Ikarie XB 1
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, československý film
v rámci dohánění mezer v historii domácí kinematografie i v rámci širšího zájmu o historii science-fiction jsem sáhl po této klasice, která, domnívám se, byla z mnou viděných filmů do té doby (Ikarie je z roku 1963) zdaleka nejlepším vědecko-fantastickým filmem. a tím se, pěkně prosím, může pochlubit československý film! nejde jen o velice oduševnělý snímek, který se konečně chápe sci-fi žánru nikoliv pro povrchní atraktivitu jeho typických prvků, motivů a exotických prostředí, ale pro obrovský potenciál k vystižení nesnadno zachytitelných témat novými, experimentálními prostředky. s radikalitou štěpení atomových jader se ve filmu srážejí lehkovážnost jedněch se zodpovědností a z ní plynoucí znepokojivou tísní druhých. strach z kroku do neznáma, bezmoc nad neschopností přesvědčit se o budoucích důsledcích vlastních přelomových činů sužuje astronauty stejně tak, jako hlavního hrdinu Germanova Papírového vojáka. spolu s astronomickým odstupem od civilizace, znásobený nálezem vraku stařičké pozemské lodi plné zbraní hromadného ničení a distancí od vlastních kořenů, plodí tento pocit ještě svíravější tíseň srdce, která hrozí zbavit člověka příčetnosti. jméno Pavla Juráčka mezi autory námětu v této souvislosti nepřekvapí. zajímavé je, jak se různé postavy, reprezentující různá stanoviska a životní postoje, uchylují při střetu s docela novým nebezpečenstvím, s níž nemají žádnou předchozí zkušenost, která by jim dala poznat řešení, k rozličným přístupům: k neotřesitelnosti vědeckých faktů na jedné straně, k sensuálnímu zakoušení světa na druhé, k víře a naději aj. Ikarie XB 1 je krom toho také o lidskosti a o potřebě domova. její téma ikarovsky sebevědomé touhy po sklizení poznatků z hvězd později v šedesátém osmém roce dovedl do naprosté dokonalosti Stanley Kubrick ve své 2OO1čce. záměrně se o tématu vyjadřuji takto metaforicky, abych tím i v češtině zdoslovnil význam latinské moudrosti: ex astris scientia.
a ano, vědecká báze Ikarie je také velice rozsáhlá. okolnosti děje počítají s fenoménem dilatace času při vysoké rychlosti, jak o něm referuje speciální teorie relativity. motiv dilatace času není jen scientistickým přikrášlením filmu, nýbrž má velký dopad na jeho témata, na odstup, který postavy vzdaluje domovu a milovaným lidem, jejichž životy během výpravy Ikarie kvapem ubíhají na Zemi a ztrácejí se v zapomnění. velmi mě ohromila také přítomnost černé díry, nicméně toto pojmenování se ustálilo až o tři roky po natočení Ikarie, zde se hovoří o tmavé hvězdě (a prý, že s tím přišel až Star Trek v šedesátém šestém, pchá!). ale ta sama o sobě není tím, co mě ohromilo nejvíce. překvapením byl způsob, jakým se o ni posádka lodi přesvědčí: zjednodušená obdoba gravitačního mikročočkového efektu! jistě, každý vědecko-fantastický film obsahuje i četná pochybení a prohřešky vůči vědecky podložené danosti, ovšem těch je, navíc s přihlédnutím k době vzniku, v Ikarii pomálu. nejvíce asi bije do očí planoucí chvost rakety. skoro jsem myslel, že tento efekt od dob Flashe Gordona a Krále raketových mužů vymizel.
abych se také zmínil o technických náležitostech, které na vintage sci-fi filmech shledávám nejpůvabnějšími, chválím výstavbu interiérů Ikarie, i jejich snímání, mimořádně skvělé speciální efekty, které předčí i mnohé mladší filmy (věčná škoda, že Ikarie není v barvě!), a vůbec koncepci vesmírné lodi/drobného soběstačného města, které nepostrádá vlastní zahrady, kde posádka pěstuje potraviny, tělocvičnu, společenský salónek a – cinefilové ocení – něco na způsob kina. i v tomto ohledu shledávám Ikarii velice pokrokovou, jelikož předjímá ideu, která o pár let později stála u zrodu prvních návrhů Enterprise. žel, v kontrastu s výše zmíněnými složkami kostýmy Estery Krumbachové velice zastaraly. v neposlední řadě si zvláštní uznání zaslouží práce zvukaře a přiléhavá hudba Zdeňka Lišky, ze které zamrazí především v úplném závěru.
Planeta upírů
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, italský film
další exkurz do oblasti klasických science-fiction filmů, těch naivních až utopických děl i těch, které zhmotňovaly lidskou xenofobii a strach z neznámého, mě přivedl k Planetě upírů, italskému filmu známého režiséra Maria Bavy. ze dvou právě nastíněných převažujících zabarvení dávných vědecko-fantastických filmů bych Planetu upírů, či Teror ve vesmíru, jak by vypadal údernější doslovný překlad původního italského názvu Terrore nello spazio, řadil jednoznačně do druhé škatulky. žánr je citelně promíšený s hororem, jak ostatně napovídá už jméno režiséra (specializace na giallo, horory a exploation, které vkládá do nejrozmanitějších prostředí), a podmanivá atmosféra kombinující sci-fi neznámo a očekávání hororových okamžiků opravdu funguje. zejména je tomu tak díky monotónnímu prostředí zdařile vystavěné architektury vesmírných lodí a děsivému prostředí neznámé planety. skvělé jsou i kostýmy, silně stylizované zvukové efekty, nádherné rekvizity přístrojů a dekorace, design vesmírných lodí a všudypřítomný technobabble. herecké výkony jsou s ohledem na stáří a produkci slušné a ničeho rušivého, krom občasné skřípající smysluplnosti jednání postav, jsem si vědom nebyl. mimozemské formy života, jak je v před-startrekovské éře v science-fiction převažující, jsou opravdu nepřátelské. tak počkat, zpět! překvapivě, tuto otázku nelze rozsoudit tak jednoznačně. mimozemské entity sice útočí a zabíjejí, ovšem jejich motivací je jen čiré přežití – zachování vlastního druhu. kdepak čiré zlo! jsou to vlastně až lidé, kteří ve strachu o své životy odmítnou vést se svou nemesis jakýkoliv dialog, nepokusí se spolupracovat na oboustranně prospěšném řešení a v duchu motta “my nebo oni” se bez rozmyslu rozhodnou pro násilné řešení. zajímavé, i když předpověditelné, je vyústění konfliktu. koho z vás problematika nejlepšího žánru (berte mě s nadsázkou!) zajímá, ať Planetu upírů nevynechá. opět ovšem platí, stejně jako když jsem se zmiňoval o Raketě na Měsíc, snímku Svět za sto let a Barbarelle, že toto doporučení cílí spíše na milovníky zvláštní atmosféry “vintage sci-fi filmů”, jak jsem si onen okruh sám pro sebe pojmenoval.
zklamu ovšem ty, kteří se příliš upínají k názvu a očekávají upírský film se vším všudy. ne, s upíry je to jen velmi vlažná asociace. mnohem blíže má hororový prvek v Planetě upírů k zombie filmu, ačkoliv ani to není přesné. to si zkrátka prověřte na vlastní oči. já bych rád jen doporučil pozornostihodný snímek Toba Hoopera jménem Síla života, který slavný hororový tvůrce natočil nedlouho po svém kultovním Texaském masakru motorovou pilou. není příliš znám, sám jsem ho viděl na stařičké VHS, kde pod názvem Síla života před dlouhou řadou let vyšel, nicméně přesným překladem původního názvu by byla slova Vesmírní upíři. je to vesmírné sci-fi a zombie film zároveň, který by očekávání nápaditého zakomponování upírské tématiky do sci-fi žánru naplnil spíše než pojednávaná Planeta upírů. opět bych byl opatrný prozrazovat více, čili pouze doporučuji. Síla života má atmosféru velmi dobrou! navíc do hry vnáší i erotično, pro sci-fi i exploatačně zabarvený horor velmi častý to prvek, jak jsem zmínil již u Barbarelly.
no a jestli máte pocit, že o starých science-fiction filmech píšu jen proto, abych tu mohl vyvěsit ty úchvatné plakáty, nejste věru daleko od pravdy.
Barbarella
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, italský film
doufal jsem v další archaické science-fiction, ale namísto fikce na vědecké bázi jsem zhlédl naprosto suprareálnou, komediální, (a jak se správně zpívá v titulním songu) psychedelickou fantasmagorii, která se science-fiction chytá co do žánru jen pokud jde o některé typické prvky (cestování vesmírem, vzdálená budoucnost, paprskové zbraně) a z – v rámci pokleslých podob sci-fi žánru – častého motivu erotična činí stěžej celého filmu. a ono to funguje, jak by ne, když je v hlavní roli velice přitažlivá Jane Fonda. ve Vadimově režii ztvárnila to nejskvělejší, což v diskurzu feministické kritiky může právě tak znamenat i nejhanebnější bytí-pro-pohled, řečeno termínem Laury Mullvey. kdo již předtím, stejně jako já, viděl Vadimovu prvotinu v hlavní roli s jeho bývalou ženou a bývalou přední herečkou Brigitte Bardot, ví dobře jak silně je tvorba tohoto režiséra motivována obdivem k ženským idolům. ještě nikdy jsem neviděl, aby byl tento úmysl zobrazení ženy na plátně – toto bytí-pro-pohled natolik patrné, až průhledné, jako právě v Barbarelle.
k tomu všemu navíc, Barbarella vskutku není ani tou silnou, soběstačnou hrdinkou, královnou galaxie, jak ji představují filmové plakáty. potřebuje být zachraňována muži: před ztroskotáním své vesmírné lodi, před armádou lidožravých robotických panenek, před znásilněním mimozemským klavírem, před lesbickými prostitutkami ve zvrhlém mimozemském městě Sogo (pravděpodobně aluze biblické Sodomy a Gomory), před pádem z náručí nevidomého anděla, před utopením se ve zvratkách zkapalnělého zla, či před hejnem lidožravých kanárků. samozřejmě, za záchranu je připravena se odvděčit sexem přiměřeným požadavkům kulturního zázemí partnera. teď už asi máte představu, s čím vším má divák tu čest. přes to všechno miluji tu vizuální stylizaci, zejména překrásnou architekturu scény, dekorace, odvážné kostýmy a zvukové speciální efekty. a Jane Fondu, jak jinak.
Stmívání a Hannah Montana
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized, dílčí postřehy
ano, teď si jistě říkáte: “tak konečně jsme se dočkali toho dna, kam Eodeonův blog od dob upozorňování na zcela neznámé, umělecky vysoce hodnotné filmy už delší dobu spěl a Reykjavik Whale Watching Massacre byl poslední kapkou.” nu a možná máte úplnou pravdu. namísto abych se věnoval, nevím, kupříkladu Apichatpongu Weerasethakulovi, vítězovi Cannes, otevřel jsem tu pomalu již zahojenou popkulturní ránu a krev z ní stéká po stránce a poskvrňuje cokoliv hodnotného, co se snad s přimhouřením očí na tomto blogu kdy vyskytlo. na to bych rád řekl, že Weerasethakula čtenář mého blogu přeci dávno zná a oproti němu jsem mainstreamovou kulturu doposud spíše zanedbával, přenechávajíc téměř bez výhrad (Inglourious Basterds, Gran Torino) všechnu pozornost okraji. je na čase to maličko vykompenzovat. nepůjde o doporučení, filmy jste patrně viděli a není-li tomu tak a raději se těmto fenoménům vyhýbáte, prosím, zůstaňte při tom. děláte docela dobře. v ani jednom případě se ale nejedná o tradiční filmová doporučení. z různých důvodů:
1.) necítím se hoden doporučovat Stmívání, jelikož sám jsem jej vyhledal jen ze studijních důvodů. ne snad, že bych se i tak netěšil! ale proč ta snaha? je třeba vyznat se ve vlivných fenoménech populární kultury, říkal jsem si. upírská tématika je, jak všeobecně známo, úzce svázána s erotikou (eros) už odedávna. dokonce se traduje, že akt polibku je odvozen od aktu upířího kousnutí a jakkoliv extrémně se to na první pohled jeví, studium mytologie ukazuje, jak velice hluboké je sepětí mnoha různých kultur s mýtem lásky k nemrtvé, krev sající bytosti. podezřele často se jedná o homosexuální vášně.
tak velké pozornosti jako v současné době se jev ovšem doposud netěšil. a stačilo tak málo: Stephenie Meyer. no jistě, jakmile se objeví velmi populární tvůrce – a v literatuře to platí zvláště – záhy ho následují zástupy zpravidla otřesných napodobitelů a trh zaplavují díla nepřekvapivě podobná náměty, tématy a tradičními prvky daných subžánrů. znalost ohniska popisovaných efektů považuji za nezbytný výchozí bod v širší snaze rozumět kultuře, která každého z nás obklopuje a den co den na nás, i kdyby jen zprostředkovaně, působí. Stmívání jsem považoval za neopomenutelné.
ano jistě, pravdu mají všichni ti žlučovití kritici, kteří operují se souslovími jako je například “citová pornografie”. pozoruhodné ale je, že se takto vyjadřují také ti, kdo na sebe rádi a často nechávají působit hollywoodskou “továrnu na sny” a dokonce přiznávají kladný vztah k pornografii v pravém smyslu slova. tak proč náhle ty negativní konotace, když úkol prefabrikovat “sen” zvládli tvůrci Stmívání mimořádně úspěšně? která unylá dospívající středoškolačka by nechtěla, aby jí bez jakéhokoliv přičinění, jen tak mimochodem, díky jejímu prachobyčejnému, hormony prosycenému tělesnému odéru, který (na podzim zapnutý!) větrák rozešle po místnosti a jeho mimořádně vyvinutým, přecitlivělým smyslům, zcela propadl nejpohlednější a nejžádanější kluk ve škole? přitažlivě mlčenlivý, ve skupině svých záhadných, nadevše povznesených sourozenců shodou okolností jediný nezadaný, který je ještě k tomu ve skutečnosti kamuflované pod rouškou středoškolského studentíka “hodným” upírem – navždy mladým, navždy krásným a naprosto výjimečným? přitom Stmívání tímto není atraktivní pouze ženám a dívkám, popřípadě homosexuálům, protože i přes Pattisonův velmi nevyrovnaný herecký projev je Edward Cullen silně charismatická postava a budí velký zájem, i kdyby ten byl pouhou profesní zvědavostí. do značné míry za to může stylizace a design postavy (svícení, make-up, úpravy očí), zdaleka nejen Pattisonův projev (hlas, držení těla, chůze) a především samotné vzezření. v tomto ohledu se zadařilo dosáhnout velmi komplexního výsledku, ačkoliv jiné náležitosti filmu kontrastně k tomu trpí: zejména nevyrovnaná hudba a bezcílné pohyby kamery. i když jsem měl v úmyslu upozornit na Stmívání jen jako na součást tématu upírské romance, rád bych přihodil ještě jednu zmínku ke pracování, tentokráte pochvalnou: jde o časté a přitom velice účelné využívání zpomalených záběrů.
