu auteura, v kinematografii stále figuruje, nehledě na nezájem některých teoretiků, a přináší znamenitá jedinečná díla, jakých by za jiných tvůrčích nastavení nebylo možno dosáhnout. můj dík tedy směřuje nově objevenému Bertrandu Bonellovi.
La mujer sin cabeza
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, jihoamerický film, španělský film
na začátku Bezhlavé ženy jsem si mimoděk připomněl Almodóvarův Volver, film o tom, čemu všemu musí naráz čelit španělské ženy a jak těžký kříž musí nést, přitom to zvládají s velkou duševní silou a všem životním úskalím čelí zpříma. oproti tomu argentinský koprodukční film Bezhlavá žena vypráví o tom, jak zničující a sžírající může být jedna jediná velká životní překážka. pozornost filmu ovšem nezůstává jen u sledování zakoušení tohoto jednoho ústředního bolestivého stavu, ale sleduje i vše to, co z nedotčeného vnějšku přichází k němu a v ostrém kontrastu s neproblematickou každodenností ještě prohlubuje ono trápení – nevyhnutelnost a zároveň nemožnost pokračovat v zaběhnuté všednosti. tomu se přizpůsobuje i kamerové zpracování a hlavní postava je téměř vždy uvnitř rámu, i když často jen na okraji decentralizované kompozice, a tudíž ve vleku života, od něhož se nelze odervat. přitom nutnost dále se podílet na zaběhnutém stereotypu se vší tou spoustou drobných starostí se může zároveň jevit jako vítané zaměstnání pro utrápenou mysl. jak už to ale chodí, tíživá vzpomínka na sebe nedá zapomenout snadno. tím nic ani nenaznačuji, nebojte. Bezhlavá žena je film o středtu s něčím, co poznamená život docela nevratně a zanechá v něm už napořád hluboký otisk, s nímž nelze než dál přežívat. podobně jako hrdina Antonioniho Zvětšeniny či Cassavetesova Killing of a Chinese Bookie je i Bezhlavá žena filmem o události, která se stane pro hlavního hrdinu nejskrytějším tajemstvím, a tak ho navždy svým způsobem vzdálí ode všech lidí a uvězní v jejich společenství zároveň jako herce, odsouzeného navždy předstírat, že to, co ho ze všeho nejvíce určilo, se nikdy neudálo.
Dul hana sekseu
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, jihokorejský film
o Žluté květině jsem četl jako o mimořádně odvážném snímku pokud jde o zobrazení sexuality. ty ohlasy nebyly úplně neopodstatněné, ačkoliv míra otevřenosti není větší než u výše zmíněného Sal gyeol. což ovšem stále znamená velmi vysokou míru :) je to znamenitá ukázka toho, jakého smyslu někdy může v životě dvou lidí nabývat sex… anebo to bylo o lásce? hm.
Sal gyeol
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, jihokorejský film
o Textuře kůže jsem se rozhodl zmínit pro dva takové zajímé rysy.
prvním je neobyčejně civilní zachycení neobyčejně explicitních erotických sekvencí – nedočkáme se žádných přikrášlení a kamera, pracující s intenzívním, zejména přirozeným osvětlením, odhalí každý detail na nahých tělech i v jejich pohybech, především titulní texturu kůže. tím spíše je to výrazné kvůli kontrastu s jinak často zrnitým obrazem při nočních scénách. i herecké obsazení respektuje celkový svěží realismus.
druhým zajímavým rysem je ten narativní. ne snad, že by šlo o vyvedení kdovíjak novátorské, nicméně za standard ho také považovat nelze. narativní rozměr Textury kůže je daleko složitější, ale já bych rád zdůraznil hlavně to, že přísně nesleduje jádro filmu, neklade linie do jednoznačných vztahů a souvislostí, ani pořadím, ani chronologií. ústřední téma neustává unikat z rukou. kdykoliv jsem měl pocit, že ho už už polapím, zase se o krok vzdálilo. A ano, je to právě ústřední motiv vztahu muže k obrazu (?neznámé?) ženy v jeho mysli, co je natolik tvrdým oříškem a přespříliš cizí představou, že i jen pokusit se ho pojednat uměleckou cestou způsobuje nutnou svéráz při využívání prostředků média. správná a zodpovědná analýza filmu by proto měla zahrnovat krom racionální a teoreticky jistě pevně podložené analýzy formy s ohledem na paralelní rozbor obsahu i analýzu vlastní divácké citové reakce a od ní neodmyslitelnou reflexi podmínek sledování, jak technických, tak psychologických. domnívám se totiž, že právě citové působení zprostředkovává dané téma* vysokou měrou.
* determinace lidského života vlastní fantazií, autosugesce a vůbec moc, kterou nad životem ztrácí ten, kdo se vzpomínkami a sebeklamy nechá ovládnout, spíš než aby ovládl je. a to dříve, než bude pozdě. ovšem, někdy to vyžaduje víc než je v lidských silách, protože břímě je to příliš těžké.
Saedeu mubi
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, jihokorejský film
na Smutný film jsem se docela těšil. ani nevím, jak jsem si vykonstruoval předsudek, podle kterého půjde o zkondenzovaný projev toho nejlepšího, co je obvyklé pro romantický žánr v současné jihokorejské kinematografii. jestli je tomu tak, těžko mohu posoudit s tak malou obeznámeností. stačí, když si dovolím na základě té drobné zkušenosti prohlásit, že není úplně od věci tak Smutný film vnímat. přinejmenším se najde mnoho podobností a dojde i na několik typických žánrových figur.
na filmu na první pohled zaujme hvězdné obsazení: Tae-hyeon Cha (známý především z My Sissy girl/Yeopgijeogin geunyeo), Su – jeong Im (z Aienji), Woo-sung Jung (ze skvělého filmu Daisy/Deiji a velmi známých filmů A Moment to Remember/Nae meori sogui jiugae a The Good, the Bad, and the Weird/Joheun nom, nappeun nom, isanghan nom), Ki-u Lee (The Classic/Keulraesik a Windstruck/Nae yeojachingureul sogae habnida) a Min-a Shin (z A Bittersweet Life/Dalkomhan insaeng). herci jsou obsazení podle svých typů, což pro film znamená rozmanitý kolorit postav. záběr představených lidských osudů je pochopitelně veliký, navzájem si ovšem vyměňují jen lehké doteky. nejsou tlačeny do žádné nutné, hluboké a osudové provázanosti, jak je tomu třeba u 21 gramů Alejandroa Gonzálese Iñárritu nebo u Tarantinova Pulp Fiction. i přesto je znatelné jejich velmi úzké sepjetí – k tomu totiž plně postačuje společné téma, vedené stejným stylem. to zajišťuje krásnou jednotu a konzistenci.
Raketa na Měsíc
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení
Raketa na Měsíc je druhým filmem dosti nevyrovnaného cyklu klasických amerických science-fiction z filmového klubu České televize. zatímco minulý týden to byl o více než dvě desetiletí starší a po stránce výpravy a vizuálních efektů neporovnatelně vyspělejší, ačkoliv ideologicky příliš moderní až naivní Svět za sto let podle H. G. Wellese, tentokrát jsme se naopak dočkali toho skoro nejhoršího, Rakety na Měsíc, kterou z mé divácké zkušenosti překonává (ovšem dalece) jen Plan 9 from Outer Space, který v relaci poběží paradoxně příští týden. podruhé bych to asi už nezvládnul, tak se dívat raději nebudu, protože na tomto veledíle Eda Wooda mi přišly humorné jen dvě věci; jednak námět o mimozemšťanech oživujících mrtvoly na pozemských hřbitovech, jednak interiér létajícího talíře, zcela evidentně situovaný do kuchyně některého člena štábu. inu, když není vysoký rozpočet a vy chcete točit výpravné sci-fi, co naplat. spíše tragické než vtipné je to obsazení a následné přeobsazení stařičkého Lugosiho a nebudu se vyjadřovat k těm diskům od kola Cadillacu na rybářském vlasci vzášející se nad papírovým modelem Los Angeles. Raketa na Měsíc je svým zpracováním přibližně právě tak mizerná a navíc jde o projekt mnohem ambicióznější, výpravnější a žel i slibnější a proto méně úspěšný i jako zdroj nechtěné zábavy. to ale neplatí o mně, já se bavil královsky a také Raketu na Měsíc všem doporučuji. je humorné nacházet (anebo si jen představovat?) paralely s pozdějšími perlami žánru a snímek může mimoto sloužit i jako zdroj poučení, jak filmy rozhodně netočit. je na něm totiž špatně snad úplně všechno, co se jen pokazit dá, od návrhu speciálních efektů, přes herecké výkony po příběh sám (i když na mimozemšťany plánující dobýt Zemi pomocí zombie to vskutku nemá). při sledování jsem měl pocit, že film byl natočen v nějakém pokřiveném alternativním světě, kde platí docela jiné a vpravdě absurdní přírodní zákony a děsivě nepovědomé jsou i vzorce lidského chování. jste-li jako já přáteli tohoto druhu zábavy a užíváte si půvabu těch téměř prehistorických představ o létání kosmem, cizích planetách a nebezpečenstvích číhajících v zrádných hlubinách temného vesmíru, na film se podívejte!
Solntse
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, francouzský film, ruský film
Slunce je příkladem zatím nejtvrdšího minimalismu, jakého jsem se osobně od Aleksandra Sokurova dočkal. mám Sokurova rád a hlavně za jeho Dny zatmění na něj nedávám dopustit, a proto jsem se pokusil najít ospravedlnění pro tento přístup, který by se mohl jevit, a nebylo by divu, jako protivný manýrismus. v tomto případě ale velice umírněné vyprávění, navíc pomalu a konstantně plynoucí, téměř bez tempa, kamerové filtry tlumící barvy a velmi civilní celková kompozice vrhá působivé světlo (nebo v kontrastu s názvem spíše pozoruhodný stín) na příběh o posledním dnu božství Hirohita, Císaře Šówa. snad.
Hank a Mike
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, kanadský film
už jsem to naznačil v obecném úvodu k textu o Akumu tantei 2, když jsem mluvil o filmech Takašiho Miike. filmové vyjádření, o kterém se často, více či méně výstižně hovoří jako o filmové řeči, totiž může být mimo jiné i řečí metaforickou. jak jsem rovněž prve naznačil, výsledné dílo využívá formální prostředky bez ohledu na vypravěčské, popisové i zobrazovací konvence (má slova, mé spontánní rozlišení, teoreticky ošetřené tudíž není). takto jsem to myslel, když jsem vágně psal o filmu jako o znemožňující vlastní “racionalizovatelnost” a přesto jsem si troufal tvrdit, že je smysluplný, jen v jiné rovině čtení. není tu prostor a sám nemám čas tu úvahu rozpracovávat, takže tu myšlenku utnu předpokladem, že takovou rovinou čtení by mohl být nějaký sémiotický výklad, schopný postihnout všechny roviny reprezentace a rozeznat znakovou povahu všech prostředků.
velmi okatým použitím takové metafory filmové řeči je film Hank a Mike, kanadsko-americký nezávislý film o společných útrapách i radostech dvou čerstvě nezaměstnaných bývalých profesionálních velikonočních zajíčků. celý syžet a vlastně i fabule (o to mi právě jde) je zcela očividně velmi surovým materiálem, který sám o sobě nemá význam při doslovném čtení, leda komediální. jako obvykle si ale z filmu odnese mnohem víc divák, navyklý abstrahovat a vnímat i ve velmi fantastickém (až fantasmagorickém) příběhu vzorce související se skutečným světem. Hank a Mike je prostě film, který tady na toto upomíná patrněji než co jiného.
Adoration
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, kanadský film
Atom Egoyan nezklamal ani svým posledním uvedeným filmem, který má nepochopitelně nízký ohlas. a to jsem si myslel, že skvostný Ararat nic nemůže překonat. a možná ani nepřekonalo, jen vyrovnalo. už v něm Egoyan předvedl, že narativita jeho proslulých filmů, zejména mé milované Exotiky a Odhadce, není formalistním přikrášlením, uměleckým excesem, samoúčelnou snahou dodat banální fabuli gradaci a pointu či samoúčelným výstřelkem. Adoration má stejně jako Ararat mnohem komplikovanější syžet, v němž prorůstá “skutečnost” s “fikcí” (obojí v rámci filmu, proto ty uvozovky), velmi divoce se střídají vypravěči a na nejjemnější drť je roztříštěná i chronologie. že takovýto postup musí nevyhnutelně vyústit v naprostý chaos, říkáte si? také bych si to myslel, nevidět Adoration. nicméně, zdá se, že to tak nevyhnutelné není. a souvisí to s druhým rysem, který bych krom popisu syžetu na Adoration rád zdůraznil, a opět, jako vždy, to bude opis velmi běžné skutečnosti, vystihující skoro všechny skvělé filmy – proto také vedle filmových doporučení vedu kategorii dílčí postřehy, kterými míním mnohem obecnější, ale zde mimořádně patrnou rázovitost. na Adoration je znatelné, že nejvznešenější filmy nejsou primárně příběhem/fabulí a ani vyprávěním nebo dějem (syžetem). to vše označuje jen další prostředky, nosiče čehosi vznešenějšího než kauzálně propojený řežezec událostí, a sice hodnot a tématu. Egoyan filmem vyjadřuje velmi prchavé, neartikulovatelné téma, obestřené nesmírně složitým systémem vztahů a souvislostí a velmi prostě volí tu jedinou cestu, jak své téma vyjádřit. že je to cesta nesmírně náročná a netypická není volba, ale nutnost. Egoyan prostě zvolil jedinou možnou cestu, svému úmyslu dostál a výsledek je fenomenální. o čem že ale Adoration je, vám ale nechci prozrazovat ani naznačovat, to je totiž pokaždé ochuzení. ačkoliv jsem se o filmu rozhodl něco napsat, vynechám ironicky to nejdůležitější. ponořte se do Egoyanova uměleckého systému sami a vynasnažte se jej sami vstřebat, porozumět mu a ocenit ho. samozřejmě zvýhodněni jsou ti, kdo znají režisérovu předchozí tvorbu a mají povědomí o tom, čeho si všímá a co ho zajímá.
co bych ale ještě rád dodal je uznání Atomu Egoyanovi za to, že svedl tak neuvěřitelně komplikovaně rozplánovaný projekt ukočírovat a dokonce dotáhnout do podoby dokonale propracované architektury. přitom jeho starší filmy z devadesátých let jsem měl ve zvyku přirovnávat spíš k dokonale fungujícímu stroji, kde každé z tisíců ozubených koleček přesně doléhá na druhé a celá mechanická soustava se pohybuje podle plánu a bez jediného zádrhelu, protože to byly filmy pohybující se přirozeně vpřed i zpětně ve svém vyprávění, ozřejmovaly nové skutečnosti a tímtéž se odkazovaly k těm již zmíněným, dodávaly k nim a rozvíjely je. to samé platí i pro Adoration, ale já jej vidím spíš jako architekturu. je to jako stát před obrovskou gotickou katedrálou a od základů vzhůru si prohlížet každičký detail z její překrásné výzdoby až na konci zdvihnete zrak k věžím a uzříte jak vrchol, tak zároveň pochopíte stavbu budovy samotné v její celistvosti.
Bushi no ichibun
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, japonský film
název Láska a čest se k poslednímu snímku trilogie samurajských filmů od Jódžiho Jamady hodí přesně. stejně jako u Skrytého ostří a Soumraku jsem měl celou dobu pocit, že sleduji něco únavného a prostinkého a až na konci se náhle dostavila velmi opojná katarze. neumím si to vysvětlit. nesnažím se o to.