2.) jelikož Hannah Montana je nehodna doporučení, neboť není zajímavá pro nic jiného, než jako demonstrace zoufale početné řady nejčastějších nedostatků. Terka, od které mám film já, jej zařadila spolu se Stmíváním – mimochodem, jestli to čteš, děsně moc děkuji za obojí a rád nějak oplatím – pod složku nadepsanou “teenage”. ačkoliv bych do jisté míry souhlasil s tímto nálepkováním Stmívání, i kdyby jen částečně, u Hannah Montany mi to na druhou stranu připadne zcela nepatřičné. namísto o cílení na teenage slečny bych si dovolil hovořit o cílení výhradně na tweenage dívky. nechce se mi věřit, že by film mohl příliš zafungovat u starších diváků.
Hannah Montana je tendenční slepenec osvědčených, ačkoliv neustálým variováním poněkud odřených a vyprázdněných schémat. bylo by na místě říkat rovnou “klišé” a to obvykle nabádám ostatní používat tento ošemetný výraz jen po důkladném uvážení! jádrem filmu je typické, “superhrdinské” dilema, které bylo již dříve tak skvěle zpracováno zejména ve spidermanských komiksech: jak se srovnat s nutností žít dva, neslučitelné životy a jak přitom dosáhnout štěstí. Hannah Montana se, pravda, necítí povinována chránit bezbranné a utlačované, jí pudí závislost na vlastní slávě zavrhnout vlastní domov a kořeny, z nichž vzešla. kdo by se jí ovšem divil, když pochází z takového vidlákova… . přestože snímek je kompilací schémat, snad ještě nesnesitelnější je to levné televizní ladění, špatně vypointovaný humor a snaha přiblížit film dětskému divákovi tím způsobem, že se všechny postavy chovají pubertálně až infantilně. ani ty videoklipově sestříhané scény uširvoucích popových písní filmu nepřidávají k dobru. prosím vás, vyhněte se té nestvůrnosti!
—
na závěr pravděpodobně nesouvisející otázka: celosvětově převažující vliv americké kinematografie, jeho poněkud nadsazené, ale do značné míry i trefné postavení diktátora trendů a vynálezce nejpoužívanějších výrazových prostředků bylo hodnoceno jako následek nikoliv umělecké převahy zástupců americké kinematografie, jako spíše jejich pokročilého technického zázemí a ze všeho nejvíce jejich zvýhodněním na poli ekonomickém. s filmy samotnými jakoby to nemělo mnoho společného a dominion Hollywoodu jako kdyby nebyl ustaven ničím jiným, než nahodilými úspěchy obchodníků v pozadí filmové výroby a distribuce. je tomu opravdu tak, že náhodné ekonomické zvraty minulosti tomu byly jediným faktorem, nebo se hollywoodským tvůrcům povedlo osvojit si a dále předávat objektivně atraktivnější a zajímavější, řekl bych možná dokonce archetypální témata a modely? je možné, že něco podobného, co dokázal jen za pomoci oživení univerzálně platných pravd zvěstovaných mytologiemi už od počátku nejstarších civilizací George Lucas ve svém nejslavnějším šestidílném opusu, není nic tak výjimečného, ale v méně zřetelných obdobách se toto odkazování se k apodiktickým souvislostem nadkulturních archetypů stává důležitým pilířem úspěchů “továrny na sny”? mimo jiné.
Reykjavik Whale Watching Massacre
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film
už dlouho nepřibyl žádný příspěvek a nebojte, zas dlouho nebude. tohle je jen taková pětiminutovka, kterou jsem si odpustil v nabitém programu. rozhodl jsem si odpočinout u vybrané oddychové podívané a volba padla shodnou okolností na toto islandské hixploatation. žánr je to poměrně obvyklý, ale důležité je v něm prostředí. islandská moře jsou z této perspektivy velmi neobvyklá a to bylo také hlavním lákadlem; pro jiné by dalším takovým důvodem mohla být účast Gunnara Hansena, představitele Leatherface v původním Hooperově Texaském masakru motorovou pilou, v jedné okrajové roli.
film působí značně nesourodým dojmem, nicméně rád bych se pokusil tady nastínit představu, že ačkoliv tuto tezi obvykle následuje negativní hodnotící posudek, v případě Reykjavik Whale Watching Massacre se nabízí i relativně pozitivní interpretace. některé situace jsou zřetelně velmi dobře promyšlené, totiž zejména ty, které se k předchozím událostem vztahují neočekávaně a ironicky. jiné působí naopak jako naprostá faux pas a to tak zřetelná a do očí bijící, až neuvěříte, že by mohla uniknout samotným tvůrcům. v žádném z těchto případů bych nerad spoileroval, což je velká nepříjemnost i u hodnocení špatných filmů. promiňte mi proto, že se omezím jen na velmi obecné poznámky.
diváci, kteří jsou sledování slasherů uvyklí, nebo kteří tento subžánr vysloveně vyhledávají, si nemohou nepovšimnout několika obvyklých schémat, jako ani typických prvků, které je doprovázejí. s jistou zkušeností jde ruku v ruce také oprávněné sebevědomí, s nímž si dovolují do značné míry trefně předjímat budoucí vývoj událostí a přede vším ostatním osud postav. stačí několik skromných indicií. je rovněž obvyklé hodnotit takto předvídatelné snímky negativně, a oceňovat oproti nim nepředvídatelné, u nichž i pro zkušeného diváka fungují efekty napětí a překvapení eliminované poznáním schémat. fascinující na Reykjavik Whale Watchcing Massacre je, že vykazuje známky obojího, jak jsem se už ostatně pokusil lehce naznačit výše. zcela jednoznačně rozehrává některá z obvyklých schémat. například na samotném začátku vedle sebe klade dvě kamarádky, které se rozhodly vyjet na Island a domluvily si na druhý den vyhlídkovou plavbu s pozorováním velryb. stejně jako u početné řady dalších charakterů jsou i osobnosti a životní přístupy obou mladých žen velmi efektivně (rychle a výmluvně) naexponovány v samotném začátku. už z toho by bylo bývalo možno odhalit, jak to s tou kterou z obou žen na konci dopadne, kdyby scénáristé pracovali se schématy důsledně. nicméně bude tomu právě naopak. v případě jiné postavy, opileckého francouzského turisty, ovšem indicie povedou k osudu zřetelně nastíněnému už v okamžiku, kdy se objeví na scéně. to byly jen příklady, ostatní postavy přispívají svými osudy k ambivalentnímu vztahu filmu k obvyklým scénáristickým konvencím. výsledek je vyvážením obou přístupů a tedy ani přizpůsobivý divák, schopný uvyknout na alternativní přístup, nemůže nabýt žádných jistot dříve než krátce před vyústěním samým. v tomto ohledu přiznávám filmu velký kredit, nicméně z toho musím záhy slevit. tvůrci svou metodu (a já věřím, že to je záměrný postup, ačkoliv by to stejně tak mohl být výsledek náhody) radikalizují a vnášejí značný zmatek i do chování postav. zde nastávají ty neodpustitelné přešlapy, které jsem už zmínil. i do těch nejméně realistických filmů je potřeba vnést realismus v adekvátních reakcích postav, přejí-li si tvůrci, aby jejich dílo působilo uvěřitelně a fungovaly v něm efekty napětí a překvapení. nezdaří-li se tvůrcům, aby jednak charaktery postav nepůsobily uměle a repliky “nešustily papírem” a jednak chování a jednání postav nebylo nepřiměřené (čehož je mimochodem nesmírně obtížné dosáhnout, zejména v těch nejméně realistických žánrech, a vyžaduje to velké scénáristické nadání a nejlépe i mnoho zkušeností), padá spolu s tím celá dramaturgická výstavba filmu. slashery (i když RWWM slasherem tak úplně není, přejímá odtud několik prvků v druhých dvou třetinách) jsou na tom přímo založené. nevzbuzují-li napětí, nedrásají-li nervy a nepřekvapují-li diváka, neplní svůj účel a nebudou mít u nikoho úspěch. žánrová tvorba je zkrátka založena na obchodních principech a nezbývá než se striktně snažit naplnit základní požadavky. v opačném případě filmy komerčně propadnou a to citelně a pozitivně je ocení jen nahodilí nezkušení, či nenároční diváci, popřípadě poučení recenzenti, kteří je shledají osvěžujícími výjimkami. velmi by mě proto zajímaly reakce na RWWM, ale v češtině jsem k filmu nenašel ani řádku, s výjimkou dvou komentářů od (krom mě) jediných dvou hodnotících uživatelů ČSFD. uvidím tedy, až se film dostane do širšího povědomí.
věnováno Anet
Posted by Eodeon | Filed under nefilmové
jen taková jedna myšlenka, která mě zastihla a neodolal jsem nutkání jí zaznamenat.
o němčině se říkává, že je to jazyk ošklivý, že ubližuje sluchu. to nerad slyším. takový názor může vzniknout jen znechutí-li se člověku jazyk, jestliže je nucen se mu učit a to je náročné a budí to zášť vůči sobě, přenášenou na učivo. němčina je překrásná! je to hudba. hudbě se dnes věnuje téměř úplně každý, mnoho lidí hraje nebo zpívá, ostatní přinejmenším poslouchají. stále a všude. mobilní telefon spojený s fotoaparátem byl skvělý nápad, ale revoluci na trhu způsobil neporovnatelně více až mobilní telefon s mp3 přehrávačem v jenom! lidé si poslechnou běžně kolem tří hudebních alb denně a živě si vyměňují své “líbí – nelíbí” ploché názory na ně i na hudebníky samotné. mnozí jezdí na hudební festivaly nejen svých oblíbených kapel, nebo sledují populární časopisy s hudební tématikou, snaží se rozšiřovat své obzory v oblasti kvantifikací: “čím více jsem si toho poslechl, s čím větším počtem hudebníků jsem obeznámen, tím lépe hudbě rozumím,” vyvozují z toho. přitom i když třeba mají pocit, že jim muzika působí slast, i když jí vnímají jako nezastupitelnou součást svého života, nejen kulturního, ale obecně štěstí lidského života, nerozumí ji. kráčet po důvěrně známé cestě nebo nechat se pasivně vézt tramvají, kdy mozek pracuje víceméně automaticky, se sluchátky v uších a jejich druhým koncem v ipodu, to není rozumění hudbě, to je naopak podobno spíše hluchotě. hudbu přeci nikdy neslyšíme, hudbu posloucháme. slyšíme pasivně, zvuky a ruchy, posloucháme aktivně: krásu hudby. aktivita je první krok, který většina samozvaných hudebních fajnšmekrů nikdy neudělá. a neudělají proto ani druhý, který na první navazuje: nedospějí k sobě, k sebereflexi svého přístupu k hudbě, svého poslechu. nezačnou uvědoměním si, že jejich “líbí – nelíbí” nesměřuje k hudbě samotné, ale k vlastní reakci, kterou hudba rozechvívá v mysli jedince. “líbí – nelíbí” se v tomto světle stává jen zbytečný popis názoru s oblibou totožného, je opakováním nerozlišitelného, duplikací jediného vjemu, tohoto souboru neurálních vzruchů. jde snad více a úderněji demonstrovat zbytečnost nepodloženého pocitového hodnocení? nemyslím. vím, je těžké udělat ten druhý krok právě na cestě za rozšířením poznání právě v hudbě, protože toto umělecké odvětví je zvláště abstraktní a zvláště bezprostřední. máme sklony domnívat se, že se dotýká zcela bezprostředně přímo našich duší, a prizma zkušenosti a dispozic ignorujeme. ve filmu je to naopak zřejmé, že je třeba vyrovnat se se sebou samým, s tím, jak film dopadající na naši mysl ona sama mění či deformuje jako vada v okení tabuli deformuje světlo. sebereflexe je přesto i zde nezbytná, protože zákonitosti krásy a jejího vnímání jsou jen jedny a žádné opačné nesnesou, stejně jako fyzikální zákony o vlastnostech hmoty. je třeba jít za oblibu a ptát se proč, proč se mi líbí právě to a nemohu snést ono. to je klíčové. srovnával jsem své oblíbené hudebníky, zejména kapely, zpěvačky a zpěváky samotné mívám rád zřídka a i to má své zdůvodnění, ač se to může zdát nahodilé, jistě je to bezdečné, ovšem to není totéž. The Dandy Warhols, Air, Tindersticks, Aphex Twin a další skupiny, díla současných minimalistů zejména Michaela Nymana a Phillipa Glasse, ale třeba i Wima Mertense, díla skladatelů klasické hudby, zejména Bacha, ale i Beethovena nebo Mozarta, konkrétní operní árie, které mám za nejoblíbenější; La donna e mobile (Rigoletto), Flower duet (Lakmé), Voi che sapete (Figarova svatba), Ebben? Ne andrò lontana (La Wally), Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen (Kouzelná flétna), ve všem se dají najít různé společné výrazové prvky. nejdůležitější je ten nejobecnější, zastoupený nejvíce v oblíbené hudbě – je to vytříbená práce s rytmem. nikoliv melodie, ale rytmus je to, čeho je mé individuální nastavení posluchače uvyklé si nejvíce všímat, co nejintenzívněji vnímá a zpravidla i nejvíce oceňuje. bezdečně, ale jak vidíte, ex post i vědomě. ty dva pojmy se totiž nijak nevylučují; jejich protikladnost je blud. jde o pořadí. rytmus je základní umělecký aspekt. je k nalezení ve všech druzích uměleckého projevu. je i ve filmu, nikoliv jen ve střihu, jak se traduje v některých větvích teoretického myšlení o filmu, nýbrž zároveň v kamerovém snímání a zároveň v mizanscéně, vnitřním struktuře objektů předkamerové reality, jak se vyjevuje ve filmovém obraze, tedy ve vnitřním napětí každého záběru, vlastně i každého filmového okénka. střih rytmizuje, co je už rytmické. střih rytmické kvality netvoří původně, ale přidává další k již existujícím. Andrej Tarkovskij hovoří v této souvislosti o zapečetěném času. a krásný je rytmus německého jazyka. tím nemíním řeč – aktuální promluvu, tím opravdový jazyk – abstraktní systém pravidel, jimiž se řeč řídí. a to je nejen gramatika, ale ještě spíše syntax, slovosled, následnost slov v promluvě, a vlastně nejen toto, ale ještě spíše jsou to nepsaná pravidla, nezaznamenaná v žádné učební pomůcce – podprahově uplatňovaná pravidla volby slov tak, aby i jednotlivé slabiky a hlásky zapadaly v promluvě na správné místo, aby nesousedily žádné dvě takové, které jedna s druhou netvoří dobrý pár. němčina je proto stejně tak hudbou, jako jazykem. promluva v němčině je primitivním hudebním představením. německá řeč je přehlídkou mistrných skladeb, pracujících s jednoduchými notami. co z toho přímo vyplývá je, že němčina je krásná! v pravém slova smyslu krásy umělecké.
Hadewijch
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, filmové festivaly, francouzský film
minireport ze druhého dne festivalu nebude, protože jsem se ho nezúčastnil. místo toho jsem šel na přednášku a později do kina na Hadewijch v rámci ozvěn Febio Festu. a nebylo to vůbec špatné rozhodnutí!
podtitul českého distribučního názvu, Mezi Kristem a Alláhem, je dosti zcestný. Hadewijch přeci není žádným filmem o ekumenismu. tématem je utrpení a tápání individuální lidské víry na cestě k Bohu, nikoliv společenské konfrontace dvou náboženských institucí, nebo studie vzájemných rozporů dvou dogmat.
nejvíce mě zaujala mistrovská práce s rytmem a uplýváním času uvnitř pečlivě odměřených a vnitřně krásně napjatých záběrů. pro nudu nezbyl prostor a naopak ani přehlednost se neztratila. moc milé bylo, jak se Dumont důsledně vyhýbal všem momentům akce, napětí, dramatu a podobným, ačkoliv jich byla plná fabule, v syžetu jsou víceméně opsány elipsami. odečítat film po stránce rozumové i citové nebyl velký problém, v tomto ohledu není Hadewijch náročné dílo. ale jaké to byly city, které snímek vyvolal! velké znepokojení, rozrušení, trýznění odmítáním poskytnout nám úplné vysvětlení každé příčiny každého pocitu, každé motivace každého jednání. a s takovou nevědomostí a vlastní neschopností proniknout (přenádherně) mnohoznačné obrazy je těžké se smiřovat. krom toho, Bruno Dumont aktivně pracuje s výrazovými jiných uměleckých druhů (symbolikou barvy jako ze středověkého výtvarného umění, světlem jako v umělecké fotografii, proporcionalitou jako v architektuře, s napětím mezi pohybem a statikou jako v sochařství atd.) a to ještě více prohlubuje rozměr významů, které nese filmový obraz a žádná interpretací je nelze všechny vytěžit.
AFO deník – den první
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmové festivaly
výjimečně jsem se rozhodl, že kvůli Academia Film Olomouc nebudu zanedbávat ani školní docházku, ani práci na bakalářce, takže nejenže přijdu o to nejlepší, ale i vy přijdete o report z toho nejlepšího. tedy alespoň pevně doufám, že v programu se najde něco lepšího, než co jsem dnes dobrovolně vytrpěl.
V záhybech (Between the Folds; Vanessa Gould; USA 2008)
první film ušel. téma bylo mimořádně nosné, jako i velice zajímavé a jen díky němu hodnotím celý film velmi vysoko. obludná hudba, která se hodí spíš do reklamy na kakao, se pokouší srazit celkové kvality pod úroveň snesitelnosti, ale s trochou zapření se to dá sledovat. bez ní by to byl docela pěkný, naprosto standardní středometrážní dokument, který zaznamená a divákovi předhodí snůšku rozmanitých informací o svém tématu, ať si souvislosti mezi nimi poskládá každý, jak chce sám. proto cítím i jakýsi nevyužitý potenciál. dobře zpracovaný, rozsáhlý komentář mohl utvářet souvislosti již předem, vést s divákem tichou polemiku nad souvislostmi mezi vědou a uměním a dalšími věcmi, a doslova přizpůsobit myšlenkovou strukturu filmu svému tématu: skládat ji jako origami.
Hlas lidu (The People Speak; Chris Moore; USA 2009)
zrůdný film. ono by úplně stačilo, že host se rozpovídal trochu příliš a že za celou tu dobu stejně neřekl nic zajímavého, že k více než polovině filmu chyběly titulky, že ty, které tam přecijen byly, nebyly synchronizované, protože zodpovědná osoba byla buďto neskutečně nervózní, nebo neuměla anglicky, že v divadelním sále je krom první řady vidět velký kulový, a že stopáž filmu byla dvojnásobkem údaje z katalogu. ale ono ne. on ještě k tomu film samotný musel být vyloženě nesnesitelný, nudný a plochý. nesl se na jediné myšlence: zásluhy za vybudování a udržování demokratické země patří obyčejným lidem, kteří měli odvahu se vzepřít proti útlaku, nikoliv nějakým mocipánům. ani mi tak nevadí politická vyhraněnost dokumentu, ta je evidentní a to mi stačí. ovšem, pár chabě okomentovaných exkurzů do historie, ani několik umělých, plačtivých hereckých výkonů neprohloubí film po myšlenkové ani citové stránce. naopak, omílání mnohdy docela dobře známých faktů z historie Spojených států a nutnost stvrzovat apel na politické svědomí diváka angažováním zástupů populárních osobností hudebního a filmového světa je ukazatelem, pro jakého diváka je film určený: pro masového diváka, průměrně vzdělaného, pasivního konzumenta. pardon, asi nebylo třeba to takhle na plná ústa napsat. náznak by byl stačil, ale jelikož cílení na diváka krásně souvisí s tématem, vyzdvihujícím důležitost každého jedince, musím to filmu prominout. i tak platí, že tvůrci filmu si význam termínu edutainment vyložili poněkud zvráceně.
osobní plán: AFO 2010
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmové festivaly
úterý 13 dubna
10:00
Filmový sál
- V záhybech
14:00
Filmový sál
- A jako Autismus
- Děti hvězd
17:00
Divadelní sál
- Hlas lidu
18:00 (blíže neupřesněném časovém rozmezí poté)
raut po slavnostním zahájení v átriu ;)
20:00
Horní náměstí (snad bude počasí příznivo)
- O kapitalismu s láskou
22:00 (pokud se stihne)
Filmový sál
- CERN neboli Továrna na absolutno
středa 14. dubna
10:00
Divadelní sál
- Hranice v psychosomatice
- Jak se stát kyborgem
alternativa:
Filmový sál
- Pátrání po skrytých dimenzích
14:00
Divadelní sál
- Předurčení: dobýt nebo osvobodit?
17:00
Auditorium Maximum
- Babské řeči
- Ženy v síti
aleternativa:
Divadlo hudby
panelová diskuze v rámci programové sekce Chvála anarchie
20:00
Divadelní sál
- Food Not Bombs
- Squat Wars
22:00
Filmový sál
- Dobrodružství antibiotik
- Životní volba
alternativa:
Divadelní sál
- 10. září
- Odepsaní ze života
čtvrtek 15. dubna
10:00
Filmový sál
- Víte, kolik je hodin?
- Hejna: kolektivní inteligence
alternativa:
Divadelní sál
- Lise Forell: Atraktorrokytnicky
14:00
Filmový sál (UP!)
– Cikáni
alternativy:
Divadlo hudby
- Lucio
Filmový sál
- Toulky s bráchou
- Horse boy
17:00
Divadelní sál
- Viellchaux
- Jsme to, co jíme
20:00
Divadelní sál
- 69
- Stůl, postel, židle
alternativa:
Divadlo hudby
- Můj otec generál
- Szent István
22:00
Divadelní sál
- První krev
- Od dítěte k polibku
pátek 16. dubna
10:00
Mozarteum
- Sacco a Venzetti
alternativa:
Filmový sál
- Duše elektrospotřebičů
- Inteligence rostlin
14:00
Divadelní sál
- Bludný kořen
- Klíč
- Jak Aleš potkal Harryho Pottera
20:00
Horní náměstí (snad bude počasí příznivo)
- Muž na laně
Sobota 17. dubna
14.00
Filmový sál
- Továrna na souhlas: Noam Chomsky a média
20:00
Horní náměstí (snad bude počasí příznivo)
- Home
neděle 18. dubna
14:00
Filmový sál
- Proč ptáci zpívají
- Život ptáků
vítězné filmy navštívím jen pokud jsem je prve neviděl. výsledky soutěží budou známy od pátečního večera.
Zapečetěný čas
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized, knižní doporučení
knižní doporučení sice mezi sekce mého blogu doposud nepatřily, nicméně nadšení z nedávno vydané knihy Zapečetěný čas mě přimělo udělat výjimku. jde o vlastní teoretickou práci Andreje Tarkovského, souhrn jeho úvah nad filmovým uměním i uměleckostí obecně, nad statutem tvůrce a neodmyslitelně i nad pozicí diváka. mnoho výtečných teorií je dílem spíše “profesionálních diváků” či uměnovědců. jen málo filmových tvůrců samotných přenáší své praxí utužené teorie mimo vlastní tvorbu i na papír (nejproslulejším případem takového filmového režiséra je pravděpodobně Sergej Ejzenštejn). právě teorie tvůrců jsou mimořádně cenné, ne snad proto, že by se nedostávaly do rozporu s praxí, to se stává i těm nejnadanějším, ale spíše proto, že ukovány ve výhni praxe jsou prověřeny tou nejlepší možnou reflexí: skrze konkrétní umělecká díla, které máme i my, filmoví diváci a čtenáři odborné literatury k dispozici pro ujištění, že teze odpovídají skutečnosti. teorie Andreje Tarkovského mi v tomto směru připadají ještě daleko inspirativnější, než například Ejzenštějnovy (a to je co říci!) a na rozdíl od smělých a podnětných, ale ne vždy platných představ nejslavnějšího představitele sovětské montážní školy uznávám, že v teoretické práci Andreje Tarkovského se skrývá mnoho pravdy. máloco mě pod tíhou své moudrosti nutí tak radikálně přehodnocovat a pečlivěji rozmýšlet mnohé dosavadní představy o filmu a kultuře.
je to sice velice drahá kniha, ale své ceně alespoň v mých očích plně dostála. navíc v pevné vazbě, se dvěma záložkami a bohatým bonusovým materiálem. vydalo ji nakladatelství Camera obscura, které v minulosti vydalo více knih o Tarkovském: Krása je symbolem pravdy a Deník 1970-1986. dostupná je ovšem zcela nepochopitelně pouze v jediném knihkupectví v republice, v Terryho ponožkách vedle Světozoru. lze si ji ale objednat i přes internet. více o knize na stránkách nakladatelství a z nabídky Terryho ponožek:
http://www.cameraobscura.wz.cz/zapecetenycas
http://www.terryhoponozky.cz
Sud pralad
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, německý film, thajský film
sice jsem už před nějakou dobou viděl jiný film thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula, ale nenašel jsem si čas vám o něm napsat, ačkoliv za pozornost jistě stojí. šlo o film Sud sanaeha (Blisfully Yours), stylisticky a tématicky zajímavý a vypravěčsky poněkud podvratný snímek s minimem děje. vzhledem k němu je Sud pralad (Tropical Malady) narativně mnohem pregnantnější, ale i tak velmi nespoutaný a rovněž trochu klamavý. stejně jako u Sud sanaeha se až po několika desítkách minut stylisticky docela jinak nasnímané expozice dozvídáme, že vlastní film začínáš až nyní a nebude ani náhodou tendenčním sociálně-kritickým dramatem, také Sud pralad obsahuje “zlom”, nicméně tato diskrepance existuje jen díky diváckým očekáváním. nehledě na ně je snímek celistvým dílem a potvrzuje to už kompoziční spřízněnost s předchozím zhlédnutým Weerasethakulovým filmem. v začátcích sledujeme velmi neuměle nasnímaný náhled do vztahu dvou mužů. expozice je nekonvenční. dříve, než se vůbec ve scéně s návštěvou kina naplno dozvídáme o povaze jejich vztahu (to znamená až po relativně dlouhé době), ještě dlouho předtím můžeme cítit silné erotické napětí (v pravém slova smyslu – eros), kondenzované v jednotlivých momentech a šikovně pospájené nerušivými střihy. to vše si odnášíme spolu s postavami do druhé části filmu, odehrávající se stejně jako většina trvání snímku Sud sanaeha v tropickém lese. jde o oživení domácího kulturního folklóru, přesněji pověsti o zlém duchu žijícím v lesích, který je uvězněn v tygří podobě a zabíjí neopatrné vesničany, kteří se jím nechají oklamat. otevřený, ale i přesto možná docela zřejmý konec nutí diváka vyvolat ze vzpomínek každičký předchozí záběr filmu a bedlivěji jej zhodnotit, rozumem i citem.
do tématu filmu náležitě uvádí citace z titulku na začátku:
“All of us are by nature wild beasts. Our duty as human beings is to become like trainers who keep their animals in check and even teach them to perform tasks alien to their bestiality.”