Die Welle
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, německý film
omlouvám se. tentokrát opravdu nejsem schopný akceptovat prachpitomý český distribuční název Náš vůdce a používat budu překlad originálního Die Welle, tedy Vlna. také se omlouvám, že se opět věnuji filmu notoricky známému, ale jak jsem už vysvětloval u Clinta, tady má z principu své místo film jakéhokoliv druhu, původu atd. nakonec, neměl jsem to vůbec v plánu a něco jsem se k tomuto filmu rozhodl sepsat spontánně záhy po jeho zhlédnutí, a proč se o to nepodělit, případně nad mým názorem a filmem samotným nediskutovat, čili ona spontánní glosa:
líbí se mi, když se dočítám o tzv. “sociologických kvalitách” Vlny. sice je to poněkud zvulgarizované užití toho už tak vulgárního označení pro disciplínu zkoumající společnosti, přistoupím-li na něj, musím uznat, že ledacos vystihuje. šlo o to, vystihnout základní principy fungující uvnitř a kolem totalitních systémů. může se to stát kdykoliv a kdekoliv nastanou příznivé podmínky. všechno důležité bylo popsáno, efekt i příčina. a určité vzorce jednání byly nastíněné také docela věrně, i když viděl jsem už mnohem lepší ztvárnění ve filmu i v literatuře. ono se to přeci dotýká velmi silně utkvělých sklonů, které mají všichni lidé. nejen například příslušníci německého národu, i když pochopitelné předpokládat, že hypotetický další systém absolutistického ražení, by byl patrně podobný právě nacistickému modelu, kdyby se vyvinul v německé provenienci. za určitých okolností je totéž uskutečnitelné v každé společnosti, protože příčina je v nás v nejobecnějším slova smyslu, v člověku. ale to není ani tak dehonestace člověka ani formulování vlastních pseudo-sociologických hypotéz, pro které není žádného podkladu, jako prostá snaha o výklad toho, co nám mimo jiné říká Vlna. ale domýšlím příliš daleko, to mi věřte, i když jen o jeden krok. podstatné je to, co jsem se snažil vyjádřit na začátku odstavce, že Vlna spíše popisuje a rekonstruuje model, proto ty narážky na sociologickou hodnotu filmu, než aby posuzovala a hodnotila. ani to podle mého není třeba, protože následky vždy hovoří samy za sebe. proto si stejně jako i příštího i na závěr tohoto odstavce dovolím upomenout jednu cizí moudrost a tou je rčení, podle něhož je “dobrými úmysly dlážděna cesta do pekel”. film Vlna nemoralizuje, ale já musím, jestliže se z něj chci něčemu naučit.
mimoto si nemyslím, že by to, co jsem právě nastínil, bylo hlavní téma filmu Vlna, které vidím spíš ve vlastním svědomí, na které se váží všechny důležité hodnoty ve filmu představené: odpovědnost za vlastní jednání, sebereflexe a její fatální nedostatek, otevřenost vs uzavřenost (souvislost s Popperovou Otevřenou společností a univerzálními rysy totalitních systémů, jak je naznačuje Vlna) atd. takže se to dá číst nejen jako film o tom, co se stane, 1.) když člověk nedohlédne dál než za své ego, ale i 2.) když nedohlédne na následky svého svévolného jednání. a to spolu obojí samozřejmě úzce souvisí, egoismus a bezohlednost jsou velmi blízké vlastnosti/projevy chování. je třeba se zároveň dívat k obzoru a odhadovat následky a ještě více pod nohy své, jak jiné rčení nabádá k sebepoznání v každém okamžiku. a jako všechny negativní vlivy se i nesnášenlivost a nenávist (jen jiná slova pro egoismus a bezohlednost) šíří velmi rychle a účinně, když se jim sebenepatrněji pootevřeme. jak říká jedna postav z Pasoliniho fenomenálního filmu Saló aneb 120 dní sodomy a pravděpodobně je to také citace mně neznámého moudrého pozorovatele lidí: nic není tak nakažlivé jako zlo. a platí to tak univerzálně, jak jen je to tu psáno.
Akumu tantei 2
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, japonský film
jsem přesvědčen, že není nijak novátorská ani nepřesvědčivá ta teze, podle které současná japonská kinematografie velmi silně reflektuje společenské problémy. japonští filmaři pomocí svého média nejčastěji ventilují společenskými normami potlačované emoce a zapovězené tužby a to nezřídka exaltovaně a hyperrealisticky (případ mnohých anime), či frustrace. já mám ve zvyku všímat si spíše druhé z možností.
aniž bych přitom pečlivě procházel jednotlivé snímky, nýbrž jen na základě převládajících dojmů z filmů, které prošly rukama právě mě, si troufám předpokládat, že většinou jde o reflexi buďto životních stereotypů často spojených s přepracovaností, nebo máme co dočinění s reflexí strachu a všelikých obsesí. strach může nabývat mnoha podob. často to bývá paranoia nebo konkrétní fóbie či nebezpečné obsese. vzácná není ani přítomnost motivu identity, která má v japonské kultuře významnou roli a hovoří se například o “ztrátě tváře”. prvek identity je přítomen třeba ve známém japonském hororu Janghwa, Hongryeon (A tale of two sisters). stereotyp a nenaplněnost zbytečného žití je předmětem zájmu stejného režiséra ve filmu Dalkomhan insaeng (A bittersweet life), kterému jsem už na blogu věnoval samostatný text. kapitolou, která by vystačila na obsáhlou monografii, je postmoderní přispění Siona Sona. zatímco v Ai no mukidashi (Love exposure) odhaloval největší téma cestou nekompromisního rozbíjení a znovuspojování všech pravidel, jistot a záchytných bodů, jako by se jednalo – a daří se mu přesvědčit mě, že se vskutku jedná – naopak o scestné bludy, ve svém nejslavnějším Jisatsu saakuru (Suicide circle) se odvážně pustil do dodnes tabuizovaného tématu sebevražd a nebral si přitom servítky. stejně jako u titulního filmu mého textu je i pro Jisatsu saakuru hororový žánr jen cestou a splnění žánrových kritérií není samo o sobě cílem, jak se to nešťastně stává hlavně v západních kinematografiích, ale jen prostředkem k vznešenějšímu cíli a tím není nic jiného než pojednání tématu. Sono šokuje, svádí k falešným návnadám a už v tomto filmu začíná s rozbíjením iluzí, jak naplno projeví v Ai no mukidashi. klíčový mi přišel moment, kdy se na plátně konečně vyskytne příčina davových sebevražd – diváky často kritizovaná postava asociálního vůdce dekadentního gangu, aby se nakonec ukázalo (nekonkrétní minispoiler), že opravdová příčina naopak působí z vnitřku společnosti (konec spoilerování). a to je, myslím, zjištění natolik deprimující, že lehce překonává všechu brutalitu filmu, která je přeci jenom povrchní.
mimo tyto projevy se vyskytují i případy, kdy si filmaři po vzoru Davida Lynche ale za přispění osobitých stylů vkládají frustrace, které jsou předmětem jejich zájmu, za prostředky specifičtější pro filmovou řeč a dávají tak vzniknout filmům nesrozumitelným, nahlížíme-li je konvenčními mody čtení, ovšem plně srozumitelným jakožto filmová vyjádření svých témat především. mou nejoblíbenější lynchovinou toho druhu je Gokudô kyôfu dai-gekijô: Gozu od Takašiho Miike, makabrózní podívaná, při níž jsme odkázáni chápat děj jako surrealistický. v tomto světle je zajímavé posoudit jiný Miikeho film Konkurs, se kterým už lze nakládat jako s racionalizovatelným materiálem a syžet vnímat jako ne nevratné rozbití fantastické fabule. největším oříškem pro mě byl Izo, v rámci něhož fungovala jistá vnitřní pravidla, ovšem jen minimum opěrných bodů. neznat určitý omezený kontext současného japonského fantastického filmu, nejspíš bych se neměl čeho zachytit vůbec. souvislosti, i když v subtilnějším projevu, se najdou i u slavného Ichiho (Ichi the Killer či Koroshiya 1). dalším trillerem s podobnou koncepcí je méně známý Starfish hotel. nejvýráznějším příkladem, těžícím z fiktivní obsese spirálami je Uzumaki, který velmi doporučuji. existují i cyberpunkové extrémy, které raději nevyhledávám, ale pro úplnost dodám režiséra Šozina Fukuiho a jeho film 964 Pinocchio. to už je ale jen pro nejotrlejší.
Šynia Cukamoto se podobně jako Miike věnuje ve své tvorbě celé plejádě motivů, od cyberpunkové obsese (Tetsuo) přes identitu (Blíženci) až k suicidálním tendencím a nočním můrám (Akumu tantei), a díky tomu se mu daří zachytit povahu strachu samého a navíc se zajímavými konotacemi. tento text jsem se rozhodl zaměřit směrem k pokračování posledního jmenovaného filmu, a to právě abych utvořil prostor pro úvahy nad mnohem obecnějšími tématy, které sequel Akumu tantei prozatím završuje. on je to ale spíš prequel a je vhodné, ačkoliv ne nezbytné, znát před jeho zhlédnutím původní film. přesto věřím tomu, že každý z obou filmů může být ozvláštněn tím druhým, a neplatí to tedy jen zpětně na nedořečený první film, a proto myslím, že ačkoliv jsou díly číslovány, na pořadí zde nesejde. Akumu tantei 2 totiž objasňuje osobnost titulního hrdiny aniž by mu zároveň bral atraktivitu mystérii obklopené postavy, což je samo o sobě pozoruhodný výkon, zatímco v prvním filmu má divák k dispozici jen neurčité náznaky vztahující se k jeho osobnosti. dozvídáme se o jeho vztahu k matce, o jeho tužbě zemřít a za co jsem nejvíc vděčný, je zdůraznění jeho schopnosti slyšet myšlenky ostatních, díky čemuž lépe chápeme i motivace, pro kteréžto se straní společnosti lidí a stýká se leda s dětmi, které bývají upřímné a nevinné.
největší zajímavostí prvního dílu je způsob, kterým se staví k žánrům hororu a thrilleru. v žánrovém čtení filmů nejsem příliš zběhlý, považuji to za nejméně významný rys, nicméně působivé provedení v této perspektivě si zaslouží uznání rovněž. nejsem si ale jistý teorií. víceméně se odrážím od té, podle níž je hlavní rozdíl v povaze zla. v hororech je zlo původu duchovního, nadpřirozeného, zásvětního či fantastického, thrillery ve svých zápletkách využívají k navození obdobných emocí zlo pozemského původu, nejčastěji přímo lidského. thriller je z tohoto důvodu i jakousi podmnožinou žánru kriminálního filmu a často využívá postupů detektivek. třeba dodat, že existují i alternativní teorie, ale ty buďto neznám, nebo neuznávám, častější bude první možnost, abych se sebekriticky přiznal. měl bych vysvětlit, že tato teorie se mi nejvíc líbí právě z toho důvodu, že představuje nejradikálnější odlišení jinak špatně rozeznatelných žánrů. s její pomocí je daleko snazší rozhodnout a zařadit, jak to žánrové čtení i na nejelementárnější rovině diváctví vždy nutně vyžaduje. přijmeme-li zběžně načrtnutou teorii, musíme zároveň uznat, že Cukamotovi se i při tak radikálním rozlišení zadařilo oba žánry sloučit do jednotného celku, vykazujícího tradiční prvky obou žánrů ve stejné míře a dokonalém souladu. Akumu tantei má zkrátka to nejlepší z obou světů a přesto funguje překvapivě hladce.
mohlo by se zdát, že Akumu tantei 2 se přiklání spíše k hororovému žánru a od popisované elegantní kombinace prvního filmu upouští a líčí (podobně jako slavná duchařina Oko a většina hororů) svět všední reality, který je jen jistým způsobem (zde sny, v případě Oka zrak) propojen s jinak zcela odděleným světem nadpřirozeným. to se v kontextu prvního filmu ukazuje jako omyl. a nejen tak. sny i realistické noční můry včetně občasných obtíží rozeznat snění od reálného prožívání, to vše je přeci součástí našeho reálného světa a individuální zkušenosti každého člověka, přičemž si sny udržují v obecném povědomí auru nadpřirozenosti, pravděpodobně za to vděčí své mimosmyslové povaze. platí ovšem, že jsou zakotveny v reálném světě a že mohou mít zpětný vliv na lidskou psychiku. vyjma telepadie tkví jediný rozdíl od přísného realismu zřejmě jen v tom, že sny tvoří podle předpokladu, s nímž film počítá, svébytný svět s vlastními fantastickými možnostmi a patrně i vnitřními pravidly umožňující vzájemné střety snících lidí stejně jako fyzikální realita.
zdánlivě pouze formalistní podobu syžetu ospravedlňuje terapeutická funkce představená už v prologu prvního z filmů o vyšetřovateli nočních můr.
En la ciudad de Sylvia
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, španělský film
může se stát, že na mistrovské dílo nenarazíte celý rok a všechny filmy jsou tak nějak dobré, ale s tím nejlepším si přesto nezadají. a pak se může stát, že úplnou náhodou narazíte na několik takových filmů během pouhých pár dní, aniž byste museli cestovat za filmovým festivalem. o několik až tak moc velkých zážitků jsem měl obohacené svátky. nejprve léta sháněný Most umění, pak shodou náhod nalezený Otravný člověk, následoval Kwaidan, Liverpool a teď V Sylviině městě. Do rukou se mi to dostalo podobnou cestou, jako Otravný člověk. zabloudil jsem na profil toho filmu na ČSFD, řekl si “ahm, mohlo by být zajímavé” a aniž bych věděl, po čem se to vlastně poohlížím, jsem si film sehnal. důvody, proč se mi Guerínův film nakonec tak moc zalíbil, jsou především subjektivní, proto nemá smysl se o nich rozepisovat a toto doporučení bude výjimečně ničím nepodložené, snad s výjimkou argumentu z autority, který platí na ty z vás, které se mi kdy povedlo přesvědčit, že alespoň tuším, o čem mluvím, když mluvím o filmu :) už z tohoto blogu a zmínkách o Tsaiovi, Claire Denis a Lisandru Alonsovi a z žebříčku nejlepších filmů posledních let je vám asi jasné, že rád vyhledávám ponejvíce experimenty s narací, její všemožné rozbíjení a omezování a minimalismus na tomto poli. V Syviině městě je další snímek do sbírky. a mimo tuto formální působivost samotnou (a to není jen narativita, ale i třeba konstrukce filmového prostoru), která je součástí širšího trendu v současné kinematografii celosvětově, ale přímo za pomoci tohoto vyjádření dosahuje fenomenálního vystižení největšího z témat – tím je nepřekvapivě opět láska – a nejen toho.
zároveň se jedná o film, se kterým se pro mě pojí mimořádná zkušenost. měl jsem totiž při jeho sledování pocit, že spolu s hrdiny chodím ulicemi Štrasburku, ještě opravdovější, než kdybych byl ve zmiňovaném francouzském městě opravdu přítomen. nesnažím se ten dojem racionalizovat ani se dopátrat toho, jaká kombinace jevů ve filmu a v mé percepci ho utváří. neustále se snažím racionálně ozřejmit zákonitosti, na kterých stojí filmové médium i zodpovědět, v čem tkví uměleckost filmu. spekuluji, teoretizuji a občas následkem toho přehlížím to nejdůležitější, co se nedá převést do sylogismů ani vyjádřit grafem a vlastně nijak kvantifikovat. a upomenout právě na tohle je skutečným účelem tohoto příspěvku. … ale na film se samozřejmě podívejte také.
předsevzetí do nového roku
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized
dohnat konkrétní mezery v tvorbě konkrétních režisérů, tzn. vidět více filmů: Lisandra Alonsa, Theodorose Angelopoulose, Catharine Breillatové, Roberta Bressona, Luise Buñuela, Johna Cassavetese, Gérarda Corbiau, Davida Cronenberga, Briana De Palmy, Claire Denis, Toma DiCilla, Carla Theodora Dreyera, Atoma Egoyana, Rainera Wernera Fassbindera, Alekseje Germana, Jeana-Luca Godarda, Hala Hartleyho, Wernera Herzoga, Otara Iosselianiho, Dereka Jarmana, Akiho Kaurismäkiho, Takešiho Kitana, Masahira Kobajašiho, Masakiho Kobajašiho, Guye Maddina, Terrence Malicka, Julia Medema, Takašiho Miike, Hayaa Miyazakiho, Paula Morrisseye, Jasudžiry Ozua, Sergeje Paradžanova, Piera Paola Pasoniliho, Carlose Reygadase, Glaubera Rochy, Erica Rohmera, Carlose Saury, Volkera Schlöndorffa, Victora Sjöströma, Aleksandra Sokurova, Istvána Szabó, Masahiry Šinody, Andreje Tarkovského, Bély Tarra, Hirošiho Tešigahary, Giuseppe Tornatoreho, Françoise Truffauta, Ming-liang Tsaie, Paula Verhoevena, Andyho Warhola, Apichatponga Weerasethakula, Kar-wai Wonga, Krzysztofa Zanussiho
nejlepší filmy uplynulých tří let
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized
při příležitosti konce roku jsem sestavil drobné ohlédnutí za vybranými filmy uplynulých tří let a rád bych tak podtrhl, co se nejvíc vydařilo, a naopak se ještě důrazněji vymezil vůči tomu, co raději nemělo vůbec vzniknout. pro lepší orientaci v seznamech upozorňuji, že jsem se omezil na celovečerní filmy a preferoval české distribuční názvy, pokud byly k dispozici, před původními. musím uznat, že letošek byl vydařený ročník!