- Ton Nakajima
Vejdi do prázdna
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, německý film
nejlevnější “peep show” mého života
Gaspard Noé mi udělal velkou radost tím, jak důsledně se přidržel svých jedinečných metod. Vejdi do prázdna je stylově srovnatelný se Zvráceným i s krátkým filmem We Fuck Alone. Je to ovšem (bohužel) především kameramanská exhibice, byť beze špetky nadsázky bezkonkurenční, zatímco režijní koncepce je ve srovnání se Zvráceným daleko méně koherentní. z metody se tudíž stává atrakce spíše než prostředek k něčemu většímu, než čím je navýšení vizuální slasti. do značné míry by se dal snímek považovat i za poněkud nedotažený, ale smělý a pozornostihodný experiment, jak divákům filmovou cestou zprostředkovat zážitek z hodně silného tripu. zpočátku je to opravdu velmi sugestivní. s postupem času, během té nabubřele přetažené délky filmu (bez mála tří hodin), se z kamerových postupů stane iritující rutina* a postupně přestane fungovat i ta fixace kamery a pohledu hlavního hrdiny, který se Noé tak úzkostlivě snažil navodit v začátcích snímáním v z pohledu první osoby (srovnatelně jako ve filmech Skafandr a motýl Juliana Schnabela, nebo Dáma v jezeře Roberta Montgomeryho – odkazem je sekvence se zrcadlem). důvod je prostý, naprosto evidentní a všudypřítomně citelná přítomnost kamery působí jako totální zcizení. divák si nemůže nepřipadat jako voyeur, i když onen nutkavý pocit mírně tlumí sledování v přeplněném kinosálu. tím spíše je tomu tak, čím déle nezachytitelný pohled kamery bloumá po interiérech striptýzových klubů a pokojích nevěstinců. samotné sledování filmu, zejména onoho silně deprimujícího a černými emocemi přetékajícího děje, působí jaksi nepřístojně a temná atmosféra je tímto ještě prohlubována.
tématické čtení snímku je obtížné. spíše než o smrti, jak tvrdí katalogová anotace Febia, je Vejdi do prázdna o životě. smrt je jen nezbytným prostředkem k pojednání tématu života a totéž platí i pro opačný směr postupu. Alex, jedna z vedlejších postav, na začátku vypráví hlavnímu hrdinovi, Oscarovi, co se s lidskou duší děje bezprostředně po smrti, jak je to s reinkarnací a přílišném lpění duše na materiálním světě. nebýt téhle šikovné scénáristické kličky, bylo by snad to tendenční a značně patetické ztvárnění umírání nesnesitelné docela. ano, dostane se nám všech těch zažitých představ od pohledu z výšky na vlastní tělo po světlo na konci tunelu. tahle stupidní šablona je ovšem (naštěstí) jen odrazem ke komplexní stavbě konotací, pojících se s životem a smrtí obecně, i v konkrétních osudech postav. dojde i na několik docela invenčních pohledů, především, když se duše hrdiny vyrovnává s traumaty minulosti. při čtení psychologickou optikou je zkrátka zážitek “orgasmický” úplně stejně jako úvodní titulky. proud paměti spolu s jejím prchavým, neuchopitelným vnímáním času sem tam přetne šok, dezorientace, chaos, následuje nová perspektiva, protože tok je nepřerušitelný a stále uplývá, a film toto všechno věrně rekonstruuje, zejména pomocí kamery a zneviditelňování střihu.
ovšem ani tématu života, potažmo smrti, se Noé nedrží věrně a koncepce se mu tříští na povrchnější útvar, směřující k přemnoha souvisejícím myšlenkám, často i jen náhodným asociacím. je věcí názoru, zda v tom vidíte zápor filmu, zda tuto skutečnost ignorujete, nebo se v ní naopak pokusíte vidět klad. já jsem přesvědčen, že i poslední možnost je legitimní a za celé to pole vztahů mezi myšlenkami a postřehy kolem ústředních témat – i když velmi nesouvislé – jsem docela rád. to totiž patří k podstatě toho, co je paměť, tedy jedno z témat filmu: nesouvislý, nespolehlivý, těkavý, nepřerušovaný tok obrazů, zvuků a různých jiných vjemů.
přese všechno platí, že jakožto nadevše kamerový opus nemá smysl vyhledávat Vejdi do prázdna jinak, než na co největším plátně dobře vybaveného kinosálu.
—
* stejně jako ve Zvráceném byla každá scéna vyřešena jako jediný záběr, ačkoliv střihy se v něm také vyskytovaly, jen byly dobře kamuflované, a na konci se kamera obracela vzhůru a ve spirálovém pohybu se obraz “rozpustil”, tentýž postup zvolil Noé i u Vejdi do prázdna s tím rozdílem, že jako předěly fungovaly intenzívní zdroje světa, do něhož se kamera doslova ponořila a nechala diváky kochat se po několik vteřin bílým, slabě pulzujícím plátnem.
Mamut
Posted by Eodeon | Filed under dánský film, dílčí postřehy, filmová doporučení, německý film, švédský film
nemohu říci, že bych to nečekal, ale přesto byl poslední film Lukase Moodyssona docela překvapeným ukročením z dosavadního směřování jeho tvorby. velmi příznivým ukročením, nutno dodat. zatímco Láska je láska (Fucking Åmål) byl velice standardní, neobjevný film o problémech dospívání a jeho sympatie pro homosexuální zamilovanost dávno není revoluční, tím spíše ne v domácím kulturním kontextu, zajímavější Lilya 4ever se poněkud ztrácí v záplavě tendenčních filmů o nuzných sociálních poměrech, z nichž se stal (bohužel) trend klubových a festivalových produkcí, a kterých se už snad každý přejedl. stejně jako drtivá většina filmové tvorby byly oba zmíněné Moodysonovy filmy tématicky ploché a povrchní, na rozdíl od Mamuta nenabízely prostor pro hlubší kontemplaci tématu a jejich cílem byly primitivní emoce a vzbuzení sounáležitosti. také Mamut se chápe velice závažného a velice aktuálního, kosmopolitního tématu a chvála bohu, nesnaží se o nedosažitelné – vyřešit ho, nesnaží se ani o zbytečné: zhodnotit ho, vlastně nedělá nic jiného, než se své téma pokouší formulovat a poozřejmit povahu hodnot, které se na něj váží. V cestě tomuto cíly musí jít dokonce i děj. Vnější události jsou redukovány na několik málo více či méně významných momentů, po většinu trvání filmu se lidově řečeno “nic neděje”. přesto nelze říct, že by se film neposunul z počátečního bodu. Mamut transcenduje prvotní zájmy o ekonomické a sociální otázky, konzum, komercionalizaci, kapitalismus a další v daleko hlubší univerzální tajemství, týkající se rodiny, věrnosti, lásky a štěstí. aktuální témata jsou povrch, zatímco jádro tvoří ta nadčasová. hledisko, kterými se ke svým tématům upíná Moodysson, není zdaleka tak banální, jak jsme zvyklí z převládající produkce, kde jsou výše vyjmenovaná slova jen slova, zatímco zde představují hodnoty. některým tvůrcům nestačí celý život k tomu, aby se přiblížili k věrnému poznání jediné z nich. Moodysson se ale pokouší zvládnout celý jejich komplex a vytvořit film, který by “pravdivě” vystihl systém jejich vzájemných vztahů. to je úkol, při jehož realizaci selhaly už celé zástupy nadaných tvůrců. není divu, že upozaděn musel být i děj, ve kterém průměrný divák bohužel vidí to nejatraktivnější, co kinematografie skýtá. ani Moodysson svému předsevzetí úplně nedostál. odpovědi na tak fundamentální otázky zůstávají samozřejmě vždy nedořečeny a bylo by bláznovství snažit se ona témata vyčerpat. nakonec i ti nejtalentovanější dospějí jen k lehkému doteku, k poodhalení podstaty systému hodnot, který vždy byl transcendentní a vždy jím také bude. ovšem už za tento dotyk si umělec zaslouží veliký respekt. ovšem, na druhé straně je zapotřebí diváka, schopného opravdové gró filmu rozeznat. ani tato schopnost nepřichází se samozřejmostí, které se nabízí. v komentářích na ČSFD se vyskytl dialog, zda jde o film “náročný”. krásná larelay má pravdu. je to film velmi náročný, ačkoliv se dá velmi pohodlně zkonzumovat i bez hlubšího vhledu. k takovému výsledku postačuje položit si některé z nejzásadnějších otázek a být při svém počínání poctivý. do velkých hloubek – neřkuli k jednoznačné a pravdivé odpovědi ze dna tajemství – nedospějete, ale zajisté se zcela vyčerpáte, jak náročný to bude ponor. velmi jednoduchým myšlenkovým experimentem se snadno přesvědčíte o tom, která témata jsou transcendující. stačí jen pokusit se ohmatat mantinely vlastních poznávacích schopností. ještě lepších výsledků, než pátrání cestou přísné racionality intelektu a verbalizovatelnosti obsahů lidského vědomí, dosahuje filmař, který plně využívá možností vyjádření skrze prostředky filmového média. to je totiž daleko širší pole možností. takových tvůrců ale mnoho nenajdeme. není divu. dostat pod kontrolu všechny výrazové umělecké prostředky filmového média si žádá jedině génia. ostatním nezbývá než využívat jen minima potenciálu a vypomáhat si zavedenými postupy. tím spíše jsem rád za každého, kdo se odváží usilovat – i kdyby jen trochu – o něco víc, byť třeba nezáměrně. z toho důvodu jsem rád, že Moodysson vystoupil z šedi průměrné klubové produkce na úroveň umělecky hodnotné filmařiny a těsím se na další plody jeho tvůrčího vývoje. stejně jako svého času velikáni světové kinematografie, i on si začíná osvojovat filmový obraz jakožto prostředek metafyzické symboliky. je mi velice líto, že právě tyhle kvality tolik diváků přehlíží.
pozvánka na AFO 2010
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmová doporučení, filmové festivaly
jako pozvánku na 45. ročník festivalu AFO, mezinárodní festival populárně-vědeckých a dokumentárních filmů, který se bude konat 13. – 18. 4. 2010 v Olomouci, jsem dostal svolení vám blíže poodkrýt program jedné z programových sekcí, konkrétně série antropologických dokumentů pojmenované Živí a mrtví – nejbližší příbuzní člověka, prostřednictvím úplných anotací:
Geniální lidoop / Ape Genius
USA 2009 / 53 min. / r. John Rubin
Propastná hranice dělící člověka od zbytku živočišné říše se bortí pod tíhou nových poznatků při zkoumání lidoopů. Otázka, v čem se lišíme, je o to naléhavější.
Záběry téměř jako vystřižené z úvodu Kubrickovy 2001: Vesmírné odysei! Už při pouhém pozorování v jejich přirozeném prostředí, ale zvláště při promyšlených pokusech projevují šimpanzi a další druhy lidoopů mimořádné kognitivní schopnosti. Používají primitivní nástroje k lovu, při němž dokáží efektivně spolupracovat, projevují schopnosti pracovat s čísly i rozumět tisícům anglických slov, mají vysoce rozvinutý citový život a podobně jako my prožívají třeba radost a naopak smutek. To vše a mnoho dalších, specifičtějších projevů, postačuje k otřesení zažitých představ o široké propasti mezi lidmi a zvířaty. Tázání se po jedinečnosti nebo dokonce výjimečnosti lidského druhu je o to naléhavější i problematičtější zároveň. V čem se doopravdy tak výrazně odlišujeme a co může za to, že to my studujeme je a nikoliv oni nás? Může to být způsobeno naší schopností kontrolovat emoce, nebo tím, že dokonaleji užíváme zástupné symboly? Tyto a další teorie se snaží podpořit výzkumy zachycené v dokumentu Geniální lidoop v řadě důmyslných i zábavných testů.
Jak se z nás stali lidé, část 3.: Poslední člověk / Becoming Human, part 3: Last Human Standing
USA 2009 / 56 min. / r. Graham Townsley
Před padesáti tisíci lety spolu sdílelo Zemi hned několik druhů lidského rodu najednou. Co se ale přihodilo, že do dnešních dob přežil jen ten náš?
Jakým způsobem přežila vývojová linie předků vedoucí k modernímu typu člověka hrozbu vyhynutí? A proč nepřežili také další z druhů rodu homo jako byli člověk heidelberský a neandertálský? Předpokládá se, že příčinou jsme právě my, Homo sapiens, jelikož intenzívně využíváme přírodní zdroje a vytlačujeme ostatní druhy z jejich životního prostoru. Ve světle všech těchto otázek dostává epizoda Poslední člověk citelný ekologický podtext a výzkum nejvzdálenějších dějin vývoje lidí se vztahuje i na současné problémy životního prostředí. Každou teorii je ovšem třeba vědecky prověřit. Film svým divákům představuje hned několik cest, jak toho lze dosáhnout. Sleduje průzkum archeologických nalezišť, sestavování kosterních nálezů do úplnější podoby, laboratorní výzkumy pomocí nejmodernějších přístrojů a realizaci mimořádně smělého projektu: pokus o rozluštění genetického kódu dávno vyhynulých neandrtálců. Dokument také zkoumá provokativní otázku, jakým způsobem a kterým směrem se vyvíjíme dnes.
Horizont – Neandrtáleci / Horizon – Neanderthal
Velká Británie 2005 / 49 min. / r. Cameron Balbirnie
Ještě před pár desítkami tisíc let byl svět zalidněn paralelní linií lidí. Přitom o nich nevíme téměř nic. Kdo vlastně byli neandrtálci, jak žili a proč jejich rod zcela zanikl, zatímco náš přežil?
Homo neanderthalensis je důležitým představitelem evoluce lidského druhu a přeci byl po dlouho obklopen mýty a nedostatečně doloženými teoriemi. Byl naším předkem, nebo paralelní větví vývoje lidského rodu? Proč tento druh najednou před pouhými 30 000 lety vyhynul a náš druh, homo sapiens, přežil a zalidnil planetu? Je snad právě náš druh vinen zánikem neandrtálců? Jaké byly vlastnosti a schopnosti homo neanderthalensis ve srovnání s homo sapiens? Antropologové v tomto dokumentárním filmu zapojují nejmodernější technologické prostředky a odborné postupy, aby z jediných dostupných zdrojů vytěžili maximum informací. Těmito omezenými zdroji jsou kosterní pozůstatky a dochované artefakty primitivních nástrojů. Pouhé kosti postačují k významnému rozšíření našich vědomostí o inteligenci neandrtálců, o jejich tělesné výdrži, ostrosti smyslů, hlasových možnostech i loveckých metodách. Dokumentaristé využívají dosažené znalosti při své snaze co nejvěrněji zrekonstruovat podmínky života neandrtálců v jejich zlatém věku před cca osmdesáti tisíci lety a filmovou cestou nabízejí detailní náhled do každodennosti zaniklého druhu.