velká zklamání
2Bobule (2009), 28 týdnů poté (2007), 30 dní dlouhá noc (2007), 3:10 Vlak do Yumy (2007), Absurdistán (2008), Artimos šviesos (2009), Bahrtalo! (2008), Breakfast with Scot (2007), Butch Factor, The (2009), Chiko (2008), Chyťte doktora (2007), Duše Paula Giamattiho (2009), Finn’s Girl (2007), Gympl (2007), Hanami – čas kvetoucích třešní (2008), Ivetka a hora (2008), Já, legenda (2007), Ježíš je normální! (2008), Jumper (2008), Lost Tomb of Jesus, The (2007), Malé oslavy (2008), Max Payne (2008), Milionář z chatrče (2008), Na sever (2009), O život (2007), Obama Deception, The (2009), Oko bere (2008), Outlander (2008), Prosíme přetočte (2008), Przebacz (2007), Předčítač (2008), Religulous (2008), Rezerwat (2007), Rysa (2008), Sangre brota, La (2008), Simpsonovi ve filmu (2007), Slepé lásky (2008), Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007), Valčík s Bašírem (2008), Whisky s vodkou (2009), Wanted (2008), Transformers (2007), Útěk do divočiny (2007), Vetřelci vs Predátor 2 (2007), Všichni do jednoho (2007), Zeitgeist: The Movie (2007), …a bude hůř (2007)
slušné
Across the Universe (2007), Armin (2007), Bakjwi (2009), Brüno (2009), Byôsoku 5 senchimêtoru (2007), Divoké vlny (2007), Einaym pkuhot (2009), Gran Torino (2008), Hannibal – Zrození (2007), Irina Palm (2007), Jedné noci v jednom městě (2007), Khamsa (2008), Kielletty hedelmä (2009), Konec (2007), Milk (2008), Misseu hongdangmu (2008), Moje borůvkové noci (2007), Naissance des pieuvres (2007), Nesahejte na sekeru (Vévodkyně z Langeais) (2007), Paranormal Activity (2007), Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008), Přízraky z Abu Ghraib (2007), Ratatouille (2007), Sell Out! (2008), Singularidades de uma Rapariga Loira (2009), Star Wars: Klonové války (2008), Sunshine (2007), Tulpan (2008), VALL-I (2008), Taxi na temnou stranu (2007), Večeře s prezidentem (2007), Ženy (2008)
velmi dobré
Ai no mukidashi (2008), Aleksandra (2007), Anténa (2007), Antikrist (2009), Architekt odpadu (2007), Chansons d’amour, Les (2007), Consuming Kids: The Commercialization of Childhood (2008), Control (2007), Černej Dynamit (2009), Divoká krása (2007), Dvanáct (2007), Eid milad Laila (2008), Grindhouse: Auto zabiják (2007), Grindhouse: Planeta Teror (2007), Hanebný pancharti (2009), Jak se vaří dějiny (2008), Juno (2007), Katyň (2007), Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009), Krvavé pobřeží (2009), Lir’ot Im Ani Mehayechet (2007), L’ordre des mots (2007), Mezi zdmi (2008), Monstrum (2008), Opium (2007), Pan Osamělý (2007), Panika v městečku (2009), Parque vía (2008), Persepolis (2007), Pokání (2007), Sedmé nebe (2008), Sexykiller, morirás por ella (2008), Sodot, Ha- (2007), Speed Racer (2008), Sukiyaki Western Django (2007), Všude dobře, proč být doma (2009), Wrestler (2008), Yattâman (2009), Tajnosti (2007), Temný rytíř (2008), Tiro en la cabeza (2008), Tokio! (2008), Východní přísliby (2007), Zack a Miri točí porno (2008), Zkažená mládež (2007), Zodiac (2007)
vynikající
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007), 35 panáků rumu (2008), Akiresu to kame (2008), Athina – Konstadinoupoli (2008), Bangbang wo aishen (2007), Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007), Bílá stuha (2009), Camino (2008), Cant dels ocells, El (2008), Funny Games USA (2007), Girlfriend Experience, The (2009), Hranice ovládání (2009), Import/Export (2007), Izgnanie (2007), Kantoku: Banzai! (2007), Liverpool (2008), Mlčení Lorny (2008), Nem vagyok a barátod (2009), Paranoid Park (2007), Rembrandtova Noční hlídka (2007), Rembrandt’s J’accuse (2008), Skafandr a motýl (2007), Star Trek (2009), Synecdoche, New York (2008), Tatarak (2009), Tejút (2007), Un lac (2008), Vnitřní poušť (2008)
a nejlepším filmem z uvedených snímků roku 2009 je:
Liverpool
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, jihoamerický film, německý film
mou jedinou výbavou před zhlédnutím Liverpoolu byla jako obvykle pouhá znalost režisérovy předchozí práce, a to tentokrát jen jediného Alonsova filmu, snímku Mrtví. ten jsem ale viděl už docela dávno a sice jsem si přibližně vzpomínal na to, jak tvůrce zachází s různými filmovými prostředky, ovšem už ne na účel, kterému onen způsob podléhá. souvislosti jsou evidentní. předně upoutá velmi pomalé plynutí a takřka absence rytmu. střihů je v Liverpoolu naprosté minimum, přitom kamera bývá nejčastěji statická. Alonso nechává záběry znít v porovnání s nejrozšířenějšími postupy neobvykle dlouho. osobně jsem měl pocit, že tímto otevírá každý záběr do nových souvislostí a posunuje jeho vnímání pro nás diváky blíže skutečnosti okamžiku, které by měl nabývat. je to podle mě cesta k jinému druhu filmového realismu. nebýt to jen kratičký text pro obyčejný blog, nechal bych si tak vágní teze od cesty, ale bohužel mě teď bezprostředně lepší formulace toho, co bych rád řekl, nenapadají. je znát, že o kameru se staral někdo jiný, než v případě filmu Mrtví, přesto se ukazuje, že režie obrazu podléhá téže osobnosti. kameraman Lucio Bonelli odvedl mistrovskou práci a ohromujícím způsobem překlenul propast mezi realismem obrazu a jeho vysokou estetickou hodnotou. největší Alonsův vliv na obraz je zdůraznění odstupu od vyprávění. zároveň se nesnaží dokumentaristicky maskovat, že tímto filmovým obrazem vypráví. naopak, podtrhuje to svéráznými ale nesamoúčelnými formálními excesy. Alonsovo vyprávění se ani v nejmenším nesnaží být vyčerpávající. naopak, podání příběhu je minimalistické tak moc, jak jsem dosud neviděl. nemá potřebu triviálně odhalit každou motivaci, která, je-li opravdu významná, jako náznak vyplyne ze souvislostí. už název, jehož smysl pochází z úplného konce filmu, je přiznáním mnou popisovaného postupu omezování narace. divák se proto celou dobu potýká s nedostatkem informací, na které zpravidla není zvyklý. z toho důvodu tvrdím, že Liverpool je filmem, jaký patrně ocení jen ti nejtužší cinefilové, protože namísto automatického odečítání důmyslně rozložených informací nutí k velmi zevrubnému aktivnímu zaznamenání každého pohybu, a to jak pohybu dění uvnitř filmu (obsahu), tak pohybu filmu samotného (filmové formy). zdůrazňuje hodnotu každého záběru jako takového pro vyprávění a rovněž hodnotu jeho postavení mezi ostatními. spíše než jiné filmy nás ponouká tázat se, proč v této chvíli přenesl pozornost jinam, jaký význam má ona dlouhá jízda kamery zachycující lesík v zasněžené krajině atp. tímto způsobem zaplétá diváka hlouběji do filmu a dosahuje (nadneseně řečeno) nejčistšího mně známého filmového realismu, zatímco od vyprávěného zůstává divák spolu s tvůrcem v odstupu, jak je třeba při snaze věrně se přiblížit svému tématu a moci ho představit i nám divákům.
jestli se o filmu Mrtví říkalo, že si jím Lisandro Alonso získal mezinárodní pozornost a zapsal se do seznamu bedlivě sledovaných začínajících tvůrců, pak po Liverpoolu nelze než připustit, že si proklamovanou prestiž obhájil a zaslouží si být rozeznáván mezi etablovanými filmovými osobnostmi současnosti.
Toutes les nuits
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
tady tak trochu navážu na předchozí doporučení filmu Most umění, protože dřívější film Eugèna Greena Noc za nocí je mu v mnohém podobný. jde o doklad, že Green disponuje vlastním vyspělým stylem už od počátku své filmové tvorby. tématem mi trochu připomíná Françoise Truffauta, protože i on se v průběhu své tvorby snažil zachycovat různé podoby lásky spolu s tím vším, co ji nutně doprovází, a nebál se ani toho neprávem haněného patosu. mimo to, jeden z Greenových předních herců, Adrien Michaux, mi velmi připomíná Jeana-Pierra Léauda a to vzhledem i herectvím. to mi upomíná další souvislost, kterou má Greenův styl s postupy Roberta Bressona: bez nadsázky si troufám tvrdit, že Green dovedl k dokonalosti Bressonovy zásady pro vedení herců a pro mě osobně tím doložil, jak moudré poučky to byly. jistým způsobem to odkazuje až ke slavnému Kulešovovu efektu, protože modely bez hereckého výrazu se zde projevují jako vskutku přepjaté emocemi. je to nejlepší důkaz toho, že se nejedná o žádné teatrální pseudo-umění, jaké předvádí jedna z postav Mostu umění ve snaze procítěně předvést úryvek z Phaedry. naopak, jsou to niterné emoce, vycházející ze samotné látky filmu. zato vedení kamery je na mou zkušenost jedinečné a neobvykle podnětné ke sledování nejen děje uvnitř filmového rámu, ale i k bedlivému zaznamenávání změn formy samotné.
tématem je tedy opět láska v jejích různých podobách, v tomto případě doplněna významným dílem i o hodnotu pevného přátelství a vše je propojeno a uloženo do historického kontextu proměn paradigmat ve druhé polovině dvacátého století a vlivů nových způsobů myšlení o člověku, životě a mezilidských vztazích. není to žádná parodie na typicky francouzský intelektualismus, jak se často dočítám. naopak, Noc za nocí je velmi inteligentní film, efektivně zabraňující jeho intelektuálnímu čtení.
Den Brysomme mannen
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film, norský film
úplnou náhodou jsem narazil na tento film norsko-islandské koprodukce a jako obvykle se potvrdilo, jaký to mám mimořádný instinkt na skvělé málo známé filmy. tento je navíc velmi obtížně uchopitelný, přesně, jak to mám rád. interpretační rámec, který by vysvětlil podobu diegetického světa, by mohl vypadat všelijak. osobně se kloním k přesvědčení, že jde o alegorii posmrtného života sebevraha, popřípadě vjemu mysli, který se dostavuje právě na prahu života a smrti, roztaženého v hrdinově vnímání do mnoha dní. ale ono na tom příliš nesejde, věřte mi. tento nový svět vypadá jistým způsobem ideálně, tedy jako nebe, z jiné perspektivy je to spíš peklo. ale rámec není tak podstatný, jako téma samotné, které je paradoxně velmi zřetelné. je jím život sám, jeho šťastné prožití a sebenaplnění v něm. a téma nám právě určuje i perspektivu, podle které je nový svět, do kterého se hlavní hrdina dostává, vším jiným, ale ideálem v žádném případě ne. naopak, podobá se skutečnosti života v současné civilizaci vším stereotypem, veškerou tou šedí a falešnou kompenzací, kterou lidé dostávají namísto opravdového štěstí. Otravný muž je svým způsobem alegorickou, mimořádně !trefnou! a výjimečně krutou kritikou současné odlidštěné společnosti, náhražek za opravdové štěstí poskytovaných konzumním způsobem žití a poruch vzájemné komunikace mezi lidmi a tím pádem i vztahů samotných. film se nesnaží být nějakou studií, to ani v nejmenším, protože vůbec nepátrá po příčinách a nesnaží se na rozdíl například od Hanekeho rozhodit do prostoru alespoň náznaky, se kterými lze tvůrčím způsobem pracovat. Otravný člověk pracuje s velmi specifickým uvědoměním si určitých abstraktních zákonitostí naší doby, které stejně jako David Lynch ve svých nejlepších filmech převádí přímo do filmové řeči. výsledek je nesrozumitelný konvenčním modům čtení právě jako Lynchovy filmy, přesto smysluplný a žádný protimluv to není. výraznými pozitivy jsou také vynikající kamera a výprava filmu.
Le Pont des Arts
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
právě jsem viděl nejlepší film v mnoha posledních měsících. skoro se bojím se o něm víc rozepsat, abych něco na té křehké kráse nepoškodil. proto vás na něj všechny odkazuji a přitom vám o něm moc nepovím. upozorňuji, že není tak snadné pod povrch filmu proniknout. důvodem je, že se chápe velmi hlubokých, fundamentálních témat. velkou část z nich možno odvodit už z názvu Most umění. jde o přemostění, tedy vztahování se, vlastně tedy lásku ve všech jejích podobách, ta je předmětem filmu spolu se samotnými hodnotami, které spojuje, nejvíce s uměleckostí. tu film postihuje opět v jejích nesčetných podobách a troufám si říct, že v případě lásky i umění nachází univerzální ideje těchto hodnot a klade je do naprosto přesně padnoucích souvislostí, upředených přirozeně kolem významu třetího a tím je hodnota lidského života. tím jakobych řekl, že Most umění zodpovídá ty nejsložitější a nejzákladnější otázky vůbec a Eugène Green se vyrovná největším umělcům historie. ale ono přece nejde o žádné mystické zahloubání a na naší divácké straně není třeba nějakého kontemplativního usebrání, protože doopravdy jde spíše o formulování evidentní duchovní skutečnosti, kterou máme neotřesitelnou před očima každičký den našich životů. divák, který často recipuje umělecká díla a umí se tázat jako umělci, by měl být schopen s trochou otevřenosti proniknout do tajů těchto oblastí, zatímco mu je Most umění zpředmětňuje. přesto jsem docela zklamán tím, jak často vídám v reakcích na tento film některé diváky tápat, chápat film pouze dílčím způsobem, či plesat nad daleko méně podstatnými a víceméně jen formálními kvalitami filmu. vždyť, naplňuje-li Most umění vše to, co mu přisuzuji, je také naprosto přirozené a neodmyslitelné, že je dokonalý po formální stránce a jeho výraz je velmi osobitý, jak se k vyjádření schopného umělce patří.
Gran Torino
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream, dílčí postřehy, filmová doporučení
teďkon vlastně opět porušuji vlastní předsevzetí a nepsaný program tohoto blogu upozorňovat jen na ty filmy, které jsou mimo zorné pole většiny lidí, dá se to asi vyjádřit i slovy: mimo mainstream. vždyť je to přeci dobrá otázka: jaký má smysl upozorňovat na něco, co už dávno je ve středu pozornosti? ukazovat prstem na to, co máte přímo před očima? skutečnost je ale ta, že velké množství diváků se programově od mainstreamu distancuje, ztrácí v něm přehled a ztrácí i hlubší povědomí o podobě filmu hlavního proudu, které nahrazují zjednodušujícími předsudky. dalším zdůvodněním je poukaz na jiný odstín mého původního záměru při zakládání tohoto blogu, kdy jsem chtěl krom rozbrázdění vln filmových alternativ zároveň i dosáhnout co nejširšího záběru, v nemž pochopitelně nesmí chybět nové hollywoodské filmy.
abych nezapomněl něco napsat i k samotnému filmu: Clint Eastwood je pro mě představitel jakési vágně řečeno umírněné tradice v americkém filmu, a přestože nepokrytou obyčejnost a jednoduchost (v nejednom slova smyslu) jeho filmů moc neadoruji, jeho poslední snímek se mi docela líbil. i přestože Eastwood výrazně nevybočuje z tradice dané vlastní filmografií, citlivě přitom využívá všech prostředků a je znát, že dobře ví, co točí. vypráví veskrze banální příběh, ale rozvíjí s jeho pomocí hned několik důležitých hodnot, které klade vedle sebe a podniká cestu za poznáním, jak se k sobě vztahují a co z toho vyplývá pro nás a co vypovídá o nás a našich životech. obecněji to vyjádřit nedovedu a konkrétněji by mohlo znamenat zabíhat do zbytečných detailů a uškodit zážitku vás čtenářů. jen dodám, že jde o film velmi civilní a jistým způsobem se dotýká naprosté většiny lidí.
technická poznámka: Gran Torino si zaslouží Oscara za zvuk!
ps.: ještě lepší je v současném americkém filmu Mendesův poslední kousek Všude dobře, proč být doma.
Hanebný pancharti
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream, dílčí postřehy, filmová doporučení
k Hanebným panchartům toho bylo napsáno už tolik! co jen já bych mohl dodat nového? vzdávám se a nebudu se o to ani pokoušet, poučenější mě dávno předběhli. a proto se omezím jen na stručné zhodnocení a využiji při tom poznatky ostatních. troufnu si tedy něco publicisticky naprosto nekorektního, a sice budu předpokládat, že reakce na film znáte, jste obeznámeni alespoň s některými recenzemi a zaslechli jste několik argumentů ze stran odpůrců i příznivců.
z jistého úhlu pohledu je to geniální film, to bez debat. je pravda, co se píše, že Quentin Tarantino se předvedl jako nejlepší hráč ve hře s diváckým očekáváním. neumím si vybavit jediný film z těch tisíců viděných, který by si v tomto s Pancharty zadal. musím také přiznat nemalou důležitost tomuto vítězství, protože spolu s rapidně stoupajícími nároky diváků úměrnými k jejich taktéž rostoucí otrlosti je takřka nemožné jich tolik uspokojit. zároveň ale musím vyjádřit jistou lítost nad tím, že se právě takto mnoho lidí ke kinematografii vztahuje a hodnotí filmy podle míry brutality zobrazeného násilí, pofidérní originality či neočekávanosti. můj skromný osobní nároj je ten, že oněm diváckým manýrům by filmaři ustupovat neměli. nechci se utíkat k normativním teoriím, podle nichž má filmař diváka zušlechťovat, jen upozorňuji, že se mi nelíbí hollywoodské postupy krmení diváctva jak zvěře. i tak se ale musí nechat, že udržovat továrnu na sny v chodu je čím dál těžší a pokud se někomu zadaří tak mistrovský průnik jako nyní Tarantinovi, jisté uznání to zasluhuje a ani já mu ho nechci upírat. pravda je ovšem také to, že na mě samotného koncept příliš neúčinkoval, protože jsem ho velmi záhy prohlédl a byl schopen víceméně účinně předpovídat vývoj událostí, ačkoliv naznačené směrovky byly víceznačné. samozřejmě, v takové situaci nezbývá, než koncept přijmout a užít si ho, jak krásně je vystavěný. nic to ale nesnižuje ze závažnosti mé výtky.
další často zmiňovaným pozitivním aspektem je intertextualita filmu. v tomto směru nemám právo se moc rozepisovat. sofistikované narážky na dějiny kinematografie, kdy zdaleka nejde jen o eklektické pomrkávání, ale místy to má až godardovské parametry, jak o tom právě těmito slovy píše ve svém ČSFD komentáři Douglas, jsem ve filmu nacházel jen zřídka. přesto nepochybuji o Douglasových slovech a vinu svaluji na vlastní nezkušenost s filmy historie německé kinematografie. no… tak aspoňže vím, kdo to byli Pabst, Dietrich a Riefenstahlová :) uvidím, čeho si všeho ještě povšimnu napotřetí zhlédnutí.
Tarantino velmi neuměle uplatnil svůj styl ve vedení kamery i hyperrealistickému snímání násilí a i největším pochybovačům z doby jeho Grindhouse filmu Auto zabiják dokázal, že nikdy nepřišel o své nadání psát skvostné dialogy.
postoj filmu k historické skutečnosti je na dlouhé pojednání. odstříhnu úvahy a zmíním jen verdikt: podle mého jde o postoj ambivalentní. v perspektivě, které odpovídá kontext filmu, kdy je kinematografie od skutečnosti jasně odkrojeným svébytným světem, rozvíjejícím sama sebe, není vztah k historické skutečnosti relevantní a naopak je pozitivem, že film nebere hranice skutečnosti jako sobě vlastní a překračuje je, aby vstoupil do nového, neprobádaného území. v perspektivě, která zohledňuje nepoučeného diváka, nastávají obrovské problémy. ale tu já ani nepovažuji za podstatnou. v tomto ohledu by filmaři divákovi ustupovat neměli. na míru jeho vzdělání či inteligence nelze brát ohled a zároveň točit kvalitní filmy či nadprůměrně hodnotně tvořit jakékoliv umění. to nejde dohromady. asi je tedy úplně zbytečné, když dodám, že osobně jsem spíš pro první, ospravedlňující pohled na věc.
závěrem nutné varování: fetiš jménem cinefilie se sledováním Hanebných panchartů podporuje!
The Obama Deception
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, dokument, filmová doporučení
“Pokud máte demagoga s fanatickým masovým hnutím a kultem osobnosti, který uskutečňuje program skupiny svrchovaných bankéřů a finančních oligarchů, je to fašismus.”
- citace z filmu
začnu a budu pokračovat velmi zeširoka. v posledních letech jsme zahlceni více či méně politicky angažovanými dokumentárními filmy nebo agitačními pseudo-dokumenty. už jen na tomto blogu, který netématizuji jinak než naprosto obecně jako blog o filmu, jsem se oněm a obdobným filmům věnoval hned několikrát. byly tu Svazující slova, Jesus Camp a Religulous. dnes chci udělat na příkladu jednoho z těch lepších, avšak stále neuspokojivých filmů jakési shrnutí dosavadních poznatků.
většina filmů, o kterých bude řeč, má společný apel, kterým zdůrazňují zásadní problémy současnosti* a nutnost podílu veřejnosti na jejich řešení. to ospravedlňuje použití filmu, tedy mediálního prostředku. bohužel, nijak se to nevylučuje s tím, že aktivisté velmi často přebírají zbraně svých protivníků, tedy manipulaci s fakty a demagogii. tomu je blízké i omezení perspektivy, jinými slovy není vymezen žádný nebo jen zanedbatelný prostor pro alternativní postoj; pochopitelné, na jednu stranu, ovšem podle mě velmi nebezpečné. bez konfrontace svých stanovisek, svých výkladů faktů a svých argumentů s těmi oponentovými není umožněna falzifikovatelnost a to znemožňuje kritické uvažování o těchto postojích a hypotézách a zajisté také jejich úplnou racionální ověřitelnost ze strany laiků jako jsem já. to je přece neodpustitelný prohřešek, kterého se bohužel dopouští i The Obama Deception. zcela to popírá i úmysl donutit laickou veřejnost nad problémy současnosti důkladně a racionálně uvažovat, což není možné ve stavu, kdy jim sami předhazujete jen jedinou perspektivu. za této situace je velmi nepravděpodobné, že si někdo z blíže nepoučených diváků svede utvořit na situaci dobrý (v tomto významu objektivní) názor.** z tohoto důvodu nevěřím tvůrcům filmů tohoto druhu, že mají v úmyslu podněcovat k zamyšlení.*** buďto totiž cíleně toto myšlení sabotují, nebo ho sami nejsou schopni použít k tomu, aby si konsekvence svých postupů uvědomili. důsledkem je mimo to také image dokumentu, který spíš než dokument vypadá jako ventilování konspiračního fanatismu a všeobecnou paranoiu související s bídnou ekonomickou krizí přiživující prostoduchost.
druhý podobný, i když omluvitelný nedostatek, je kadence tezí, které tyto filmy na diváka chrlí a nedávají mu mnoho času je vstřebat a promyslet, jak je záhodno. vždy si přeci můžeme film pozastavit, napsat poznámku někam na papír a dohledat si potřebná fakta a máme mnoho času po zhlédnutí filmu aktivně se o problém zajímat a diskutovat o něm.
závěr je tedy ten, že přestože jde o upozorňování na povětšinou velmi zásadní témata, děje se tak způsobem, jaký inteligentní člověk prostě nemůže akceptovat. to je smutný verdikt nad The Obama Deception, a protože jde o film ve své kategorii imho tendenční, dodávám: že podobný soud je určen též podobným jednostranným dokumentům.
—
pseudo-dokumentární manipulace divákem představují jiný problém. jde o překročení nejasné meze, do které filmaři nekompromisně propagují svůj názor a po které ho agresivně podsouvají divákům. takový postup je popřením principů dokumentární filmařiny a jako invazivní proces předpokládající a využívající hloupost a podléhání stereotypům i urážka diváka. filmaři tak mohou činit více sofistikovaně, jak jsem vykládal na příkladu Religulous, nebo velmi prostě a průhledně, jak je vidět na Zeitgeistu. ten není nic jiného než nevědeckou demagogií v kvalitě špatné powerpointové prezentace.
ačkoliv celou dobu kritizuji jen formu dokumentů a jsem přesvědčen, že to je rozhodující a postačující, protože úměrně k ní se zavádějícím a obskurním stává i obsah, dovolím si malou poznámku i právě k obsahu a bude to možná velmi troufalý výrok: přestože forma je vyvozováním nad rámec faktů, závěr může odpovídat pravdě.
pravdivou skutečnost můžete vystihnout i úplnou náhodou, ba dokonce i špatným postupem. stejně jako závěr správně odvozený z premis nejspíše není pravdivý (říkáme, že je pouze platný), když ani jeho premisy nejsou pravdivé, tak také závěr chybně odvozený z nesprávných premis může být pravdivý. ale to je už ona náhoda, jak jsem zmínil. nijak tím neospravedlňuji žádný film, naopak, chci říct jen tolik, že i zpackaný film se může strefit a není důvod, abychom se s jeho závěry styděli ztotožňovat, byť jen se závěry a ne už s cestami, které k nim vedly.
—
abych trochu vyvážil množství kritiky, chci zmínit i několik doporučení na dobré dokumentární filmy s důležitými tématy, nejen politickými nebo zpolitizovanými. předně je to Taxi na temnou stranu a jeho výpověď o vězeňství a porušování lidských práv v souvislosti s válkou v Afghánistánu, dále obdobné, ale tématicky širší filmy The Human Behaviour Experiments a Přízraky z Abu Ghraib, pak Lir’ ot im ani mehayechet (To See If I’m Smiling) o zkušenostech vojaček z Izraelské armády, Consuming Kids: The Commercialization of Childhood s výmluvným názvem a již pojednaná Svazující slova a Jesus Camp.
—
* osobně jsem zaznamenal filmy (explicitně nebo implicitně) tématizující odposlechy, lobbismus, omezování státní či občanské suverenity, věznitelské a zatýkací praktiky, problém ekonomiky jakožto univerzální priority, zneužívání něčího náboženského přesvědčení pro politické zájmy, předvolební lži, jednání za zavřenými dveřmi, fenomén war profiteering, globální oteplování (zda je opravdu důsledkem činnosti lidí), rozdmýchávání atmosféry strachu prostřednictvím 9/11 atd.
některá z těchto témat bývají často spojována a dávána do souvislostí a pojednávána jako různé projevy jedné velké fundamentální krize, překlenující sféru společenskou, politickou i ekonomickou s důslekdy pro všechny oblasti kultury. to samozřejmě znamená sofistikovanější argumentaci a mnohem horší proniknutelnost bez odborného zřetele v mnoha oblastech zároveň.
nelze také vylučovat, že ne vždy můžeme mluvit o filmech tématizujících zásadní problémy současnosti, když některé z námětů se pravděpodobně zakládají na smyšlenkách a skutečným problémem je tedy šíření takovýchto bludů pomocí filmů. nejlepším příkladem jsou filmy, pokoušející se přesvědčit diváka, že teroristický útok na světové obchodní centrum se udál na zakázku a s přispěním samotné vlády Spojených států. v této i jiných otázkách bych se raději než na paranoidní filmaře spolehl na vědce a odborníky.
** legitimní názor si tedy může utvořit jen divák již poučený, nikoliv laik. to ale docela popírá snažení filmařů, neboť jejich apel zpravidla míří právě na většinovou veřejnost, tedy laiky, přitom odborníkům pravděpodobně nesděluje nic nového. selhává tedy u obou skupin.
nevylučuji, že některého diváka přiměje The Obama Deception zajímat se o prezentovanou problematiku, ale k tomu onen divák film nepotřebuje. pouhými otázkami je mediální svět přeplněn. od celovečerního filmu se právem očekává hlubší vhled a od dokumentárního filmu se z principu očekává informační hodnota. filmy, které nesplňují tyto požadavky, si tedy můžeme dovolit opovrhnout.
*** co si tedy myslím o jejich snažení? že účelem je prezentace názoru, který tito dokumentaristé považují za pravdivý. je to z mé strany jen pouhý předpoklad, že jim jde o pravdu. neumím si představit dostatečně silnou alternativní motivaci pro tak intenzívní snažení bez zjevného osobního prospěchu. ale kdoví.
Beau travail
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
ke svému třetímu filmu od Claire Denis jsem nedokázal přistupovat bez určitých předsudků. mám pocit, že film tato předsudečná očekávání naplnil, i když si nejsem jistý, zda si je na něj pouze neprojektuji subjektivně. čekal jsem minimalismus v ději a vyprávění hraničící s vyprázdněnou narací, tedy i jisté experimentování, fantastickou vizualitu a pak také nevýrazné, ovšem velké a silné téma, které na mě plnou vahou dopadne až někde ke konci. toho všeho jsem se víceméně dočkal.
když zlí jazykové rozhlašují, že ve filmech Claire Denis “se nic neděje”, rozumějte tomu tak, že nejde o nervydrásající akci, sáhodlouhý epos ani o obyčejnou dramatickou gradaci děje. více než o pohyb událostí se jedná o následnost výjimečných okamžiků, které jsou každý sám o sobě přeplněné dějem. příběh, to je jen chatrný rámec, který nám divákům poskytuje nepostradatelné opěrné body pro průnik hlouběji do tématu samotného. asi se nevyhnu drobnému exkurzu do příběhu, ve kterém hlavní hrdina seržant Galoup (Denis Lavant) z mě ne zcela jasných příčin prahne zničit svého podřízeného v legii Gillese Sentaina (Grégoire Colin). proč je mu mladý voják trnem v oku si nejsem jistý. možná jsem tu informaci zkrátka přehlédl, ale nemyslím. základní motivaci se vůbec nedozvídáme, a to ačkoliv vše důležité o ději víme prostřednictvím voice-overu, který reprezentuje Galoupovy myšlenky, když svůj příběh rekapituluje a sepisuje. z důvodu tak velké informační omezenosti je, myslím, oprávněné v tomto případě hovořit o omezené naraci. nejdřív jsem zastával teorii, že to byl spor o dívku, druhou možností je nenávist objektu touhy jako vedlejší produkt latentní homosexuality (něco zcela nepatřičného v armádě, tím spíš, pokud jste příkladným vojákem Galoupova ražení). tato teorie mě napadla až dlouho po zhlédnutí filmu, ale odpovídá ji do značné míry moment, kdy si Galoup vzpomíná na své první setkání se Sentainem a své pocity. na druhou stranu se najde jistě i mnoho dobrých důvodů přiklánět se k první verzi. ale proč se na to vůbec tázat? může se to zdát absurdní, ale příčina/motivace není vůbec důležitá. pro téma filmu je zásadní důsledek (důsledek na duši člověka, faktický důsledek s jistotou neznáme rovněž). celou dobu trvání filmu se díváte na v podstatě dokumentárním způsobem natočený krátký úsek ze života francouzských vojáků v cizinecké legii a říkáte si, že právě jeho zaznamenání je účelem filmu; poukázat, že i zahazovat nejlepší léta života pro nikdy nevyužitý vojenský výcvyk může být ‘beau travail’, a chvilkama můžete nabýt i dojmu, že se Denis rozhodla natočit tenhle film jen aby mohla strávit mnoho desítek dní u moře a zaznamenávat polonahá těla mladých mužů na celuloid! pardon, to ode mě bylo neuctivé. co jsem měl v úmyslu říct, je, že záměry zůstávají po značnou dobu skryté. divákům pak nezbývá než kumulativně zaznamenávat distribuované informace a čekat na klíč, který jim umožní je složit v celkový obraz. přiznávám se, že mi téma došlo až při závěrečné taneční scéně. nevěřil bych, že diskárna The Rhythm of the Night (Corona) může být tak mrazivý poslech…
Mister Lonely
Posted by Eodeon | Filed under britský film, dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
po nezávislé syrovosti Gummo a zpackaném Dogma 95 filmu Julien Donkey-Boy mi Harmony Korine konečně předvedl, že potenciál zužitkovat dovede. o Panu Osamělém bych se nerad tu příliš rozepisoval, abych nezkazil případný dojem z filmu ostatním divákům, a proto se omezím jen na pár velmi stručných poznámek k tématu.
tím je hledání štěstí a sebenaplnění v životě v osamělosti. byl jsem zvědavý, jak si Korine poradí s tak těžko uchopitelným tématem, jakým je jindy banalizovaná, ale ve skutečnosti strašlivá bolest osamocené existence. jako prostředek si velmi nápaditě zvolil postavy “impersonaterů”, lidí, kteří přijímají cizí identitu, protože jejich vlastní je příliš odcizuje. zdálo by se, že v okamžiku, kdy hlavní hrdina Michael Jackson pozná půvabnou Marylin Monroe a jeho život se zcela změní, dosáhl svého cíle. ve skutečnosti je to jen začátek jeho cesty i filmového příběhu. osamělost je uzavřenost lásce v nejširším slova smyslu a její příčinou je strach pohlédnout do zrcadla. tak prosté to je. je to odmítnutí vlastního “já” kvůli jeho obyčejnosti a pyšná touha po jedinečnosti, které se touto cestou hrdina ironicky naopak vzdaluje. Korine zároveň vyjadřuje mimořádně silnou empatii ke schopnosti člověka překonat pomocí silné víry jakkoukoliv překážku. důležité je dodat, že nezbytná k tomu je pomoc druhého.
skvělé jsou herecké výkony Samanthy Morton (Marylin), Diega Luny (Michael) a Denise Lavanta (Charlie Chaplin). zajímavá je druhá dějová linie s Wernerem Herzogem, která z jiné stránky dokresluje ve filmu vyjádřené významy víry a sobectví.