Poslední lidoop / The Last Great Ape
USA 2007 / 52 min. / r. Steven Greenwood
Ačkoli jsou bonobové z přeživších hominidů nejbližší člověku, na rozdíl od šimpanzů jsou skoro neznámí…
Na světě jich žije málo a to jen v odlehlých, těžko prostupných pralesích u řeky Kongo. Jsou to plaší tvorové a velmi vynalézaví, když se chtějí schovat před pozorovateli nebo kamerami filmařů. Mimoto, politická nestabilita oblasti a nedostatek potravin pravidelně přivádějí do domovin bonobů pytláky a to ještě naléhavěji navyšuje stupeň ohrožení jejich druhu. Méně patrné je, že k tomu přispívá velmi nízké všeobecné povědomí o existenci bonobů a o jejich výjimečné kultuře, což dokument Poslední lidoop z části kompenzuje. Pozoruhodné je, že co se týče behaviorálních projevů, máme toho s bonoby víc společného než se známějšími šimpanzy. (O člověku se zjednodušeně říká, že v organizaci společenského života a projevech chování se nachází někde mezi sexuchtivými ale mírumilovnými bonoby žijícími v matriarchátu a patriarchálními a vysoce agresivními šimpanzy.) Tím spíše je pro nás mimořádně užitečné dozvědět se o nich více, jelikož se tím učíme i sami o sobě, a usilovat o zachování jejich druhu. Na dokumentu upoutá mimo jiné neobvyklá blízkost, z níž kamery život bonobů pozorují, a film tedy zprostředkovává svým divákům zkušenost, které se vyrovná snad jen osobní kontakt, a i ten předčí množstvím detailů, jež je schopno zaznamenat pouze filmové médium.
autoři anotací: Zdeněk Holý, Adam Kotaška
jelikož festivalové anotace nepřipouštějí subjektivní hledisko, obzvláště žádné dojmy a pocity, jsem nucen nechat si tyto skromné poznámky mimo hlavní text. chtěl jsem jen podtrhnout, co mi na kterém filmu přijde jako největší lákadlo, pokud by to nebylo zjevné z odosobněných anotací. Geniální lidoop může navenek odrazovat protivným voice-overem, který film komentuje s typickou, rádoby humornou nadsázkou. naštěstí není častý a dovoluje soustředit se na to hlavní, co dokument nabízí, a to jsou experimenty samotné a spekulace na nich založené. je slabé slovo napsat, že jsem byl překvapen, kolik toho naši nejbližší zvířecí příbuzní ve srovnání třeba s čtyřletými dětmi dokáží. jako podklad pro širší úvahy o rozdílech lidí a zvířat a vlastně lidskosti samé jsou to podle mého informace přímo nezbytné. mnohem méně převratný je obsah druhého filmu, který jsem chtěl zvláště zdůraznit, dokumentu Poslední lidoop. krom toho, že doplňuje téma předešlého filmu o nové perspektivy v otázkách vztahů lidí a zvířat, nabízí i unikátní záběry ohrožených bonobů v jejich domácím prostředí! obeznámit se s kulturou těchto primátů pro mě bylo neobyčejně povznášející. svou mírumilovností totiž předčí i náš, argesivnější druh a intenzitou citového prožívání se nám přinejmenším vyrovnají. to, a navíc skutečnost, že lidé jsou přímo zodpovědní za hrozbu vyhynutí, která visí nad druhem bonobů, jsou velmi dobré důvody k zamyšlení. dokument Poslední lidoop ovšem není jen souborem pozoruhodných faktů, ale také jejich audiovizuální demonstrací, kterou zde žádná má slova nemohou ani zpola vynahradit. tím spíš doporučuji na festivalu navštívit mimo mnohé jiné právě tento film.
kompletní program bude brzy k dispozici na oficiálních stránkách festivalu: www.afo.cz sledujte novinky. už nyní můžete na webu najít programová témata pro letošní ročník a všechny nezbytné náležitosti, jako i funkční akreditační formulář. akreditace je samozřejmě zdarma.
Festival otrlého diváka 2010
Posted by Eodeon | Filed under britský film, filmové festivaly, indonéský film, pákistánský film
organizátoři olomouckých ozvěn nám přivezli hned dva filmy a uspořádali je do programu v jediný večer, a tak zkouškou otrlosti byla mimo jiné i délka večera a vlastně i podmínky sledování. účast byla totiž velká, jak se dalo ostatně očekávat, a pohodlné podmínky málo navštěvovaných, klidných klubových projekcí vzaly za své. vybranými filmy byly:
Jatka (Zibahkhana; Hell’s Ground; Omar Khan, Pákistán 2007, 77′)
Lady Terminator (Pembalasan ratu pantai selatan; H. Tjut Djalil (Jalil Jackson); Indonésie 1988; 82′)
Jatka
co byste tak čekali od filmu, kombinujícího subžánry hororu jako je slasher a zombie film s exploatation, přesněji hixploatation, který se silně inspiruje Texaským masakrem motorovou pilou, zahrnuje intertextové odkazy na lollywoodské klasiky, vytrhává různé tradiční prvky z cizích kinematografií, přičemž většinou to bývají průhledná schémata až klišé, jako je například fenomén tzv. poslední dívky, a vše toto vkládá do pákistánkého prostředí? nad to se film poněkud křečovitě snaží i o reflexi onoho prostředí, čímž myslím prostředí fyzické (zanedbaný pákistánský venkov) i prostředí společenské (mikrokosmos různých přístupů k životním podmínkám země nabízí skupina postav filmu, přátel cestujících na koncert, tedy tatáž rozehra, kterou známe například už z Texaského masakru a z Domu voskových figurín, pokud mě pamět neklame). toxickými odpady otrávené životní prostředí zapřičiňuje epidemii zombies (další mimořádné filmy s touto tématikou: Soumrak mrtvých, Síla života, Fido) a k bezpočtu nepatřičných prvků výjimečně komplexního filmu přidává navíc ještě environmentalistický apel. gore efektů bylo na můj vkus pomálu a chtěné i nechtěné zábavy taktéž. před nudou mě nakonec chránilo jen napětí mezi vážností a velkou nadsázkou, protože hranici mezi nimi zde bylo obzvláště nesnadné vystopovat. to by nebylo nic až tak mimořádného. v mnoha filmech toho či onoho ze zastoupených žánrů jsou obě nálady tlačeny proti sobě navzájem a prostupují se. krásným příkladem jsou filmy Roba Zombieho, Dům tisíce mrtvol a pokračování Vyvrženci pekla, které mám osobně velmi rád právě kvůli Zombieho hrátkám s žánry. přirozeně, výsledným efektem je makabrózní atmosféra komického zhnusení, či naopak odpudivého komična, jak jen chcete. nejlepším příkladem je postava zabijáka – na jednu stranu pocta Leatherfaceovi, na stranu druhou jeho karikatura, přičemž režisér zde zhmotnil jednu z temných částí své osobnosti: kastrační komplex. a kdo mě znáte, víte přeci, jaký mám vztah ke všem těm psychoanalytickým filmovým teoriím. ach jo. jako kdyby toho nebylo málo, neustále se střídají okamžiky velmi vytříbené s momenty ostudného neumětelství. hodnotit nebudu, musím to vstřebávat. každopádně, můžeme si být jisti přinejmenším tím, že řežisér dělá určitě lepší zmrzlinu než filmy.
Lady Terminator
přívlastek /nejhorší film všech dob/ se zdá k Lady Terminator vskutku přiléhavý. jediné, co mi zabraňuje ho použít, je minimální vlastní zkušenost s historií kinematografie. místo toho film krásně demonstruje, že slovní spojení /nejlepší nejhorší film/, jak jej Tetsuo použil v komentáři z ČSFD, není tak úplně protimluv. sice to nebyl jejich záměr a vše opravdu mysleli vážně, přesto udělali tvůrci filmu co jen mohli, aby na něm pokazili úplně všechno. bohužel uspěli. režie, scénář, dramaturgie, herectví, vedení kamery, speciální efekty. nic není hodno chvály. ba naopak. naštěstí, Lady Terminator je z těch brakových filmů, které vyvolávají tím svým topsy-turvy ztvárněním učiněný požitek. nepamatuji si, že by mi kdy dřív tekly slzy smíchy a bolely mě celý večer až doteď tváře od nepřetržitého úsměvu. moc bych si přál vidět, jak se na to tvářil Cameron! chtěl jsem zde alespoň nastínit ten k neuvěření absurdní děj, abych tak čtenářům trochu vynahradil ušlý zážitek, ale pak jsem si uvědomil, že jednak to není možné, protože stejně jako nejlepší filmy nelze nikdy dostatečně vystihnout pouhými slovy, to stejné platí i pro snímky nejhorší, a jednak film smyslupný děj ani nemá. předhodím vám, když už nic jiného, pár hesel: obludná populární kultura osmdesátých let, krásná a přitažlivá žena jako Terminátor a zároveň mýtická bohyně indonéské mytologie, kvanta vystřílené munice jak z Hard Boiled, had uvnitř vagíny jak z Diabolo, vagina dentata, sex, násilí, nesnesitelné postsynchrony, lepší zábava než všechny tromácké filmy v čele s Terror Firmer!
Amintiri din epoca de aur
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, rumunský film
Příběhy ze Zlatého věku jsou reminiscence podmínek života v Sovětském svazu, což bylo a stále je fascinující životní prostředí a bohužel, ačkoliv je to jen můj pocit, velmi málo reflektované v kinematografii. komunizmus ve svém vrcholu je právě tím, čemu se dnes ironicky a tehdy docela vážně přezdívalo Zlatý věk. generace rodičů se s touto svou minulostí zdaleka nevyrovnala a naše generace ji bez osobní zkušenosti málo rozumí, natožpak aby vnímala její dopady na současné paradigma. ale to jsem jinde, než bych být měl. ono jde i o něco hlubšího – o reflexi nás lidí. jak se chováme, když je celospolečenské nastavení úplně jiné, když fungují jiná pravidla? s tím má málokdo zkušenost. odpověď, pokud se jí zadaří dosáhnout, je jistě šokujícím zjištěním, které ovšem pravděpodobně nikdy nezakusíme (a buďme za to rádi). drobnou náhradou jsou dobré autentické filmy a romány z prostředí minulého režimu. a totéž se jistě dá říct i o dávnějších dobách.
jednotlivé příběhy, nebo tedy legendy, chcete-li, jsou překvapivě vyrovnané co do kvality, která je velmi vysoká, a konzistentní co do stylu. alespoň já jsem nepociťoval ty výrazné stylistické “zlomy”, jaké známe z povídkových filmů mnoha výjimečných tvůrců se stejným zadáním. Příběhy ze Zlatého věku jsou tedy skvělým, výjimečně celistvým filmem s vlastní unikátní všeobsáhlou atmosférou. jediné, i když stále nepříliš výrazné disproporce nalézám v žánru. lze hovořit o komedii, ačkoliv o velmi realistické, což není právě obvyklé. komedie v podání předních rumunských režisérů není obvyklým zvrácením skutečnosti do pitvorné fantazie, ale jedinečnou perspektivou nepřikrášlené skutečnosti.
jemný úsměvný poukaz je způsobem, kterým Mungiu a ostatní odkrývají absurditu minulého režimu, kamuflovanou každodenní zvyklostí, a stejným dechem zároveň vyjadřují víru v pozitivního člověka, uchovávajícího si schopnost povznést se nad všechny doby, jakkoliv jsou kruté nebo absurdní. se stejným nadhledem vyprávějí i své krátké příběhy a zprostředkovávají divákům zmíněné pocity lehonce pobaveného povznesení a, i když to byl možná jen můj subjektivní dojem, také špetku nostalgie.
už třeba kolotoč z první povídky je skvělá ukázka svědčící jako metonymie o minulé době. taktéž i normy pro publicistické fotografie z druhé povídky vypovídají o svérázném přístupu ke kultuře. a to samé lze říct vlastně o vší té zběsilé péči věnované výhradně a pouze nejzbytečnějším hloupostem a obecné naivitě, která chodívá ruku v ruce s idealismem. s patřičným odstupem času a bez osobní zkušenosti jsou některé z oněch ohledů tak kuriózní! jiné vzbuzují zároveň s úsměvem i chmury a další zase pouze chmury. film, který by vystihl nastavení určitého dějinného údobí hned v tolika vrstvách zároveň aby člověk pohledal, nicméně loňského roku takovýto film přeci jen vznikl a jsou jím rumunské Příběhy ze Zlatého věku!
1984
Posted by Eodeon | Filed under britský film, dílčí postřehy, filmová doporučení
k nejslavnější adaptaci Orwellova nejslavnějšího románu, k té výroční z osmdesátého čtvrtého, bych si dovolil jen dvě méně a více provokativní poznámky.
první méně provokativní si za cíl klade upozornit na rozdíl mezi touto, a starší britskou televizní adaptací se skvělým Peterem Cushingem v hlavní roli. ta je o tři desetiletí starší a je to na ní znát. kvality, které upadají s přibývajícím stářím, mě ale nezajímají. zajímají mě ty umělecké a v tomto směru je film ve srovnání s novější verzí nedostačující, doslovný, v mnoha směrech zjednodušující a trpí bohužel už jen tím, že televizní formát si vynucuje zoufale malý rozmach po stránkách kamery a mizanscény, čímž jsou do značné míry svázány i ruce tvůrců.
druhá, více provokativní poznámka je spíš tak trochu otázka. všimli jste si také, že ačkoliv bývá film všeobecně považován výhradně za distopický, je zároveň i pravým opakem? čteme-li ho tématicky jakožto film o lásce a svobodě, je bezpochyb distopií. čteme-li ho jako političtí idealisté a odstřihneme-li se od všech ostatních perspektiv, musíme v něm nutně nacházet naopak utopii! vždyť je to film detailně popisující fungování dokonalého neproblematického státu. můžete v tom vidět podnět k diskuzi, jestli chcete.