Religulous – dodatek
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy
v minulém textu jsem se zabýval spíše formou filmu, než obsahem. považoval jsem za okrajové zmiňovat zvrácenost náplně filmu, která je do značné míry dána právě zvráceným zpracováním, a za nejužitečnější stále považuji upozornění na filmové prohřešky. přesto je užitečné vydat se i dál a s přihlédnutím na široký korpus pročtených reakcí na Religulous prozkoumat i dopad na uvažování o tématu samotné. toto budou konfrontované premisy filmu, přeneseně i závěry některých diváků a pokus o nápravu značného zkreslení, kterého se Religulous na svém tématu dopouští. je to pouze mé chápání tématu a je tím pádem docela možné, že někdo poučený, či přímo teolog, by pokládal za nutné výrazně opravit i má stanoviska. Religulous je kamuflofanou propagandou šířící nenávistnou ideologii, přestože přesně toto podsouvá svým názorovým odpůrcům, a povzbuzuje protináboženské tendence cestou hyperbolizace iracionálních předsudků. ty bych se rád pokusil rozkrýt.
mnozí interpretují film nikoliv jako útok na náboženství, ale jako útok na způsoby jeho zneužívání. být tomu tak, je vše v naprostém pořádku (a dobrá, inteligentní a poučená kritika náboženství samotného je dokonce vítána). domnělý cíl je ve skutečnosti jen prostředkem k cíli skutečnému, a sice k ospravedlnění závěrečné, implicitně genocidní propagandy.
dalším velkým nedorozuměním je představa, že náboženské otázky jsou problémy, které lze cele vyřešit (zodpovědět) a věc je tím uzavřena. to je na jednu stranu pochopitelný moderní postoj, na druhou zcela iracionální požadavek, když si uvědomíme, že tyto otázky velmi často míří za hranice lidských poznávacích schopností a do oblastí, kde rozum není kompetentní.* tento fakt se modernímu paradigmatu vzpírá a z toho důvodu v dnešní době vyvstávají v souvislosti s náboženstvím na laické či sekulární úrovni silné frustrace. zodpovídat náboženské otázky znamená poodhalovat hlubiny bezedných tajemství. je to neustále trvající proces, který každý věřící důvěrně zná, protože nejsilnější jeho touhou je přiblížit se tomu paradoxně nejvzdálenějšímu a v životě patrně plně nedosažitelnému, čímž je božskost. ujasněmě si, že nejde o žádný alibismus. už jen odpověď na základní otázku, zda Bůh existuje, je, ať už jakákoliv, zcela evidentně nedokazatelná.
u toho by ovšem člověk neměl zůstávat. už proto, že jde o téma o veliké důležitosti, na které by člověk mít názor měl, protože leží v základu přístupu k životu a ke světu a je vzhledem ke každému jednotlivci klíčové. co jsem napsal, neznamená, že otázky víry nelze intelektuálně uchopit, ba naopak, znamená to, že je lze pojednávat bez konce, že jde o téma tak fundamentální, až nemůže být vyčerpáno. a tím spíš je nejvznešenější výzvou se právě o to poukoušet a až na základě těchto intenzívních pokusů se rozhodovat. agnosticismus, položený jen na prvotní tezi o nedokazatelnosti, je bezectným alibismem a urážkou poznání.**
film pracuje také s nemístnými stereotypy, jakým je třeba rozpor mezi náboženstvím/něčí vírou a vědou/přírodovědným věděním, který je vyloženě nesmyslný. obě cesty kráčí docela jinou cestou a kladou si za cíl ozřejmit jiné z pravd skutečnosti. druhým a ještě nebezpečnějším umělým konstruktem filmu je přísné oddělení protipólů: pochybnosti a víry. Bill Maher se stylizuje do role zvěstovatele pochybnosti. chápu jeho důvody. neochvějná jistota je chvályhodný cíl, ale také nebezpečný sebeklam. být si jist natolik, že nepřipustím diskuzi a možnost přehodnocení svého přesvědčení pod tíhou dobré argumentace považuji za nemyslitelnou, to je mínění, o kterém si s Billem Maherem myslíme přesně totéž. pochybnost je zkrátka třeba a myslím, že ani není uskutečnitelné, kdybychom se ji chtěli zcela vyhnout, ale důležité je také uvědomit si, že skepse není ničím, co by víru popíralo. pravdou je, že ačkoliv jsou si pochybnost s vírou protikladné, jsou zároveň úzce spjaty. pochybnost je integrální součástí víry a určuje ji. víra je integrální součástí pochybnosti a určuje ji. jinými slovy, bez jednoho není druhé.
nepominutelný argument proti náboženství vychází z jeho zneužitelnosti při manipulaci lidí. je snadné svaté texty dezinterpretovat a víte-li jak na to, pak není problém ani šikovně svou dezinterpretaci podsouvat ostatním. mnohem důležitější otázkou je, jak tuto překroucenou nauku propagujete. na síle každé ideologie se podepisuje hlavně !způsob!, jakým je inzerována. a to souvisí s tím, co já si o tomhle myslím, a sice, že pokud bychom měli hledat největšího manipulátora, museli bychom obvinit moderní média. a přesně z toho důvodu považuji za nezbytné zavést na školách audiovizuální výuku, poněvadž většina lidí jednoduše neumí audiovizuální text číst, tím spíš ne interpretovat, a velmi snadno se nechá zmanipulovat kdejakou reklamou nebo agitkou (viz právě tento film a reakce na něj) a přesně to ze všeho nejvíc přispívá k šíření hlouposti.
citlivé je i téma původu názoru na náboženské otázky. v reakcích na Religulous jsem se nejednou dočetl, že ateisté jsou všichni původci svého názoru, k němuž dospěli racionálně a jsou vždy schopni si jej argumentačně doložit, zatímco věřící slepě následují, co jim bylo vnuceno zvnějšku, nic o tom neví a při dotazování jen slepě tápou. moje osobní zkušenost ukazuje, že to tak není. ateisté v mém okolí, se kterými jsem na to téma kdy hovořil, jsou ateisty většinou z toho důvodu, že je k tomu dovedla rodičovská výchova. nad otázkami víry se nikdy v životě s vážností nezamýšleli a cokoliv o tématu Boží existennce či náboženství obecně vědí, jim bylo zprostředkováno nahodile a velmi zvulgarizované podobě.*** nemůžu se nikomu z nich divit, že nemá ani potřebu se zamýšlet. ti, kteří ano, tak nezřídkakdy činí tou cestou, že až ex post toho rozhodnutí vymýšlí jednoduché argumenty jako jsou dva nějčastější: “Boha jsem nikdy neviděl” nebo “žádného Boha v životě nepotřebuji”. moje zkušenost ukazuje, že na názorovém vývoji společnosti**** se podílí především módní faktory a týká se to bez rozdílu všech paradigmat. ateisté si velmi často názory na věc také nedělají, oni je přejímají od jiných, a to navíc ne podle toho, co je a co není pravdou, ale podle toho, co se jeví nejpohodlnější si myslet. neříkám, že věřící nemohl dospět ke svému přesvědčení také nekriticky. jistě je to velmi časté, možná dokonce častější než u ateistů. to se bohužel nedá rozhodnout žádným sociologickým výzkumem. poměry nemohu odhadovat. a i náboženství se může z jiného úhlu jevit jako úskok z pohodlnosti: odmítnutí čelit kruté realitě, že po životě žádný druhý věčný život nebude. o tom ovšem nikdo jako o realitě hovořit nemůže ani s propůjčenou jistotou. jedná se opět o otázku přesahující lidské poznávací schopnosti a odpověď na ni leží zcela mimo důvěryhodné vědecké výzkumy.
obrovskou potíží je libovůle při zobecňování, které se vzpírá nejzákladnějším pravidlům logiky. v menší míře je používá i Religulous, ale setkal jsem se – například v reakcích na tento film – s mnohem obludnějšími rozměry tohoto problému. příklady: je-li některý věřící fanatikem, jsou všichni věřící fanatiky. je-li jeden z nich terorisou, jsou všichni teroristy. vykazuje-li jeden z nich zmatek při promýšlení svého postoje, je sama nauka, na které je postoj založen, zmatečná. za všechno špatné, čeho se dopustil věřící člověk, může právě to, že je věřící, a nic jiného. jeden věřící je hrozbou ostatním, ergo všichni věřící jsou hrozbou ostatním, ergo náboženství jako celek je hrozbou celé společnosti. to všechno jsou příklady neplatného vyvozování a ostudné generalizace, podle které se bohužel mnozí lidé řídí a prohlašují to za racionální myšlení. na závěrech, vyvozených některými diváky z Religulous, bychom mohli demonstrovat, že mnohem spíš než jimi navrhovanou ateistickou propagandu je třeba do škol zavést základy výrokové logiky a klást větší důraz na pravidla racionálního uvažování.
diváci mají zafixováno, že dokumentaristé usilují o pravdu a jsou tím pádem při sledování kamuflovaného pseudo-dokumentu jako je tento podvědomě manipulováni !spíše! nekriticky přijímat, co jim Maher velmi promyšleně podsouvá. jeho stanoviska vycházejí povětšinou z výše nastíněných předsudečných názorů, které jsou bohužel všeobecně rozšířeny a vzhledem k divákovi Religulous tedy nejčastěji už předjaté. proto se stává, že víceméně padnou na již předem provizorní postoj diváka, z toho důvodu slábne frustrace tváří v tvář obrovskému problému***** a dostavuje se nutkání pozitivního přijímání obsahu a filmu jako celku, zatímco potřeba zodpovědně zhodnotit filmové kvality a postupy je odsunována dále do pozadí. většina komentářů na ČSFD, například, svědčí, přinejmenším částečně, o fungování tohoto principu.
opravdový dokument nemusí splňovat kritérium vynechání určitého prostoru pro opačný názorový pól. ale musí splňovat kritérium: záměrně nelhat divákům ani je nemanipulovat způsobem, kterého si nemusejí být vědomi. to by mělo být také hlavním kritériem posuzování filmů, prezentujících se jako dokumenty. názorová shoda nemá nic společného s kvalitou filmu samotného. a to platí naprosto obecně. hodnotit se má film. ne hřejivý pocit, že vám někdo dal zapravdu.
—
* nevěřící v pravém slova smyslu neexistují. ať už si vezmeme jakékoliv přesvědčení (názor, postoj, hledisko, filosofii či světonázor) nehledě na jeho původ či základ v jakémkoliv rozumu či víře a zkoumáme jeho předpoklady, nakonec vždy narazíme na bariéru z nedokazatelného, na něco, co dokáže postavit do světla nejistoty úplně cokoliv, a zjišťujeme, že nezbývá, než se na předpoklady tohoto přesvědčení slepě spolehnout. a to je – velmi obecně řečeno – víra, schopnost přijmout bez důkazu, plně se opřít o “pouhé” slovo. je mnoho způsobů, jak k víře dospět, ale vlastně k ní vede úplně všechno.
** ovšem, takoví lidé možná žijí z jisté perspektivy šťastnější životy. protože mám pocit, že zkoumat fundamentální otázky do hloubky a narazit nakonec na hranice vlastního poznání a na tu strašnou nejistotu přinese člověku hlavně chmury, skepsi a frustraci. ale i když někteří agnostici cestu za poznáním vůbec nepodnikají, nic to nemění na tom, že v uvozovkách “vědí” něco, v co vlastně věří, protože jistotu o platnosti toho přesvědčení mají jen imaginární. je to možná neuvědomělé, ale pořád jde o vztahování se k nedokazatelnému. jiným lidem oproti tomu přijde nesnesitelnější představa smíření se s nevědomostí a chtějí proti ní bojovat, i když se to může už na začátku jevit jako marné úsilí.
*** toto právě považuji za jeden z faktorů, které všechna pojednání na téma náboženství (jako i Religulous) a všechny diskuze (včetně těch, které film Religulous vyvolal) ze všeho nejvíce problematizují: že se tato témata snaží uchopovat i lidé, kteří s nimi nemají sebemenší zkušenost. přitom empirie je k dosažení hodnověrného poznání naprosto nezbytná. bez ní je možné dospět k pravdivému pohledu na věc leda úplným omylem. řečnická otázka stojí takto: jakou váhu má něčí názor na náboženství, který ovšem nevychází ze zkušenosti s náboženstvím, jeho projevy ani věřícími lidmi?
druhým výrazným faktorem jest, že jako o předmětu každé další disciplíny, která nespadá pod přírodní vědy, tedy předměty věd humanitních, společenskovědních, duchovních a uměnověd, si i o tomto tématu každý myslí, že je dostatečně kvalifikován o něm pojednat a žádné specializované vzdělání není vůbec třeba. velmi často se s tím setkávám právě jako student filmové vědy: většina laiků si myslí, že o filmu ví všechno. zkuste při tomto nastavení rozdmýchat produktivní diskuzi, pravděpodobně neuspějete. velmi hluboko je mezi diváky usazen náhled na filmovědné bádání jako na něco zbytečného a pakliže někdo uznává jeho legimitu, nemusí uznávat autoritu jeho závěrů ve srovnání se svým prostým laickým názorem. s tím se musíme smířit. nejinak je tomu i u otázek duchovních. prostě podle spousty lidí stačí selský rozum (a nevadí, že s jeho pomocí každý dospívá k něčemu úplně jinému) a díky němu by jeho názor svedl věřícímu vymluvit každý, a pokud přece ne, znamená to, že věřící je hloupý, zatrvrzelý fanatik. víc netřeba dodat. snad jen, že je to smutné. ti poučenější se s tím budou muset zkrátka vyrovnat a své znalosti co nejvíce šířit, sdílet a popularizovat.
**** jsem svým způsobem zastáncem svérázné teorie sociokulturního determinismu, podle které valnou většinu vlivů z okolí přijímáme nereflektovaně a jsme jimi tedy determinováni. přesto si myslím, že jako bytosti obdařené přinejmenším intelektem a věřím, že také citem – hlavně svědomím, jsme schopni se svobodně a plně uvědoměle rozhodovat v určitých okamžicích, před určitými problémy a v určitých otázkách.
***** nemám na mysli otázky víry jako takové, ale problém vztahu víry a sekulárního rozumu, jak o něm ve svém fantastickém kratičkém pojednání píše Jürgen Habermas, viz Jürgen Habermas: Povědomí o čemsi, co chybí.
Jesus Camp
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, dokument, filmová doporučení
hlavním tématem tohoto dokumentu je politizace náboženství – něčeho ze své podstaty apolitického a zamyšlení se nad možnými důsledky pro budoucnost Spojených států amerických. jádrem filmu je zkondenzovaný záznam dění na táboře (camp) pro děti z evangelikálních rodin. středem pozornosti je Becky Fischerová, která pastorální práci pro děti obětovala celý svůj život.
Becky Fischerová zde v podstatě říká, že pokud nepřátelé (tj. nepřátelé USA, patrně jimi míní islámské fundamentalisty) zneužívají své děti k boji, je vpořádku, když to bude dělat také. zároveň tím odhaluje, že voláním po boji se od biblického učení ostudně vzdálila a sama by potřebovala otevřít oči.
při sledování rozhovorů se zúčastněnými dětmi, jsem měl silný dojem, jakoby se vyřknuté teze večer před tím dlouho memorovaly. to je sice trochu nadsazené, ale z vlastní hlavy tyto názory jistě nemají. pravda, málokteré tak malé děti jsou schopny se rozhodovat samy za sebe a nedělají nic jiného, než že papouškují po autoritách (zpravidla po rodičích a učitelích), aniž by si samy uvědomovaly, že názory přejímají nekriticky. rozhodně se musí nechat, že na svůj věk se vyjadřují velmi dospěle a sebevědomě.
jistá náboženská hnutí zneužívají toho, že malé děti do sebe jako houby intenzívně vstřebávají všechny impulzy z okolí a jsou tím pádem nejsnáze zmanipulovatelné. tento dokument celý stojí jen na tom, že nám ukazuje, jak přesně k tomu dochází. jistým způsobem je samozřejmě každá výchova a každé vzdělání dosažené pod prahem dospělosti manipulací a indoktrinací, protože často i náctiletí postrádají schopnosti dostatečně kriticky promýšlet složité otázky a témata. největší zodpovědností rodiče pak tedy je, aby to, co svému dítěti vštípí, bylo opravdu tím nejlepším a pravdě nejbližším. v tomto světle je myslím evidentní, že to, co se děje na takovýchto táborech (často i v rodinách, ačkoliv nikdo nemá právo mluvit druhému do výchovy dítěte), zašlo o velký kus dál, než mělo, příliš tlačí na pilu a pravděpodobně působí víc škody, než užitku, třebaže se nic z toho neděje proti vůli druhého. v některých ohledech je to jistě i vliv pozitivní. předá dětem některé nezbytné hodnoty, donutí je opravdu se aktivně zajímat o svůj život a svět kolem sebe, vyruší některé z největších společenských problémů mládeže současného západu (například pasivitu a podléhání konzumu), ale nelze přehlížet jiné části nauky, překroucené tak, že vyvolávají konflikt a rozpor (přeneseně až na politické rovině) tam, kde žádný vůbec být nemusí. například, není nutný spor mezi učením Písma a učením přírodovědných poznatků stejně jako není sporu v idejích kreacionismu a evolucionismu, jak je v samotném dokumentu dokonce letmo zmíněno. konkrétně to zazní v inteligentní rozhlasové debatě, která představuje jakýsi komentář k dění na táboře a souvisejícím tendencím ve společnosti. nezbývá mi než doufat, že děti si z toho vezmou to nejlepší. na nich by nám mělo !opravdu! záležet ze všeho nejvíc. k čertu s politikou, dokud něco ubližuje jim!
film to není příliš tezovitý a ani nezajímavý. občas budete zírat s otevřenou pusou (davová blouznění), jindy se budete vyloženě bavit (žehnání powerpointovým prezentacím).
víc než kde jinde se na příkladě tohoto dokumentárního filmu ukazuje moudrost výroku, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Mezipatra 2009
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmová doporučení, filmové festivaly, francouzský film, izraelský film
neplánoval jsem to, ale teď s odstupem bych si pro sebe docela rád zaznamenal pár dojmů z letošních (2OO9) ozvěn queer filmového festivalu Mezipatra v Olomouci. více o tom, co znamená queer, říká text na oficiálních stránkách festivalu: Queer osvobozuje od tradičního vnímání sexuálních a genderových identit založených na neměnných kategoriích muž / žena, hetero-sexuální / homosexuální.
nebudu se zabývat ničím jiným, než třemi filmy uvedenými jako součást festivalových ozvěn v Olomouci:
Svazující slova (L’ordre des mots; Cynthia Arra, Melissa Arra; Francie 2007; 75′)
Chlapský faktor (Butch Factor; Christopher Hines; USA 2009; 88′)
Tajemství (Ha-Sodot; Avi Nesher; Izrael, Francie 2007, 122′)
je příhodné začínat (festival i věcnou část mého textu) filmem Svazující slova, dokumentem o všech těch lidech, jejichž sexuální identita, respektive také orientace, se nevejde do ani jedné z obou společností daných skupin. tématem filmu jsou svazující slova v jeho názvu, diskurz, díky němuž jsme nebo nejsme schopni důkladné introspektivní cesty za poznáním vlastní genderové či sexuální osobitosti. jakoby dokument počítal s nikdy nevyřčenou tezí některých filosofů jazyka, podle nichž jazyk determinuje lidské myšlení. samo téma z filmu ale zjevné na první pohled není a celý dokument působí jako jednostranný aktivistický apel, kterým je rovněž, ale mimoto je také inteligentním pátráním po danosti věcí a jejich příčinách. dozvídáme se jak o medicínském rozměru problému v současné Francii a jeho úskalích a dopadech, tak o tom marginalizovaném a zprofanovaném politicko-společenském. získáváme rozsáhlý prostor pro úvahy nad lepším, spravedlivějším nastavením, aniž by nám dokument diktoval své představy. rozhovory jsou totiž vedeny s nejpovolanějšími lidmi, kteří mluví bez jakýchkoliv zábran, nesmírně otevřeně. osvobozujícími slovy nového diskurzu jsou tedy především: transgender, transsexualita, intersexualita a androgynita.
o zjevný kus horší byl dokument Chlapský faktor, který si za téma zvolil postoje k mužnosti napříč společností, přičemž se zabýval téměr výhradně zkušenostmi gayů s přijímáním vlastní maskulinity a reakcemi jejich okolí. cílem bylo patrně pouze předvést, že stejně jako nelze z důvodu jedinečnosti každého muže uplatňovat stereotypy o homosexuálech, není to legitimní ani u posuzování mužů z hlediska jejich maskulinity. tento klíčový pojem dokonce ani nebyl rozkryt a divákovi byly předloženy jen dílčí představy o jeho významu z úst několika nahodilých protagonistů. i struktura dokumentu samotného se mi jevila pouze nahodilá. následnost výpovědí nesledovala žádnou vývojovou strategii a měla pouze kumulativní charakter, potvrzující jednu a tutéž, výše formulovanou tezi o popření stereotypů. scény mohly být sestříhány v přesně opačném pořadí a nebyl by v tom žádný rozdíl. takový film by mohl natočit i počítač, k tomu není třeba žádného nadání. musím ovšem zmínit jednu velkou přednost, a sice že film to byl velmi zábavný, a to takovým způsobem, kdy k tomu ani v nejmenším netěžil ze stereotypů. a proto lze říct, že i povedený humor Chlapského faktoru funguje v rámci tématu.
nejlepší bylo ovšem až Tajemství. téma filmu je tak rozsáhlé, že jej neumím s čistým svědomím omezit na nic menšího než je láska sama. dominantní je přitom láska mezi dvěma mladými ženami z židovského semináře, přítomna je tedy i láska k Bohu. dále také láska rodičovská a romantická láska mezi mužem a ženou. i přes tak široký záběr se můžeme jako diváci odrazit od ústředního motivu: vztahu mezi Naomi a Michelle v kontextu víry. nejde o film spirituální ani duchovní, když už, pak pouze náboženský, nejde o film sebenepatrněji neobvyklý, naopak velmi standardizovaně zpracovaný, v nemž hlavní je příběh a vše ostatní (hodnoty a významy) je odvozováno z něj a z poetiky jeho dramaturgie. výjimkou ve filmu, kde pokus o experiment docela absentuje, je překrásná surreálná scéna, atmosférou jak vystřižená z některého Buñuelova pozdějšího filmu. přes jistou standardizovanost zpracování, na kterém samo o sobě není nic špatného, jde o film mimořádně působivý, neboť v rámci své koncepce dosahuje maximálních kvalit.
shrnutí: jeden slabší a dva vynikající filmy dávají velmi dobrý celkový dojem.
Něžná
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, francouzský film
druhý mnou viděný film režiséra Roberta Bressona je adaptací slavné Dostojevského novely/povídky Něžná, příběhu tragického manželství námětěm podobného románům Anna Karenina nebo Paní Bovaryová.
Bresson zde od Deníku venkovského faráře ještě přitvrdil v nekompromisním vedení modelů (herců) k ještě stoičtějšímu (bez)výrazu, čímž vzniká intenzívní dramatické a psychologické napětí. velmi přísně vede také kameru a omezuje divákovu perspektivu na detailní výseče, ve kterých upřednostňuje spíše pohyby rukou či chůzi než řídce použité a daleko intimnější detaily lidských tváří. protože tento efekt zdůrazňuje pohyb uvnitř rámu, v kombinaci s častým pohybem kamery, motivovaným nejčastěji přenášením pozornosti z jednoho detailu na druhý, tak Bresson dosahuje skvěle propracované vnitřní dynamiky. k tomu navíc dlužno dodat, že ačkoliv se kamerové kompozice zdají velmi prosté až fádní, jsou očividně komponovány s mimořádnou virtuozitou a jsou prostředkem plně otevřeným možnostem filmového média. tím mám na mysli to, že díky uvážlivé práci s mizanscénou je i každý statický záběr zároveň krásným výtvarným dílem, ale zároveň i přizpůsobivou součástí filmového celku, která reaguje na pohyb uvnitř rámu velmi přirozeně a zcela naplňuje svou hodnotu pohyb-zaznamenávajícího obrazu. už přísnost práce s obrazem komponovaným v detailech je nápovědou nám divákům, že to skutečně podstatné nalezneme v detailech, které je tedy třeba bedlivě sledovat, abychom svedli poodkrýt motivace.
použité barvy jsou takové mdlé. ani barevné zpracování tedy s realistickou asketičností filmu v rozporu není, jak jsem se předem obával, jelikož jsem byl po černobílé syrovosti Deníku venkovského faráře velmi skeptický vůči použití barevného obrazu v Bressonových filmech. to se ovšem ukázalo jako pošetilý předsudek.
a nejdůležitější otázka pro každé umělecké dílo: o čem? jako obvykle není vůbec snadné odpovědět. nicméně jako první, nepromýšlený výstřel bych uvedl ten každému člověku nejdůvěrnější povzdech: ach kdyby … kdyby šlo vrátit čas a napravit chybu, udělat všechno jinak. nejzásadnějším na filmu je totiž skutečnost, že syžet odhaluje na samém začátku vyprávění závěr fabule. celý film je pak už jen interpretací sebe sama, tázáním se po něčem, co zachytáváme jen v předpřipravených náznacích a celek neznáme ani nepoznáme, protože nám dávno protekl mezi prsty, ještě dříve, než film samotný začal a my jsme jej začali sledovat. Něžná je dílo tak pravdivé, jak jen lze od Dostojevského nebo Bressona očekávat.
zamyšlení k estetice
Posted by Eodeon | Filed under nefilmové
musím předeslat, že vše v tomto textu jsou jen mé osobní myšlenky naprostého laika a nic z toho se nezakládá na odborných znalostech estetiky! je to jen experimentální, velmi otevřená prezentace osobního postoje, nic víc. slouží (jako každá z obdobných miniúvah na prvním blogu) jen k jasnému vytyčení již mnohokrát předtím promýšleného názoru.
estetika je, jak známo, disciplínou, zabývající se především krásou a uměleckostí, popřípadě vznešeným a dalšími souvisejícími pojmovými kategoriemi. hlavními jsou ale krása a umění. jsem toho názoru, že se obojím míní takřka totéž a výrazy jsou to tedy v základu synonymní, jen s různými paletami konotací v řeči. a i když to nesouvisí, chtěl bych dodat, že za správnou cestu k pochopení opravdových významů je třeba usovztažnit krásu s pravdou tak, jak to ve slavném citátu říká Andrej Tarkovskij.
při tázání se po podstatě krásného je třeba zodpovědět zásadní, fundamentální otázku, a sice zda jde o skutečnost objektivní (a subjektivně poznávanou) nebo subjektivní (nepoznávanou, individuálně vytvářenou). objektivisté by měli být, chápu-li to správně, toho názoru, že ke kráse je třeba se vztahovat, pátrat po ni usilovně stejně jako po pravdě a pravých hodnotách. podle subjektivistů se o vztah vůbec nejedná, protože krásné je jen v očích pozorovatele a s vnější realitou nemá nic společného. je výsledkem individuálního nastavení mysli, které v nahodilých situacích zakoušíme jako pocit libosti. celku těchto pocitů říkáme vkus a pod vlivem všech těch stupidních postmoderních polydiskurzivních nesmyslů máme ve zvyku prohlašovat, že každý máme vkus jiný, žádný není lepší než druhý a žádný nemá nárok na objektivní platnost. odříznutí pojmu krásy od objektivity je tedy důsledkem dlouhé řady víceméně pochybných úvah a z tónu, kterým to popisuji, už vám asi je jasné, že s tímto pohledem na věc nesouhlasím. důsledky, jaké podle mě tento postoj má: krása je povrchní, byť třeba intenzívně pociťovaný dojem z ve skutečnosti fádní věci, je iracionálním, nepostižitelným cítěním a tudíž kategorií nehodnou bližšího zkoumání, je nahodilým fenoménem bez souvislosti s pravdivou skutečností a tedy pojmem irelevantním, iracionálním, užitelným leda k ukrácení dlouhé chvíle a k aktuální potěše. krásu vytvářím já sám libovolným a nejčastěji zcela nevědomým stavem mysli, mohu ji podle libosti konstruovat i dekonstruovat a promítnout ji do čehokoliv. krása není pevnou hodnotou, ale vyprázdněným pojmem, který mohu uplatnit na všem a důkazem mi budiž, že lidmi bývá uplatňován na vše. nemá-li pojem pevně vymezitelné hranice, nelze mu přisuzovat skutečnost, neřkuli pravdivost a jakékoliv spory o krásu čehokoliv jsou neřešitelné dohadování, důkladné promýšlení není možné, protože absentují záchytné body, o něž by se dalo při postupu opřít, a jakákoliv uměnověda je jen malicherným dohadováním mezi lidmi různého vkusu. to je názor asi tak lživý, jak hluboce je zasazený v současném postmoderním paradigmatu. ale to jsem tu řešit nechtěl, chtěl jsem přidat jednu dávnou zkušenost (tenhle příspěvek jsem plánoval sepsat už asi půl roku, ale nějak se do toho nechtělo) a nechat na čtenáři, ať dojde vlastního vysvětlení a odnese si svůj poznatek. jde mi samozřejmě o spor mezi objektivitou a subjektivitou krásného.
s jedním kámošem jsme kdysi v rámci jednoho z oněch celonočních pokeců probírali tradiční téma – hledání vůbec nejkrásnější ženy, kterou známe. samozřejmě přitom padala jména samých hereček a sem tam i zpěvaček. trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, ale nakonec jsem zvolil Natálku Portmanovou. pak mě překvapila otázka, koho bych vybral z mužů, a s tou už jsem si neporadil. pár dní mi to vrtalo hlavou, protože jsem byl opravdu zastáncem přesvědčení, podle kterého je krása (člověka) daností stejně pevnou, jako barva vlasů nebo očí. můžeme se dohadovat o odstínu, ale nějakou pevně danou barvu ty oči mají a dva lidé s odlišnými názory na tu otázku proti tomu nic nezmohou. rysy tváře jsou jako ta barva. přitom je samozřejmě třeba odhlédnout jednak od módního nánosu k pohledu na vnější vzhled a jednak od genetických determinací při výběru partnerek, díky kterým mohu mít například přirozenou inklinaci k brunetám namísto plavovlásek (netvrdím, že mám) ;) stejně tak bych měl upozornit, že krása nemusí mít (a podle mě nemá, alespoň ne přímou) souvislost s mírou ženskosti nebo naopak maskulinity. tyto skutečnosti také lze – a je to podloženo vědecky – odečíst z rysů tváře a tělesné stavby. ale zpět k tématu. řešil jsem jednoduše tak, že jsem si procházel žebříčky nejpohlednějších mužů, které mi v podobě všelijakých obskurních stránek povypadaly z Googlu. musím říct, že výběr to byl těžký, protože hezký mi z nich připadal málokdo a skoro jsem se utvrzoval v tom, že ženy jsou přecijen krásnější pohlaví, přesně, jak se to říká… i když, pravda, v antice bylo paradigma opačné a žít v tehdejším paradigmatu, asi bych nevědomky sdílel tehdejší názor. abych se z té odbočky vrátil; nakonec jsem jednoho klučinu vybral, i když také to není žádná sláva. do té doby jsem o něm neslyšel, nějaký belgický (zvláštní, jméno mi znělo rusky) :) manekýn jménem Dimitri Vankerkoven. taky bych ho asi přešel, ale na té jedné fotce vypadal velmi dobře, i když značně uměle.
jistý šok nastal ale až v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na fotku Natalie Portman, kterou jsem si uložil prve. dal jsem obě fotky vedle sebe a nevěřil vlastním očím; ti dva vypadali jak bratr a sestra. mají stejný nos i oči, tvar čelisti a lícních kostí, stejné rty, stejná obočí, čelo a dokonce i barvu vlasů. ony vlastně i ty fotky vypadaly stejně; oba jsou oblečení v bílém a pozadí je modrošedé. přitom tváře ani nemají stejně nasvícené!
ty fotky znáte dobře všichni vy, kdo jste v posledním půlroce navštívili můj profil na ČSFD. spojil jsem je do jednoho obrázku, umístil mezi ostatní oblíbené fotografie a obrazy a občas se nad nimi stejně jako nad ostatními zastavím a pár minut je zkoumám a přemýšlím, v kterém z mnoha vysvětlení je více pravdy.