Üç maymun
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, turecký film
protože minulý příspěvek byl také o tureckém autorském filmu, neubráním se ani já tomu častému srovnání prací obou režisérů. Ceylan je uznávanějším, ale také mnohem konvenčnějším režisérem než Kaplanoglu, což spolu pochopitelně souvisí. velmi neobvyklé a proto i velmi špatně hmatatelné režijní postupy Semiha Kaplanoglu jsou zatím nedoceňovány. osobně si vážím více právě schopnosti existovat nezávisle na konvencích, ostatně jako si vážím vší nezávislosti. to ale nutně neznamená, že by Tři opice byly horším filmem než Mléko. Nuri Bilge Ceylan totiž zvládá vytěžit maximum z minima ve filmu, který by bez jeho režijního přispění a bez síly svých scénáristicky skvěle vyjádřených témat mohl působit docela standardně.
nejprve bych chtěl pochválit herce, což dělám jen výjimečně. vynikající herectví považuji za samozřejmost, nikoliv cosi hodno zvláštního vzpomenutí a ocenění. tím větší váhu má každý moment, kdy potřebě herecký výkon pochválit neodolám. z herců filmu Tři opice si můj největší respekt vydobila Hatice Aslan.
kontrastně k herectví často chválívám práci kameramana. z neznámého důvodu narážím na samé skvěle nasnímané filmy. za obraz Tří opic patří dík Gökhanu Tiryakimu. je znát, že jeho kamerový styl do značné míry ustupuje režijnímu vedení. má hned několik stylistických poloh, ale mě nejvíce upoutaly časté v uvozovkách “kubistické” záběry, jako kdyby do všech směrů roztříštěné množstvím linií.
podobně jako u Mléka i na Třech opicích zaujme velice působivá distribuce informací a v závislosti na tom i účinně ztížená rekonstrukce syžetu na divákově straně. intenzivního napět Ceylan dociluje jen zapomoci nejzákladnějších prostředků, kterými dává důraz na ten či onen detail a dosahuje při tom drtivého výsledku, vzhledem k minimalistickému ražení celého filmu. mimoto, příběh sám skýtá obrovský potenciál pro drama a napětí. divák je nucen pracovat s nezodpovězeným pomalu spíše než s odhalenými skutečnostmi, jelikož režisér úmyslně utajuje informace a ne vždy se jedná o vypravěčskou zkratku, přeskakující samozřejmé úseky děje, jak se nám to může jevit.
ačkoliv se to nezdá a vy můžete nabývat dojmu, že představené události zcela postačují k sestavení celistvého, vnitřně smysluplně uspořádaného a vnitřně koherentního obrázku o fabuli, pak vás vaše dojmy matou. ta jedna nejdůležitější informace schází. podobně je tomu pro ilustraci třeba u Hanekeho filmu Utajený. nápověda: maják.
na závěr dodám jen tolik: myslím, že jsem dosud neviděl film se silnějším příběhem. jeho zpracování tomu, přestože jde o obrovskou výzvu, téměř dostačuje.
Süt
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, německý film, turecký film
podle některých náročné dílo, podle mého nikoliv. ale tohle je vskutku, na rozdíl od jiných aspektů diváctví, věcí individuální zkušenosti, neboť, jak se domnívám, nejsou představy o oné divácké obtížnosti v tomto případě ničím jiným, než tvárností a přizpůsobivostí toho kterého diváka a ve schopnosti sladit se s tempem filmu, jako také v umění uzřít a ocenit ve srovnání s mainstreamem atypické kvality a neobyčejné cesty, kterými Mléko vypovídá o světě, člověku a Bohu. už jen děj je přeci velmi snadno čitelný, ale ten je spíše jen mnoha dějovými fragmenty, jež nejsou tlačeny do souvislostí. souvislosti tak až později vyplývají při srovnání částí s celkem i jinými částmi, velmi volně, nenuceně a svobodně – bez potřeby uchylovat se k významovému spojení pomocí scénáristických, střihových a jiných konvencí. v konvencemi normované kinematografii jsou záchytné body rozprostřeny vždy už předem a jakmile se film odvine do okamžiku dalšího zvratu a my jsme zalhceni novými informacemi, již disponujeme předvěděním, které nám umožňuje nové inromace snadno zařadit, souvislosti v mžiku oka nalézt a vývoj děje bez potíží “přečteme”. dozajista, umět pracovat se všemi těmito skladebnými pravidly, není nic lehkého a je třeba vážit si všech filmů, které v úsilí o tento řád uspěly. nicméně nesrovnatelně většího úspěchu dosáhne ten, kdo dokáže dílo vybudovat bez potřeby těchto architektonických norem i bez pojiva mezi stavebními kameny, jen díky čirému uměleckému zření a věrného následování zjevené inspirace. u Mléka se nám na rozdíl od normované kinematografie může stát, a často se stane, že si scénu či sekvenci nedokážeme dát do souvislosti bezprostředně, na základě předchozích zjištění. ovšem může se nám to podařit na základě zjištění, kterého nabudeme až dlouho poté. nenechte se přitom mýlit, nejde o žádné jednorázové odkrývání pointy filmu, jak dobře známe z prefabrikovaných filmů, zejména některých žánrových, jedná se o postupné rozkrývání vrstev, odhalování celku stavby filmu patro po patře. sledovat takovýto film je jako zhlédnout časosběrný záznam výstavby katedrály. žádná ze jejích částí zde není pro nic než pro celek a ten poznáme až v samotném závěru. je pozoruhodné, nakolik tato má stručná a selektivní analýza určitých formálních aspektů rezonuje s tím, o čem Mléko je. i tehdy, snažím-li se odabstrahovat čistou fabuli, jakkoliv je toho nemožné dosáhnout plně, jsou slovní spojení, kterými popisuji tvůrčí postupy zcela přiléhavá. film je to totiž mimo jiné o nutnosti sladit se s divokým proudem uplývání lidského života, v němž stejně jako v jednotlivých komponentech syžetu Mléka není vždy možné nalézt souvislosti a předvídat události, tedy plánovat nebo jinými slovy snít. ta deziluze může přijít, nebo také nemusí. nelze zvědět a nelze znát dne ani hodiny. proto je tak moc třeba nesnažit se o to a neopírat se plnou vahou o naše představy o vlastní budoucnosti, ani co se týče následujícího dne. a jistotu nemáme ani o dnech minulých, tedy o tom, čeho jsme sami nebyli svědky a aktéry. pomíjivosti a proměnlivosti světa je třeba přitakat a nebojovat s touto jeho přirozeností. tak bych obšírněji vyjádřil hlavní téma Mléka. také bych rád dodal evidentní vývod svého textu: takto dokonale konzistentní vztah mezi formou a obsahem, přímo umělecky znamenitou formou a vznešeným obsahem, je naprosto postačujícím dokladem nevídaného mistrovství. Mléko je geniální film, protože dosahuje dokonalé koheze a rozhání pochybnosti o její idealitě a nedosažitelnosti.
kromě toho dospívá i k nesmírně vysokým výtvarným kvalitám záběrů, které by přišly o téměř plnou míru své krásy, kdyby to nebyly pohyblivé filmové obrazy. nejlepším příkladem je poslední záběr filmu, přesvěčte se o tom sami. podobně jsem už hovořil o vizuálu Bressonova snímku Něžná, i když filmovost jeho obrazové stránky jsem dokládal na jiné bázi. i o kameře Mléka je možné tvrdit, že ke své estetice těží více z filmových než výtvarných potencí a to je jistě ctnostné a obdivuhodné, vzhledem k tomu, jak málo vídáme filmaře využívat potenciálu média, které údajně ovládají. dlužno dodat, že se jedná o jeden z důvodů, proč některé filmy lahodí cinefilům více než některé jiné. takový ohlas proto čekám i u Mléka. zatím bohužel kromě ČSFD komentáře od uživatelky Cycake, který ovšem nabízí výhradně informace o faktických okolnostech, nevím o žádných dalších reakcích v češtině. a podle ČSFD film krom mě a Cykake ani nikdo jiný z databáze neviděl, což mi připadne tristní vzhledem k tomu, že jde dokonce o dva roky starý počin. napravte to, prosím, neprohloupíte.
a krom všech těch vysokých kvalit je třeba zmínit, že režisér Kaplanoglu do filmu velmi aktivně zapojuje i krajinu, ne nepodobně, jak jsem o tom nedávno psal u Svatba za bílého dne. a přeci i jinak, totiž opět v těsné návaznosti na téma, jelikož jde opět o proměny životního prostoru člověka, krom zhodnocení krásy přirozeného světa, hlavně o význam staveb. vidíme liduprázdné starověké ruiny i nedostavěná ruinám velice podobná, opuštěná torza panelových domů, také doly, které mají i daleko hlubší funkci, ale musel bych se ve svém textu vracet daleko nazpět, kdybych vás s ní chtěl seznámit. krom toho je jejich význam docela očividný.
Vicky Cristina Barcelona
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, španělský film
nic světoborného, ale to se dá přeci říci jen o málu Allenových filmů a vlastně o málu filmů v celosvětovém měřítku. přesto bych rád vysvětlil, proč i filmy jako Vicky Christina Barcelona stojí za zhlédnutí, když rozumnější se zdá být strategie sledování jen toho vůbec nejlepšího, neboť i to může pokrýt třeba celý váš život. někdy totiž získáte od filmu či jiného uměleckého díla mnohem více, když se ho budete chápat v celé šíři kontextu autorova díla, než když jej samo o sobě budete vnímat a posuzovat jako autonomní celek. opět se tedy vyplácí vyčerpat co nejvíce perspektiv při recepci kultury, protože to je oblast vůbec nejbohatší a nejrozmanitější. hlavní témata jsou zde stejná, jak je u Woodyho Allena nacházíme snad pokaždé: láska, sex, život a úzké vazby mezi těmito třemi. samy o sobě mi ty Allenovi filmy připadají málo zajímavé … no skoro pokaždé, čestné výjimky, které si zaslouží přímo jmenovat, jsou mimo jiné: Annie Hallová, Jiná žena, Interiéry, Zelig, Match Point, Láska a smrt, Vzpomínky na hvězdný prach, Purpurová růže z Káhiry, Sladký ničema a jistě i mnohé z těch, které jsem neviděl a možná ani nikdy neuvidím. ale když se snažím vidět každý z jeho filmů vedle druhého a všechny v řadě za sebou, dává to smysl rovněž a zjišťuji, že vývoj to není vůbec náhodný, ale jistě ani přísně záměrný, ale intuitivně provázaný tenkými nitěmi přetrvávajících otázek a témat. každý z filmů jako by byl dílkem ve skládačce, která není a nemůže být celistvá. a tento celek je mnoha odpověďmi na málo podstatných, stále se opakujících či obměňujících otázek. je mnoha různými odpověďmi, z nichž vybrat definitivně neumí asi ani Woody Allen sám, už protože neustává pátrat po odpovědích ani dodnes. i díky Vicky Christina Barcelona se Allen přiblížil o další krok a další temný neprobádaný kout nevyčerpateně tajemných témat lásky, sexuality a jejich vztahem a místem v životě byl tímto odhalen. a že je to odpověď jen polovičatá, za to přeci Woodyho nemůžeme hanit, ale naopak bychom mu měli být vděčni, protože ani to není vůbec málo. jinými, méně básnivými slovy řečeno: Allenovo dílo je vývojový celek vzájemně volně (tématicky) propojených, často velice úzce (tématicky) souvisejících filmů. pravděpodobně ale nejen filmů, protože i diváci v mém okolí, ačkoliv já sám se tomu zatím a patrně i na všechny zítřky vyhýbám, začínají rozeznávat Woodyho Allena také jako povídkáře. i literární tvorba je zahrnuta v onom slově, kdykoliv jsem o celé jeho dosavadní tvorbě psal jako o díle. a už to, že se uchyluje k této cestě vyjádření, je dobrým důvodem se domnívat, že jde o tvůrčí oblast rovněž těsně svázanou s režisérovou filmovou tvorbou. co je podle mého důležitý postřeh, ačkoliv si nejsem jist, zda bych si ho svedl obhájit, je implicitní názor, který cítím z filmu Vicky Christina Barcelona, jako by byl zakódovaný kdesi v té výměně zkušeností mezi postavami filmu, a sice že jejich fiktivní zážitky mohou posloužit jako zrcadlo při nalézání odpovědí na téže a podobné otázky i nám divákům. a téže a podobné otázky jistě trápí či jednou budou trápit a starostmi zaměstnávat každého z nás.