Funny Games USA
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
doufám, že pro nikoho ze čtenářů není tato Hanekeho předělávka vlastního, v době natočení přesně jedno desetiletí starého filmu novinkou. rakouské Funny Games (vznikuvší léta Páně 1997) jsou jedním z mých vůbec nejoblíbenějších filmů, takže jsem si remake pochopitelně nemohl nechat ujít, a to i přes varování, že jde o “doslovné” “překopírování” původní verze, záběr od záběru, slovo od slova. byl jsem zvědavý ze dvou důvodů. zajímal mě především vliv nového obsazení na celkový dojem a pak samozřejmě i efekt na diváka jako jsem já, který už předtím viděl originál. prolistoval jsem internetové diskuze, kde se spekulovalo, jakou povahu má specifický účinek Funny games z pohledu opakovaných zhlédnutí, a jednalo se o poučné a inspirativní počtení.
musím trochu zjednodušeně přiznat, že pravdu měli ti, podle kterých sadistické budování významu funguje jen s úderností prvního zhlédnutí. ale to není nic neočekávaného. kdo by si chtěl přečíst zpětně racionalizovaný dojem z mého prvního zhlédnutí (a v rámci ideálu názorové výměny bych to uvítal), má tu možnost zde.
dokonce i má původní teze o hereckém obsazení se ukázala jako pravdivá. nové obsazení celkový dojem silně sráží z jednoduchého důvodu: není ani v nejmenším tak civilní, jak tomu bylo u originálu. přitom musím uznat, že Naomi Watts i Tim Roth hrají senzačně a Michael Pitt přímo neuvěřitelně skvěle. ale to s tím nesouvisí.
odnáším si hlavně ponaučení o tom, jak neuvěřitelně významnou roli hraje ve filmu podceňovaný úkol volit správně herce. vám doporučuji spíše původní verzi, pokud nemáte zájem podívat se rovnou na obě jako já a zhodnotit (mnou nesmírně zjednodušený!) rozdíl na vlastní pěst.
Dalkomhan insaeng
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, jihokorejský film
romantizující korejský akčňák mezinárodně známý spíš jako A Bittersweet Life je pro mě osobně zajímavý především z jednoho hlediska. americký mainstream není, jak je vidno, osamocen ve své snaze (umělecky) podchytit filmařinu tak, aby byl výsledek přitažlivý pro diváky různého stupně náročnosti. i Hořkosladký život je vystavěn obdobným způsobem.
film dává méně náročnému divákovi poctivou žánrovou směs úchvatně nasnímané akce, nadsazené tak vysoko, že by se za to nestyděl ani John Woo, a romantizujících motivů a k tomu dotřetice špetku mafiánského trilleru. hrdina dokonale naplňuje svou heroickou roli. je to na jednu stranu muž až po uši ponořený do černého bahna kriminálního podsvětí a zdánlivě chladný a nemilosrdný, na stranu druhou nesmírně citlivý, neobvykle pohledný a citově vyprahlý. tím spíš se pro něj stane nejsilnějším hybatelem právě láska k nedosažitelné ženě. vražedného úkolu, který by dříve vykonal bez sebenepatrnější výčitky, teď není schopen a stává se psancem s jednoznačnou destinací ve smrti.
možná jste už někde podobnou výchozí zápletku viděli a věřte, že Hořkosladký život je dokladem toho, že na tom nezáleží. nemá smysl zde operovat se slovy klišé a originalita, když mnohem důležitější je, že zde dochází k jednomu z nejpůsobivějších uchopení archetypálních vzorů.
chytré je dodat hrdinovi typickou vlastnost: nesmrtelnost. kulky ho zasahují, zraňují, ale on nikdy nepohléhá, hnán nadlidskou silou do nevyhnutelného finále. a právě závěr, neodmyslitelná součást archetypu hrubě načrtnutého výše, je hořkou relativizací této konvenční vlastnosti blockbusterových hrdinů. až na konci můžete nejzřetelněji rozeznat, jak krásně spolu ve filmu komunikují dvě diametrálně odlišné texty moderní a archaické mytologie. a v tom tkví kvality pro náročnější diváky a záleží jen na nich, kolik si při sledování z filmu ukrojí.
ještě zajímavější je rozmístění mnoha náznaků, relativizujících “opravdovost” zobrazeného. ale tohle ode mě bylo moc vágní. zformuluji to raději takhle: divák dostává několik silně nejednoznačných důvodů domnívat se, že určité větve dění nepatří do fikčního světa filmu, ale do snových konstrukcí hlavní postavy, a jsou jakousi metafikcí. samozřejmě, na diváckém prožitku to nijak neubírá, vzhledem k tomu, že filmová i filmově-snová fikce k sobě mají v porovnání s jejich vzdáleností realitě velmi blízko. kde – pokud vůbec – k takovému zlomu dochází, je otázka. podle mě je přípustná i radikální teorie, podle které jej můžeme vysledovat zpět až k první scéně a celý zbytek filmu vnímat jako trpké zasnění se nad nenaplnitelnou představou jednoho prachobyčejného obyvatele velkoměsta. například protože film je exponován z a do ústředního místa: luxusního baru A Bittersweet Life. nabízí se tedy také možnost spatřit v Hořkosladkém životě záblesk společenské reflexe a s tím spojený pocit melancholie, ne tak úplně vzdálený tomu Felliniho slavnému opusu.
—
btw. až teď, dodatečně, jsem si všiml, že režisérem je Ji-un Kim, o kterého jsem dříve viděl úchvatný horor Janghwa, Hongryeon (A Tale of Two Sisters). doporučuji oba filmy zhlédnout a začít si tohohle jména všímat :)
Vnitřní poušť
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, mexický film
teď poruším neudržitelné předsevzetí upozorňovat pouze na filmy, které se neobjevily v distribuci :)
poslední film režiséra Rodriga Plá, na který jsem zavítal do kina “naslepo” v rámci festivalu Film ve znamení ryby, se pro mě stal dokladem toho, jak moc je třeba, aby odborná sféra věnovala pozornost duchovnímu a spirituálnímu modu čtení filmů. bez tohoto aparátu není možné pochopit, a proto ani zodpovědně odborně posoudit a zhodnotit mnohé s duchovním záměrem realizované snímky. Vnitřní poušť (v originále Desierto adentro) je jedním z nich.
nejvíce mě dostal jeden komentář z ČSFD, jehož autor si tohoto filmu cení jakožto “studie náboženského fanatismu”. upřímně, těžko si představit větší dezinterpretaci. druhý uživatel se ve svém komentáři nedostává o moc dál, protože své hledisko omezuje na dnes velmi populární zkoumání ze společenskovědního hlediska. ještě absurdnější je, že nepochopení filmů tohoto zaměření je případem i většiny festivalových anotací, o nichž jsem se vždy naivně domníval, že jsou psány poučenými osobami.
ono se stačí podívat na plakát, nebo třeba popřemýšlet nad důvody, které vedly organizátory festivalu Film ve znamení ryby k zahrnutí Vnitřní poušťi do programu, a zjistíte, že zde něco velmi podstatného schází.
pravda se ukáže v momentě, kdy interpretátor přestane přejíždět po povrchu příběhu a spustí se za opravdovým rozkrýváním filmu hluboko do významových struktur vyprávěného. teprve pak má divák reálnou šanci aproximovat tvůrčí záměr, vysledovat úsilí o jeho naplnění a správně identifikovat motivace užitých prostředků. začne se odhalovat i skutečné téma, které by podle mě osobně bylo možné vzdáleně určit těmito slovy: “ego (pýcha a arogance) jako nepřekonatelná překážka mezi člověkem a Bohem”.
Bang bang wo ai shen
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, taiwanský film
režisér Kang-sheng Lee je známý především jako dvorní herec vrcholné osobnosti taiwanského filmu, režiséra Tsaie Ming-lianga. v jeho produkci natočil Lee svůj druhý celovečerní film Bang Bang wo ai shen, anglickým názvem Helpe Me Eros. bylo nevyhnutelné, aby film čelil ostré kritice na základě srovnání obou autorů. a protože to podle mě není správné, dopustím se nabízejícího se srovnání také, ale budu chválit.
ono nikoho snad ani nenapadlo uvažovat o Leeově filmu nezávisle (jedno z mých oblíbených slov) na Tsaiově tvorbě, což by se s pouhým srovnáním nevylučovalo. to srovnání totiž není validním hodnotícím kritériem. kritici jakoby místo toho kladli implicitní požadavek, aby Lee Tsaie co nejvěrněji napodoboval/kopíroval a to jen kvůli rozpoznání elementární podobnosti v poetice (= dramatické výstavbě), která ale není důsledkem imitace, nýbrž zcela pochopitelného vlivu či inspirace. Lee se odlišuje a je to dobře, přátelé, ne naopak. nalézá vlastní tvůrčí polohu, uzpůsobuje pro Tsaie typickou poetiku vlastnímu stylu a zajímají ho docela jiná témata. jeho Help Me Eros je vulgarizovanější, jednodušší, přímější a daleko více estetizovaný Tsai. kvůli výběru a uchopení tématu je rovněž lidovější a přístupnější, což by byl hřích bezmyšlenkovitě odvrhnout jako cosi méněcenného. je to sebenalezení vlastní tvůrčí osobitosti a z této perspektivy je vhodná jedině chvála.
soudit na základě srovnání, které by mělo sloužit (jedině) k lepšímu porozumění filmu a nikoliv také jako báze pro hodnocení, je ostudná nespravedlnost.
srovnání je ovšem prospěšné i z druhé strany a mně jistě pomohlo chápat Tsaiovu režijní výjimečnost mnohem detailněji, než když se mi dostávalo jen možnosti srovnávat ho pouze s jemu mnohem vzdálenějšími kolegy. i z tohoto důvodu Help Me Eros mohu doporučit.
Religulous
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení
na první pohled bude řeč o dokumentárním filmu, ve kterém se komik Bill Maher rozhodl v diskuzích s mnoha různými náboženskými představiteli dokázat, že náboženství je špatné a škodlivé. a patrně právě tak byl tento film opravdu zamýšlen. pokud se na něj podíváte a budete přitom schopni odhlédnout od vlastních ne/sympatií a zhodnotit snímek objektivněji, z povzdálí, zjistíte, že nenaplňuje ani jedinou z uvedených tvůrčích intencí. z toho důvodu jsem Religulous vybral pro ‘filmová doporučení’ a radím tento film vyhledat a zhlédnout každému, koho zajímá, jak vypadá po všech stránkách zpackaná dokumentární filmařina. pokusím se shrnout hlavní důvody, proč si myslím, že žádný filmově trochu gramotný člověk nemůže na výpověď tohoto filmu přistoupit. nebudu se přitom téměř věnovat zkoumání “o čem”, to povětšinou ponechám stranou, a pokusím se ukázat, že základní chyba existuje v čistě filmovém rozměru snímku.
předně se vůbec nejedná o dokumentaristickou práci a mohu si dovolit i zobecnění, podle kterého je hlavním tvůrčím principem celého filmu cílené klamání diváka. v tomto bodě musím text pozastavit a důrazně upozornit, že když zde mluvím o principu klamání, nemám na mysli téma/náplň filmu, ale čistě formální uchopení tématu, jinými slovy a zjednodušeněji; mluvím o způsobu nakládání s filmovými prostředky, jež neodpovídá duchu, ve kterém se film prezentuje. ale to mluvím příliš obecně a je načase, abych rozvysvětlil, co tím mám na mysli.
a začnu zeširoka. nabízí se srovnání s dokumentární prací Michaela Moorea. strategie jeho filmů se Religulous tak moc podobá, že jsem o této inspirovanosti hluboce přesvědčen. Michael Moore sám sebe odhaluje, vystupuje před kameru, je stále tvůrcem, ale zároveň i aktérem. realizuje své úmysly a prezentuje svá stanoviska přiznaně a podobně je to s Billem Maherem v Religulous. konflikt je v obou případech demaskován jako osobní a to je zásadní prvek charakteru těchto filmů. takovýto tvůrčí přístup považuji v případě mnoha témat za vhodnější a uznávám a chválím ho jako projev, či přinejmenším příslib tvůrčí upřímnosti. měli bychom si z toho odvodit důsledek pro pojednávané filmy, které – viděno v tomto světle – o zaznamenání skutečnosti neusilují nezaujatým sdružováním obrazů-faktů a namísto toho z druhé strany (= přes subjektivitu) budují dva neslučitelné postoje (stanovisko tvůrce kontra stanovisko protistrany) a konfrontují je. dalším výrazným prvkem charakteru filmů je tolik propíraná demagogie, o které se v souvislosti s Moorem hovoří právem. přinejmenším částečné, pokud ne plné ospravedlnění ovšem vyplývá už z toho, co jsem napsal výše. jsou to Moorovy postoje a žádné jiné a jsou to jeho emoce (zejména pobouření), které do filmů vkládá, a byla by ode mne hloupost uvažovat o těchto citech jako o lživých. tak je tomu vpodstatě i u Billa Mahera s tím radikálním rozdílem, že on si pro tyto své názory nárokuje objektivní platnost a staví se do role “zvěstovale” této v uvozovkách “pravdy” (což v kontextu filmu pochopitelně ústí ve zcela nezáměrnou sebeparodii) a paradoxně právě toto celoplošně vytýká svým názorovým konkurentům, ačkoliv někteří z nich projevují naopak vysokou míru tolerance odlišného pohledu na věc a pouze hájí svá práva na vlastní postoj a jeho prezentaci. k tomu je vhodné dodat můj osobní názor, podle kterého se pravá tolerance vztahuje na všechno s jedinou výjimkou, kterou je netolerance. a to nemíním jen jako etický imperativ pro každodenní lidskou zkušenost, ale zároveň i jako nutný požadavek na etický kodex dokumentaristů.