De laatste dagen van Emma Blank
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, nizozemský film
Poslední dny Emmy Blankové mi ze všeho nejvíce připomínají severské komedie, které bývají z mé skromné zkušenosti často chladné, kruté a černohumorné. pro ilustraci připomínám norský Kurz negativního myšlení nebo dánský film Kdo je tady ředitel od Larse von Triera, což je přeci jen, abych dal úvodnímu autorově přiznání za pravdu, film ambiciózní pouze co se týče zjednání co nejlépe fungující a, jak je obvyklé, i velmi nadsazené komedie. přiznávám se, že mi asi tak deset minut trvalo, než jsem se dovtípil, že i Poslední dny Emmy Blankové jsou vlastně komedií. lépe řečeno, jsou parodií na typická bizarnní rodiná dramata a karikaturou absurdně jednoznačných postaviček, kterými autoři kýčovitých filmů a románů s těmito zápletkami rádi zabydlují své fikční světy.
v některých případech není tak moc na škodu, když se předem dozvíte něco více o ději, ale sám to raději nikdy nepokouším, protože je velmi ošidné snažit se určit, pro které případy to platí a pro které naopak. nicméně Poslední dny Emmy Blankové jsou skvělou ukázkou na druhou stranu velmi snadno identifikovatelného příkladu filmu, u kterého jakákoliv konkrétní informace o ději zajisté způsobí čtenáři újmu a abstraktnější pohled na věc je tedy to jediné, co se vám odvažuji nabídnout a i toho bude z časových důvodů jen pomálu. krom předchozích postřehů bych také rád přednesl možná až moc radikálně formulovanou tezi, že v tomto filmu je výborně promixovaný komediální žánr s thrillerem, i když tím hovořím jen o několika izolovaných momentech, kde je humor natolik bizarnní a chladný, až zároveň s podněcováním smíchu drásá také divákovy nervy. zní to zajisté velmi neobvykle, ale přinejmenším já jsem tuto ambivalenci při sledování cítil a jsem přesvědčen, že onen citový účinek je opravdu působením filmu a není dílem žádných nesouvisejících, nahodilých okolností. na konci dochází, pokud vůbec lze použít tak troufalé označení, až k dokonalému prolnutí obojího. pro ty z vás, kteří film viděli, nebo se chystají, mám dokonce znamenitý příklad, který, nebojte, vám nic neprozradí, ba naopak možná ozvláštní vaše očekávání a tudíž později i film samotný, vím, co říkám: z filmu se totiž dozvíte naprosto nejlepší nápad, jak schovat mrtvolu, aby nikdo dlouho nepojal podezření :)
a snad nebudu přehánět ani když dodám, že při troše úsilí se v této zdařilé komedii zadaří vysledovat i nějaké ty přesahy, kterými mohou být témata řádu a anarchie, či manipulace nebo prospěchářství, ale jsou to pokaždé jen drobné zápletky. myšlenkově bohaté dílo nečekejte, to byste Poslední dny Emmy Blankové svými očekáváními velmi nespravedlivě poškozovali.
Fantasma
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, jihoamerický film
omlouvám se čtenářům, že jsem úplně zapomněl informovat o Alonsově vynikajícím filmu Fantasma, který jsem vyhledal po nadšení z výše zmíněného Liverpoolu. krásné je především to, jak typicky Alonsovým filmem Fantasma je, přitom ten jeho skromný děj je jednoznačným odkazem k Bu san (Good Bye, Dragon Inn) Ming-lianga Tsaie. jakmile si to po několika minutách sledování uvědomíte, naleznete záhy i souvislosti tvůrčí a rozpoznáte daleko hlubší podobnosti v díle dvou z nejtalentovanějších současných filmařů, než byl do té doby rozeznávaný minimalismus příběhu i jeho podání a nesmírně pomalé tempo svérázně ovlivňující divákovo vnímání časoprostorové skutečnosti těchto filmů. už jen z tohoto důvodu doporučuji a to hned pro několikeré zhlédnutí.
Brúðguminn
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film
k islandské Svatbě za bílé noci bych chtěl poznamenat jen drobný dílčí postřeh. jde o nebývalou pozornost, kterou Baltasar Kormákur věnuje krajině své domovské země. velmi se tím podobá dalšímu slavnému filmaři své národnosti, Friðriku Þóru Friðrikssonovi. nemám přitom na mysli pouze časté, esteticky vytříbené celkové kamerové záběry na krajinu, ale i pozoruhodný pokus zdůraznit těsné propojení mezi zemí, kde se události příběhu odehrávají, a událostmi samotnými. nakonec, ono sepjetí lze odhalit už v českém názvu. naprosto nejlepším příkladem toho je podle mě netradiční rozlučka se svobodou, probíhající improvizovaně pod širým nebem, kdy jsou hrdinové zcela neskrytě, doslova, vystaveni skutečnosti svého života. obdobné tvůrčí postupy jsou ovšem jistě obvyklé. uchylují se k nim autoři, kterým mimo pouhé vyprávění jde také o pojednání identity vlastní země, národního dědictví a při troše štěstí také zprostředkování takto nabytých poznatků nám, divákům z ostatních zemí.
De la guerre
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, francouzský film
O válce je film nesnadný úplně stejně jako kterýkoliv snímek takový, pro který není vyprávění událostí tou dominantní cestou vyjádření. to zde totiž ustupuje až za vyjádření výtvarné a hudební, repspektive obecně zvukovým prostředkům a vytváří komplexní dílo komunikující v mnoha vrstvách. bylo by vyčerpávající snažit se tu slovy podat jeho věrný obraz, ani to není žádoucí, když jediné, co je smyslem mého blogu, je přivést pozornost ke krásným či nevšedním filmům. věřte ale, že není vůbec vyčerpávající, ale naopak povznášející onen film o “vnitřní” válce vstřebávat. je veliká škoda, že se v naší domácí distribuci nachází tak málo filmů, zprostředkovávajících mimořádně čistě cinefilní zážitky a prokazující, že osobité tvůrčí vyjádření, nijak vzdálené od opouštěného ideálu auteura, v kinematografii stále figuruje, nehledě na nezájem některých teoretiků, a přináší znamenitá jedinečná díla, jakých by za jiných tvůrčích nastavení nebylo možno dosáhnout. můj dík tedy směřuje nově objevenému Bertrandu Bonellovi.
La mujer sin cabeza
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, jihoamerický film, španělský film
na začátku Bezhlavé ženy jsem si mimoděk připomněl Almodóvarův Volver, film o tom, čemu všemu musí naráz čelit španělské ženy a jak těžký kříž musí nést, přitom to zvládají s velkou duševní silou a všem životním úskalím čelí zpříma. oproti tomu argentinský koprodukční film Bezhlavá žena vypráví o tom, jak zničující a sžírající může být jedna jediná velká životní překážka. pozornost filmu ovšem nezůstává jen u sledování zakoušení tohoto jednoho ústředního bolestivého stavu, ale sleduje i vše to, co z nedotčeného vnějšku přichází k němu a v ostrém kontrastu s neproblematickou každodenností ještě prohlubuje ono trápení – nevyhnutelnost a zároveň nemožnost pokračovat v zaběhnuté všednosti. tomu se přizpůsobuje i kamerové zpracování a hlavní postava je téměř vždy uvnitř rámu, i když často jen na okraji decentralizované kompozice, a tudíž ve vleku života, od něhož se nelze odervat. přitom nutnost dále se podílet na zaběhnutém stereotypu se vší tou spoustou drobných starostí se může zároveň jevit jako vítané zaměstnání pro utrápenou mysl. jak už to ale chodí, tíživá vzpomínka na sebe nedá zapomenout snadno. tím nic ani nenaznačuji, nebojte. Bezhlavá žena je film o středtu s něčím, co poznamená život docela nevratně a zanechá v něm už napořád hluboký otisk, s nímž nelze než dál přežívat. podobně jako hrdina Antonioniho Zvětšeniny či Cassavetesova Killing of a Chinese Bookie je i Bezhlavá žena filmem o události, která se stane pro hlavního hrdinu nejskrytějším tajemstvím, a tak ho navždy svým způsobem vzdálí ode všech lidí a uvězní v jejich společenství zároveň jako herce, odsouzeného navždy předstírat, že to, co ho ze všeho nejvíce určilo, se nikdy neudálo.
Dul hana sekseu
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, jihokorejský film
o Žluté květině jsem četl jako o mimořádně odvážném snímku pokud jde o zobrazení sexuality. ty ohlasy nebyly úplně neopodstatněné, ačkoliv míra otevřenosti není větší než u výše zmíněného Sal gyeol. což ovšem stále znamená velmi vysokou míru :) je to znamenitá ukázka toho, jakého smyslu někdy může v životě dvou lidí nabývat sex… anebo to bylo o lásce? hm.
Sal gyeol
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, jihokorejský film
o Textuře kůže jsem se rozhodl zmínit pro dva takové zajímé rysy.
prvním je neobyčejně civilní zachycení neobyčejně explicitních erotických sekvencí – nedočkáme se žádných přikrášlení a kamera, pracující s intenzívním, zejména přirozeným osvětlením, odhalí každý detail na nahých tělech i v jejich pohybech, především titulní texturu kůže. tím spíše je to výrazné kvůli kontrastu s jinak často zrnitým obrazem při nočních scénách. i herecké obsazení respektuje celkový svěží realismus.
druhým zajímavým rysem je ten narativní. ne snad, že by šlo o vyvedení kdovíjak novátorské, nicméně za standard ho také považovat nelze. narativní rozměr Textury kůže je daleko složitější, ale já bych rád zdůraznil hlavně to, že přísně nesleduje jádro filmu, neklade linie do jednoznačných vztahů a souvislostí, ani pořadím, ani chronologií. ústřední téma neustává unikat z rukou. kdykoliv jsem měl pocit, že ho už už polapím, zase se o krok vzdálilo. A ano, je to právě ústřední motiv vztahu muže k obrazu (?neznámé?) ženy v jeho mysli, co je natolik tvrdým oříškem a přespříliš cizí představou, že i jen pokusit se ho pojednat uměleckou cestou způsobuje nutnou svéráz při využívání prostředků média. správná a zodpovědná analýza filmu by proto měla zahrnovat krom racionální a teoreticky jistě pevně podložené analýzy formy s ohledem na paralelní rozbor obsahu i analýzu vlastní divácké citové reakce a od ní neodmyslitelnou reflexi podmínek sledování, jak technických, tak psychologických. domnívám se totiž, že právě citové působení zprostředkovává dané téma* vysokou měrou.
* determinace lidského života vlastní fantazií, autosugesce a vůbec moc, kterou nad životem ztrácí ten, kdo se vzpomínkami a sebeklamy nechá ovládnout, spíš než aby ovládl je. a to dříve, než bude pozdě. ovšem, někdy to vyžaduje víc než je v lidských silách, protože břímě je to příliš těžké.
Saedeu mubi
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, jihokorejský film
na Smutný film jsem se docela těšil. ani nevím, jak jsem si vykonstruoval předsudek, podle kterého půjde o zkondenzovaný projev toho nejlepšího, co je obvyklé pro romantický žánr v současné jihokorejské kinematografii. jestli je tomu tak, těžko mohu posoudit s tak malou obeznámeností. stačí, když si dovolím na základě té drobné zkušenosti prohlásit, že není úplně od věci tak Smutný film vnímat. přinejmenším se najde mnoho podobností a dojde i na několik typických žánrových figur.
na filmu na první pohled zaujme hvězdné obsazení: Tae-hyeon Cha (známý především z My Sissy girl/Yeopgijeogin geunyeo), Su – jeong Im (z Aienji), Woo-sung Jung (ze skvělého filmu Daisy/Deiji a velmi známých filmů A Moment to Remember/Nae meori sogui jiugae a The Good, the Bad, and the Weird/Joheun nom, nappeun nom, isanghan nom), Ki-u Lee (The Classic/Keulraesik a Windstruck/Nae yeojachingureul sogae habnida) a Min-a Shin (z A Bittersweet Life/Dalkomhan insaeng). herci jsou obsazení podle svých typů, což pro film znamená rozmanitý kolorit postav. záběr představených lidských osudů je pochopitelně veliký, navzájem si ovšem vyměňují jen lehké doteky. nejsou tlačeny do žádné nutné, hluboké a osudové provázanosti, jak je tomu třeba u 21 gramů Alejandroa Gonzálese Iñárritu nebo u Tarantinova Pulp Fiction. i přesto je znatelné jejich velmi úzké sepjetí – k tomu totiž plně postačuje společné téma, vedené stejným stylem. to zajišťuje krásnou jednotu a konzistenci.
Raketa na Měsíc
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení
Raketa na Měsíc je druhým filmem dosti nevyrovnaného cyklu klasických amerických science-fiction z filmového klubu České televize. zatímco minulý týden to byl o více než dvě desetiletí starší a po stránce výpravy a vizuálních efektů neporovnatelně vyspělejší, ačkoliv ideologicky příliš moderní až naivní Svět za sto let podle H. G. Wellese, tentokrát jsme se naopak dočkali toho skoro nejhoršího, Rakety na Měsíc, kterou z mé divácké zkušenosti překonává (ovšem dalece) jen Plan 9 from Outer Space, který v relaci poběží paradoxně příští týden. podruhé bych to asi už nezvládnul, tak se dívat raději nebudu, protože na tomto veledíle Eda Wooda mi přišly humorné jen dvě věci; jednak námět o mimozemšťanech oživujících mrtvoly na pozemských hřbitovech, jednak interiér létajícího talíře, zcela evidentně situovaný do kuchyně některého člena štábu. inu, když není vysoký rozpočet a vy chcete točit výpravné sci-fi, co naplat. spíše tragické než vtipné je to obsazení a následné přeobsazení stařičkého Lugosiho a nebudu se vyjadřovat k těm diskům od kola Cadillacu na rybářském vlasci vzášející se nad papírovým modelem Los Angeles. Raketa na Měsíc je svým zpracováním přibližně právě tak mizerná a navíc jde o projekt mnohem ambicióznější, výpravnější a žel i slibnější a proto méně úspěšný i jako zdroj nechtěné zábavy. to ale neplatí o mně, já se bavil královsky a také Raketu na Měsíc všem doporučuji. je humorné nacházet (anebo si jen představovat?) paralely s pozdějšími perlami žánru a snímek může mimoto sloužit i jako zdroj poučení, jak filmy rozhodně netočit. je na něm totiž špatně snad úplně všechno, co se jen pokazit dá, od návrhu speciálních efektů, přes herecké výkony po příběh sám (i když na mimozemšťany plánující dobýt Zemi pomocí zombie to vskutku nemá). při sledování jsem měl pocit, že film byl natočen v nějakém pokřiveném alternativním světě, kde platí docela jiné a vpravdě absurdní přírodní zákony a děsivě nepovědomé jsou i vzorce lidského chování. jste-li jako já přáteli tohoto druhu zábavy a užíváte si půvabu těch téměř prehistorických představ o létání kosmem, cizích planetách a nebezpečenstvích číhajících v zrádných hlubinách temného vesmíru, na film se podívejte!