Maher v průběhu filmu objasňuje, že jeho úmyslem není ani tak názorová konfrontace, jako spíš důkladné prozkoumání náboženského uvažování pomocí diskuze a nalezení racionálních trhlin, dokazujících jeho chybovost. mělo by se tedy jednat o jednosměrný postup. filmová skutečnost ale ukazuje, že tomu tak není a jako ještě význačnější než negativní (= první význam rozkládající) se ukazuje opačně směřující pohyb pozitivní (= druhý význam tvořicí).
nejzřejmějším důkazem je závěr, ve kterém je film nepokrytě odhalen jako mimořádně důrazná protináboženská agitace především. podle slova ‘protináboženská’ se zdá, jakoby se jednalo o negativní cestu (= popření, mínus), což je v souladu s výše zmíněným Maherovým (klamavým) přístupem. ovšem přirozenou součástí každé takovéto cesty je pozitivní (= vklad nové skutečnosti, plus) element, kterým je náboženství-nahrazující, sekulární – a s naprosto klidným svědomím mohu říct – kryptofašistická ideologie. to vše a k tomu navíc zcela neadekvátně zvolený základní koncept (odlehčená satira pro ve skutečnosti nesmírně závažné, fundamentální téma) mi dává oprávněné důvody popřít dokumentární charakter filmu a přeneseně i všechny kvality, které by z té skutečnosti mohly vyplynout.
věřím tomu, že Religulous je film, schopný určité malé procento svých diváků probudit z apatie a vyprovokovat k jakémusi pofidérnímu a v každém případě povrchnímu uvažování nad tématem. v tom případě nevylučuji možný pozitivní vliv. avšak v naprosté většině případů bude mít reakce podobu iracionálního povzbuzení již vžitých a rozumem nereflektovaných protináboženských postojů a prohloubení nenávisti vůči náboženství.* proto jsem měl tu drzost v předchozím odstavci použít slůvko ‘fašismus’. ten pojem je sice poněkud tabu, ale jestli se mi něco líbí na Maherovi krom mooreovské strategie, pak je to jeho odvaha hodit politickou korektnost** úplně za hlavu a já se z toho důvodu budu držet jeho příkladu při posuzování Religulous.
proč jsem přesvědčen, že vliv Religulous bude mít právě takovou podobu? odpověď na tuto otázku objasní i důvody, mimo jiné kvůli kterým hovořím o klamání diváka. jednak není pravdou propagovaný výrok, podle kterého je konfrontace vedena na erudované bázi. velmi povrchní vhled do tématu vykazuje Bill Maher sám. jeho tázání buď nesměřuje na skutečně významné problémy (ne, že by se jich jinak mnoho zásadních nenašlo), nebo v častějších případech nahlíží velký problém z velmi úzké perspektivy, vkládá ho do umělých souvislostí a klade irelevantní protiargumenty. mimochodem, totéž často slýchám vytýkat Michaelu Moorovi, ale v jeho případě se v tématech nevyznám natolik, abych si mohl dovolit posuzovat oprávněnost kritiky z tohoto směru. Billa Mahera ovšem s klidným svědomím označuji jako nepoučeného laika a jeho snahu přirovnávám k nešikovnému argumentačnímu cvičení studenta prvního semestru kurzu klasické logiky.*** podle toho pak také vypadají závěry z argumentace vyvozené. to ostatní už je jen sofistika.
s tím úzce souvisí i ‘manipulace výběrem’. Maher si velmi pečlivě volí, koho “zpovídá”. výběr je to bezpochyby různorodý. není ale v žádném případě reprezentativní a tedy ani relevantní a generalizace z něj odvozené nelze spravedlivě užít jako legitimní podklad pro plošný odsudek. Maher zkoumá (lépe říci: napadá) mínění zpravidla výstředních osobností, fanatiků, politických oportunistů nebo vůdčích osobností extrémisticky založených sekt. v několika takovýchto případech se Bill Maher ocitá přesně tam, kde by měl být. odhaluje lidskou hloupost, ačkoliv pouhým záznamem, nikoliv satiricky, protože absurdita ve výkladech některých zpovídaných osob je občas opravdu očividná (což Maher prohlašuje o názorech všech věřících celoplošně, ale k tomu více později). a to je přesně ten důvod, proč si vybírá hlavě extravagantní osobnosti a velmi důsledně se vyhýbá skutečným autoritám, vzdělancům, respektovaným duchovním, teologům či filosofům. patrně si netroufá a v každém případě ví, že tak nevyrovnaný střet by nefungoval ani jako zábava, ta poslední kvalita, kterou můžeme na Religulous spatřovat. na první pohled to omlouvá fakt, že autoritou není na druhé straně ani Maher. když přihlédnu k arogantnímu, elitářskému tónu celého Maherova počínání, ukáže se platnost takové omluvy jako lichá. elitářství připouštím pouze, je-li někdo opravdu elitou.
jinou početnou skupinou, o kterou se Maher zajímá, jsou prostí praktikující věřící. od těch ani nelze čekat vyčerpávající odpovědi na všechny otázky (zvláště, pokud si přejete rozebírat nejproblematičtější teologické pojmy, jakými jsou trojjedinost nebo neposkvrněné početí). téměř nikdo z laické veřejnosti si svůj postoj před promyšleným útokem obájit nedokáže a to ať už patří k jakékoliv názorové skupině. z mé zkušenosti toho obyčejně nebývají schopni ani ti, kdo ten požadavek uplatňují na ostatních a jsou vybaveni potřebným intelektuálním aparátem.**** o to ostudnější je ve vztahu k filmu Religulous fakt, že to nesvede ani Bill Maher.
jsou to vzácné případy, kdy se Bill Maher o argumentaci vůbec pokouší. přestože totiž podle vlastních slov hájí racionální postoj, klame a ve skutečnosti velmi zřídka argumentuje racionálně. uchyluje se nejčastěji k iracionálnímu tvrzení, že absurdita názoru toho druhého je samo sebou zřejmá, a oproti tomu pravdivost jeho vlastních slov je rovněž zjevná (pravděpodobně nějak intuitivně).
scestné a zavádějící (a ve vztahu k Michealu Mooreovi srovnatelně manipulativní) je opírání se o statistiky, které bohužel nemají ve vzácných případech sebemenší váhu. to je případ třeba právě součtů příslušníků nejrůznějších vyznání a odtud odvozených faktů. ‘příslušník církve’ neznamená ‘praktikující věřící’ neznamená ‘přesvědčený věřící’ neznamená ‘svědomitý věřící’. a tím zmiňuji opět jen vrcholek ledovce a při detailnějším probádání by nebylo těžké objevit tisíc dalších způsobů, jak statistické operace v těchto otázkách problematizovat. dodám jen, že nároky, které na věřícího klade většina náboženství, jsou tak těžké, že nikdo nemůže být překvapen, jak málo jedinců je i při upřímné snaze schopno jim plně dostát, pokud vůbec někdo takový je. a to vrhá podivné světlo i na fenomén náboženství obecně, který je – stejně tak jako všechny největší idály bez autoregulativních prostředků – velmi snadné velmi ošklivě zneužít. upozornit na tyto časté případy je prospěšné a z tohoto úhlu pohledu můžeme přičíst Religulous určité dílčí plusy. rozhodně ale nejde o žádné překvapivé novinky, kvůli kterým stojí za to více než hodinu a půl padat nudou.
další výtku v pořadí bych směroval na etickou stránku Maherova konverzačního stylu a bude to souviset s tím, co jsem výše zmínil jako základní chybu konceptu. některé rozhovory nejsou z Maherovy strany zkrátka ničím víc než sledem osobních invektiv. to je další dobrý důvod domnívat se, že Billu Maherovi o diskuzi vůbec nejde, ale jeho skutečným úmyslem je od začátku čistě porážka opačného názoru, což by patrně, ač to není logické, mělo stvrdit pravdivost jeho osobního názoru na věc. proto je film agitkou, nikoliv dokumentem. pro lepší srozumitelnost argumentu musím uvést vlastní přesvědčení, podle kterého je diskuze možná pouze v tom případě, kdy jsou obě strany ochotny ze svých názorů pod tíhou argumentace protivníka eventuálně ustoupit. Bill Maher zcela očividně není, bohužel je stejně tak zřejmé, že neochotu sdílí i vyslýchaní. v takovém nastavení je principielně nemožné dobrat se řešení a možná proto se Bill Maher v závěru namísto řešení uchyluje k buřičství.
význačným rysem Religulous je způsob práce se střihem. také ten snese přirovnání k Michaelu Mooreovi. i režisér Larry Charles velmi často využívá ke komunikaci s divákem významy tvořené montáží obrazů, která vytváří přímé souvislosti (někdy vystihuje ty skutečné, jindy opravdu doslova vytváří nové, fiktivní). sice nic objevného, ale mně je to docela sympatické. co mi vůbec sympatické není, je střihová manipulace s rozhovory, která výrazně uzpůsobuje smysl řeči. podezřele neobvyklý je i nepoměr prostoru, který byl jednotlivým účinkujícím věnován. ostudné a donebevolající je dovolit si shazovat řeč zpovídaných lidí “za jejich zády”.
nezanedbatelnou vadou je i nepochopitelně úzký záběr. Religulous se k náboženství vyjadřuje naprosto obecně, ale přitom se zřetelem k velmi malému počtu jeho podob. to ještě více sráží už tak jen domnělou odbornost filmu. byl bych mnohem raději, aby byl Maher býval vzal do úvahy například i východoasijská náboženství, náboženství domorodých kmenů latinské ameriky a původních obyvatel Austrálie nebo mystiku súfismu (jak je rozumné očekávat, když už se ve filmu vyskytují záběry na “vířící” derviše).
na závěr textu bych rád zdůraznil, že ‘zpochybnit’ má velmi daleko k ‘vyvrátit’. zpochybnit nebo relativizovat lze cokoliv pouhým popřením. vyvrácení je možné pouze za pomoci silného argumentu nebo důkazu. také v tomto ohledu by měli tvůrci Religulous lépe rozlišovat. otázkou, kterou je ošemetné jednoznačně zodpovídat, zůstává také to, zda je racionální rozbor legitimní cestou při zkoumání náboženské zkušenosti, nebo zda je vůbec tento fenomén vědeckým zkoumáním !plně! vysvětlitelný.
—
* pro zajímavost uvádím jeden náhodně nalezený, velmi stručný a bohužel patrně symptomatický komentář k Religulous od neznámého filantropa, který mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl film vyhledat a zhlédnout:
“the sooner we eradicate these dumb ass religious convictions, of all persuasions (because that is the right word for them!) the better our daft little species will be and maybe, just maybe have a future … excellent film … oscars all round” – mellatron
** bohužel, spolu s politickou korektností a respektem k právu na svobodu vyznání vzala částečně za své i Maherova úcta k základním, nezadatelným lidským právům. on by se možná bránil tím, že každý z takových projevů byl vždy míněn jako humor, nemá být brát vážně a vzhledem k jeho profesi je to i pochopitelné a nepřekvapivé. ale jak jinak lze vůbec vykládat humor výhradně urážlivé povahy, než jako zlehčování, jinými slovy neúcta a pohrdnutí. hlavně jeho “nevinné” žerty na účet židovství mají jednoznačně podobu antisemitských stereotypů. kdyby byl býval více explicitní, vystavil by se velmi reálné hrozbě trestného stíhání. podobně stereotypní a neodůvodněně generalizující postoje vykazuje i k ženám, homosexuálům a souhrnně samozřejmě ke všem věřícím všech církví.
*** vrchol ledovce: 1. nerozlišuje mezi doslovným a alegorickým čtením Písma. 2. nezohledňuje hierarchii svatých a stupně kúrů nebeských bytostí a přesto obě skupiny užívá k napadení monoteistické povahy křesťanství. předkládá velmi chatrnou a zkratkovitou vlastní teorii původu náboženské potřeby a ani se jí nenamáhá dokládat, jenomže troufalost Mahlerova počínání by mohla vyvážit jedině fundovaná teorie o velké explikační síle. 3. ani náznakem nehloubá nad vztahem víry a rozumu, možnými souvislostmi a pravými významy těch dvou relativně vágních pojmů. 4. neuvažuje o myšlenkových konceptech, podle kterých je kreacionismus s evolucionismem slučitelný. 5. historickou skutečnost soudí na základě současného paradigmatu. 6.nerozlišuje dokonce ani mezi náboženstvím ve smyslu osobního přesvědčení jedince (víra) a náboženstvím ve smyslu organizované angažovanosti (instituce), uvedení společného přesvědčení do praxe. a bez důkladného rozvážení alespoň těch nejzákladnějích diskurzů je jen logické, že není s to dosáhnout lepšího chápání věci, má-li o to vůbec zájem a celé to není vlastně jen kamufláž velmi prostého útoku/provokace/kariéristické sebeprezentace. o tom nechávám rozhodnout čtenáře.
**** domnívat se, že jedinec pozbývá práva na svůj názor, není-li schopen si ho v každém případě ubránit/obhájit, je jednoznačně fašizující stanovisko. ale to zmiňuji jen jakoby naokraj. nehodlám odbočit do úvah nad legitimitou fašistického smýšlení, i když považuji za užitečné zmínit i politický rozměr, který film Religulous kvůli nesčetným politickým konotacím nepochybně má.
Fah talai jone
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, thajský film
druhým doporučením bych rád uvedl thajský film Fah talai jone, v naší sféře více známý pod anglickým názvem Tears of the Black Tiger. nebojte, protože jde jen o doporučení, pokusím se být tentokrát mnohem stručnější.
Slzy Černého tygra je možné zaškatulkovat jako romantický kvazi-western. film sází především na propracovanou, velmi výrazně stylizovanou vizuální stránku, na níž je nejvíce patrné neobvyklé barevné ladění (růžové budovy, růžové rty obou hlavních postav, růžové šaty, růžová krev nebo růže samotné skoro v každém záběru), nebezpečně blízké křiklavým kýčům, volení velikosti záběrů a obkoukané rozzáběrování významných momentů (kterými u westernů bývají pochopitelně především přestřelky) a na promyšlenou práci s kompozicí záběrů a také s mizanscénou, jak je obvyklé u nejlepších z opravdových westernů. příběh opatrně variuje ta nejzažitější schémata* a vyprávění se odehrává především ve vysvětlujících retrospektivách. k obecnému záměru nadnesení typických prostředků patří i herecká ztvárnění. v případě jedněch postav expresivnější, u jiných naopak stoičtější, využívající neměnných a nesnadno čitelných výrazů tváře.
film bývá často srovnáván s pozdějším a mnohem známějším filmem režiséra Wisita Sasanatienga, s Občanem psem. osobně nevidím velký smysl v hledání souvislostí mezi Slzami Černého tygra a moderní thajskou “verzí” Amélie z Montmartru a mnohem spíš doporučuji ocenit specifické kouzlo každého z filmů samostatně.
s malou trochou nadsázky by se dalo říct, že tento film je poctou tomu, co je na westernech dobré, i tomu, co není. zcela nepokrytá neskutečnost, s jakou jsou vygradovány přestřelky a heroizován hlavní hrdina, bude představovat nezdolnou překážku pro každého nepřizpůsobivého diváka, neochotného přistoupit na tuto očidivně záměrnou polohu filmu a kochat se hrou s žánrovými prostředky a nostalgickou retro stylizací, svérázně upomínající klasiky světové kinematografie.
* posuďte sami: chudý hoch a dívka ze zámožné rodiny se milují už od dětství, kdy ji on udatně zachránil život. po desetiletí odloučení se opět shledávají, láska vzplane nanovo, ale krevní msta na otci hocha oba milence opět oddělí, zatímco její otec, významný politik, jejich lásce nepřeje a plánuje svou dceru provdat za bezcharakterního policejního důstojníka.
The Girlfriend Experience
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, filmová doporučení
jde o nejnovější film Stevena Soderbergha (Sex, lži a video; Zakázané ovoce, Anglán; Solaris; Hollywood, Hollywood; Eros; Bublina), skvělého režiséra a borce, co svede odvážně experimentovat aniž by přitom ztratil svou přitažlivost pro Hollywood; a v tom se mu vyrovná z mně známých osobností snad jen Gus Van Sant (Slon; Gerry; Paranoid park). ta pověst je zasloužená stejně tak jako moje pozornost, a proto jsem také úzkoztlivě sháněl jeho nový film, jež by snad s přimhouřením očí bylo možno jednou větou představit jako: velmi krátký výsek ze života luxusní prostitutky, do kteréžto role Soderbergh obsadil známou pornoherečku Sashu Grey, ženu s ambicemi prosadit se v oblasti vážného herectví.
krom jejích půvabů a překvapivě dobrého herectví na filmu bezprostředně zaujme užití nelineárního narativu, řečeno hrubě a poněkud lidověji: chronologické zpřeházení děje. ovšem rozhodně nejde jen o pouhé ozvláštnění. Soderbergh tímto postupem skládá dramatickou gradaci z mnoha scén do jediného velkého plánu. výsledkem přemostění je fenomenální řešení distribuce napětí a bezchybný rytmus, podle kterého se film odvíjí. formálním doplňkem neobvyklého narativu jsou náležité změny v perspektivě vypravěče/hlavní postavy. jistě si tedy dovedete představit, jak krásný a sofistikovaný je výsledný celek a já vás zklamu, protože nemám v úmyslu při jeho popisu zabíhat do detailů. jednak by byl podrobný rozbor poměrně náročný a vyžadoval by několikeré zhlédnutí a jednak jsem tento text zamýšlel jen jako pouhé doporučení se stručným úvodem k filmu.
a k tomuto stručnému úvodu je ještě třeba dodat, že druhým důležitým plánem je expozice, představující postavy a jejich důkladné a v souladu s vypravěčským postupem pečlivě dávkované odhalování před divákem. mimochodem, o odhalování a naopak skrývání se před okolím tento film mimo mnohé jiné je. forma je tedy v nebývalé souhře s tématem filmu a to je vždy nejlepším dokladem funkční filmařiny. s výše zmíněným tématem souvisí i téma společenských masek a povrchních ritálů a konvencí – občas i krutých pravidel, za jejichž porušení se v životě ošklivě platí. nádherně je zde tématizována komunikace a hlavně její role v mezilidských vztazích. a pozornost je věnována i samotnému vztahu a otázkám, týkajícím se jeho důležitosti pro spokojený život, tázání se, zda je fungující vztah za jistých situací vůbec možný, nebo jak velký podíl na jeho přirozené podstatě má zneužívání. jde o implicitně obsažené významy a jejich sledování dělá z The Girlfriend Experience divácky ještě zajímavější zážitek.
ale ani pokud jde o náplň filmu bych nerad zabíhal do detailů a předkládal zde obšírné výklady. raději nechám každého z vás prožít tento film nepřipravené a s vlastními myšlenkami. jen bych dodal poslední lákadlo: a tím je bezvadná muzika.