Solntse
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, francouzský film, ruský film
Slunce je příkladem zatím nejtvrdšího minimalismu, jakého jsem se osobně od Aleksandra Sokurova dočkal. mám Sokurova rád a hlavně za jeho Dny zatmění na něj nedávám dopustit, a proto jsem se pokusil najít ospravedlnění pro tento přístup, který by se mohl jevit, a nebylo by divu, jako protivný manýrismus. v tomto případě ale velice umírněné vyprávění, navíc pomalu a konstantně plynoucí, téměř bez tempa, kamerové filtry tlumící barvy a velmi civilní celková kompozice vrhá působivé světlo (nebo v kontrastu s názvem spíše pozoruhodný stín) na příběh o posledním dnu božství Hirohita, Císaře Šówa. snad.
Hank a Mike
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, kanadský film
už jsem to naznačil v obecném úvodu k textu o Akumu tantei 2, když jsem mluvil o filmech Takašiho Miike. filmové vyjádření, o kterém se často, více či méně výstižně hovoří jako o filmové řeči, totiž může být mimo jiné i řečí metaforickou. jak jsem rovněž prve naznačil, výsledné dílo využívá formální prostředky bez ohledu na vypravěčské, popisové i zobrazovací konvence (má slova, mé spontánní rozlišení, teoreticky ošetřené tudíž není). takto jsem to myslel, když jsem vágně psal o filmu jako o znemožňující vlastní “racionalizovatelnost” a přesto jsem si troufal tvrdit, že je smysluplný, jen v jiné rovině čtení. není tu prostor a sám nemám čas tu úvahu rozpracovávat, takže tu myšlenku utnu předpokladem, že takovou rovinou čtení by mohl být nějaký sémiotický výklad, schopný postihnout všechny roviny reprezentace a rozeznat znakovou povahu všech prostředků.
velmi okatým použitím takové metafory filmové řeči je film Hank a Mike, kanadsko-americký nezávislý film o společných útrapách i radostech dvou čerstvě nezaměstnaných bývalých profesionálních velikonočních zajíčků. celý syžet a vlastně i fabule (o to mi právě jde) je zcela očividně velmi surovým materiálem, který sám o sobě nemá význam při doslovném čtení, leda komediální. jako obvykle si ale z filmu odnese mnohem víc divák, navyklý abstrahovat a vnímat i ve velmi fantastickém (až fantasmagorickém) příběhu vzorce související se skutečným světem. Hank a Mike je prostě film, který tady na toto upomíná patrněji než co jiného.
Adoration
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, kanadský film
Atom Egoyan nezklamal ani svým posledním uvedeným filmem, který má nepochopitelně nízký ohlas. a to jsem si myslel, že skvostný Ararat nic nemůže překonat. a možná ani nepřekonalo, jen vyrovnalo. už v něm Egoyan předvedl, že narativita jeho proslulých filmů, zejména mé milované Exotiky a Odhadce, není formalistním přikrášlením, uměleckým excesem, samoúčelnou snahou dodat banální fabuli gradaci a pointu či samoúčelným výstřelkem. Adoration má stejně jako Ararat mnohem komplikovanější syžet, v němž prorůstá “skutečnost” s “fikcí” (obojí v rámci filmu, proto ty uvozovky), velmi divoce se střídají vypravěči a na nejjemnější drť je roztříštěná i chronologie. že takovýto postup musí nevyhnutelně vyústit v naprostý chaos, říkáte si? také bych si to myslel, nevidět Adoration. nicméně, zdá se, že to tak nevyhnutelné není. a souvisí to s druhým rysem, který bych krom popisu syžetu na Adoration rád zdůraznil, a opět, jako vždy, to bude opis velmi běžné skutečnosti, vystihující skoro všechny skvělé filmy – proto také vedle filmových doporučení vedu kategorii dílčí postřehy, kterými míním mnohem obecnější, ale zde mimořádně patrnou rázovitost. na Adoration je znatelné, že nejvznešenější filmy nejsou primárně příběhem/fabulí a ani vyprávěním nebo dějem (syžetem). to vše označuje jen další prostředky, nosiče čehosi vznešenějšího než kauzálně propojený řežezec událostí, a sice hodnot a tématu. Egoyan filmem vyjadřuje velmi prchavé, neartikulovatelné téma, obestřené nesmírně složitým systémem vztahů a souvislostí a velmi prostě volí tu jedinou cestu, jak své téma vyjádřit. že je to cesta nesmírně náročná a netypická není volba, ale nutnost. Egoyan prostě zvolil jedinou možnou cestu, svému úmyslu dostál a výsledek je fenomenální. o čem že ale Adoration je, vám ale nechci prozrazovat ani naznačovat, to je totiž pokaždé ochuzení. ačkoliv jsem se o filmu rozhodl něco napsat, vynechám ironicky to nejdůležitější. ponořte se do Egoyanova uměleckého systému sami a vynasnažte se jej sami vstřebat, porozumět mu a ocenit ho. samozřejmě zvýhodněni jsou ti, kdo znají režisérovu předchozí tvorbu a mají povědomí o tom, čeho si všímá a co ho zajímá.
co bych ale ještě rád dodal je uznání Atomu Egoyanovi za to, že svedl tak neuvěřitelně komplikovaně rozplánovaný projekt ukočírovat a dokonce dotáhnout do podoby dokonale propracované architektury. přitom jeho starší filmy z devadesátých let jsem měl ve zvyku přirovnávat spíš k dokonale fungujícímu stroji, kde každé z tisíců ozubených koleček přesně doléhá na druhé a celá mechanická soustava se pohybuje podle plánu a bez jediného zádrhelu, protože to byly filmy pohybující se přirozeně vpřed i zpětně ve svém vyprávění, ozřejmovaly nové skutečnosti a tímtéž se odkazovaly k těm již zmíněným, dodávaly k nim a rozvíjely je. to samé platí i pro Adoration, ale já jej vidím spíš jako architekturu. je to jako stát před obrovskou gotickou katedrálou a od základů vzhůru si prohlížet každičký detail z její překrásné výzdoby až na konci zdvihnete zrak k věžím a uzříte jak vrchol, tak zároveň pochopíte stavbu budovy samotné v její celistvosti.
Bushi no ichibun
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, japonský film
název Láska a čest se k poslednímu snímku trilogie samurajských filmů od Jódžiho Jamady hodí přesně. stejně jako u Skrytého ostří a Soumraku jsem měl celou dobu pocit, že sleduji něco únavného a prostinkého a až na konci se náhle dostavila velmi opojná katarze. neumím si to vysvětlit. nesnažím se o to.
Die Welle
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, německý film
omlouvám se. tentokrát opravdu nejsem schopný akceptovat prachpitomý český distribuční název Náš vůdce a používat budu překlad originálního Die Welle, tedy Vlna. také se omlouvám, že se opět věnuji filmu notoricky známému, ale jak jsem už vysvětloval u Clinta, tady má z principu své místo film jakéhokoliv druhu, původu atd. nakonec, neměl jsem to vůbec v plánu a něco jsem se k tomuto filmu rozhodl sepsat spontánně záhy po jeho zhlédnutí, a proč se o to nepodělit, případně nad mým názorem a filmem samotným nediskutovat, čili ona spontánní glosa:
líbí se mi, když se dočítám o tzv. “sociologických kvalitách” Vlny. sice je to poněkud zvulgarizované užití toho už tak vulgárního označení pro disciplínu zkoumající společnosti, přistoupím-li na něj, musím uznat, že ledacos vystihuje. šlo o to, vystihnout základní principy fungující uvnitř a kolem totalitních systémů. může se to stát kdykoliv a kdekoliv nastanou příznivé podmínky. všechno důležité bylo popsáno, efekt i příčina. a určité vzorce jednání byly nastíněné také docela věrně, i když viděl jsem už mnohem lepší ztvárnění ve filmu i v literatuře. ono se to přeci dotýká velmi silně utkvělých sklonů, které mají všichni lidé. nejen například příslušníci Německého národu, i když pochopitelné předpokládat, že hypotetický další systém absolutistického ražení, by byl patrně podobný právě nacistickému modelu, kdyby se vyvinul v německé provenienci. za určitých okolností je totéž uskutečnitelné v každé společnosti, protože příčina je v nás v nejobecnějším slova smyslu, v člověku. ale to není ani tak dehonestace člověka ani formulování vlastních pseudo-sociologických hypotéz, pro které není žádného podkladu, jako prostá snaha o výklad toho, co nám mimo jiné říká Vlna. ale domýšlím příliš daleko, to mi věřte, i když jen o jeden krok. podstatné je to, co jsem se snažil vyjádřit na začátku odstavce, že Vlna spíše popisuje a rekonstruuje model, proto ty narážky na sociologickou hodnotu filmu, než aby posuzovala a hodnotila. ani to podle mého není třeba, protože následky vždy hovoří samy za sebe. proto si stejně jako i příštího i na závěr tohoto odstavce dovolím upomenout jednu cizí moudrost a tou je rčení, podle něhož je “dobrými úmysly dlážděna cesta do pekel”. film Vlna nemoralizuje, ale já musím, jestliže se z něj chci něčemu naučit.
mimoto si nemyslím, že by to, co jsem právě nastínil, bylo hlavní téma filmu Vlna, které vidím spíš ve vlastním svědomí, na které se váží všechny důležité hodnoty ve filmu představené: odpovědnost za vlastní jednání, sebereflexe a její fatální nedostatek, otevřenost vs uzavřenost (souvislost s Popperovou Otevřenou společností a univerzálními rysy totalitních systémů, jak je naznačuje Vlna) atd. takže se to dá číst nejen jako film o tom, co se stane, 1.) když člověk nedohlédne dál než za své ego, ale i 2.) když nedohlédne na následky svého svévolného jednání. a to spolu obojí samozřejmě úzce souvisí, egoismus a bezohlednost jsou velmi blízké vlastnosti/projevy chování. je třeba se zároveň dívat k obzoru a odhadovat následky a ještě více pod nohy své, jak jiné rčení nabádá k sebepoznání v každém okamžiku. a jako všechny negativní vlivy se i nesnášenlivost a nenávist (jen jiná slova pro egoismus a bezohlednost) šíří velmi rychle a účinně, když se jim sebenepatrněji pootevřeme. jak říká jedna postav z Pasoliniho fenomenálního filmu Saló aneb 120 dní sodomy a pravděpodobně je to také citace mně neznámého moudrého pozorovatele lidí: nic není tak nakažlivé jako zlo. a platí to tak univerzálně, jak jen je to tu psáno.
Akumu tantei 2
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, japonský film
jsem přesvědčen, že není nijak novátorská ani nepřesvědčivá ta teze, podle které současná japonská kinematografie velmi silně reflektuje společenské problémy. japonští filmaři pomocí svého média nejčastěji ventilují společenskými normami potlačované emoce a zapovězené tužby a to nezřídka exaltovaně a hyperrealisticky (případ mnohých anime), či frustrace. já mám ve zvyku všímat si spíše druhé z možností.
aniž bych přitom pečlivě procházel jednotlivé snímky, nýbrž jen na základě převládajících dojmů z filmů, které prošly rukama právě mě, si troufám předpokládat, že většinou jde o reflexi buďto životních stereotypů často spojených s přepracovaností, nebo máme co dočinění s reflexí strachu a všelikých obsesí. strach může nabývat mnoha podob. často to bývá paranoia nebo konkrétní fóbie či nebezpečné obsese. vzácná není ani přítomnost motivu identity, která má v japonské kultuře významnou roli a hovoří se například o “ztrátě tváře”. prvek identity je přítomen třeba ve známém japonském hororu Janghwa, Hongryeon (A tale of two sisters). stereotyp a nenaplněnost zbytečného žití je předmětem zájmu stejného režiséra ve filmu Dalkomhan insaeng (A bittersweet life), kterému jsem už na blogu věnoval samostatný text. kapitolou, která by vystačila na obsáhlou monografii, je postmoderní přispění Siona Sona. zatímco v Ai no mukidashi (Love exposure) odhaloval největší téma cestou nekompromisního rozbíjení a znovuspojování všech pravidel, jistot a záchytných bodů, jako by se jednalo – a daří se mu přesvědčit mě, že se vskutku jedná – naopak o scestné bludy, ve svém nejslavnějším Jisatsu saakuru (Suicide circle) se odvážně pustil do dodnes tabuizovaného tématu sebevražd a nebral si přitom servítky. stejně jako u titulního filmu mého textu je i pro Jisatsu saakuru hororový žánr jen cestou a splnění žánrových kritérií není samo o sobě cílem, jak se to nešťastně stává hlavně v západních kinematografiích, ale jen prostředkem k vznešenějšímu cíli a tím není nic jiného než pojednání tématu. Sono šokuje, svádí k falešným návnadám a už v tomto filmu začíná s rozbíjením iluzí, jak naplno projeví v Ai no mukidashi. klíčový mi přišel moment, kdy se na plátně konečně vyskytne příčina davových sebevražd – diváky často kritizovaná postava asociálního vůdce dekadentního gangu, aby se nakonec ukázalo (nekonkrétní minispoiler), že opravdová příčina naopak působí z vnitřku společnosti (konec spoilerování). a to je, myslím, zjištění natolik deprimující, že lehce překonává všechu brutalitu filmu, která je přeci jenom povrchní.
mimo tyto projevy se vyskytují i případy, kdy si filmaři po vzoru Davida Lynche ale za přispění osobitých stylů vkládají frustrace, které jsou předmětem jejich zájmu, za prostředky specifičtější pro filmovou řeč a dávají tak vzniknout filmům nesrozumitelným, nahlížíme-li je konvenčními mody čtení, ovšem plně srozumitelným jakožto filmová vyjádření svých témat především. mou nejoblíbenější lynchovinou toho druhu je Gokudô kyôfu dai-gekijô: Gozu od Takašiho Miike, makabrózní podívaná, při níž jsme odkázáni chápat děj jako surrealistický. v tomto světle je zajímavé posoudit jiný Miikeho film Konkurs, se kterým už lze nakládat jako s racionalizovatelným materiálem a syžet vnímat jako ne nevratné rozbití fantastické fabule. největším oříškem pro mě byl Izo, v rámci něhož fungovala jistá vnitřní pravidla, ovšem jen minimum opěrných bodů. neznat určitý omezený kontext současného japonského fantastického filmu, nejspíš bych se neměl čeho zachytit vůbec. souvislosti, i když v subtilnějším projevu, se najdou i u slavného Ichiho (Ichi the Killer či Koroshiya 1). dalším trillerem s podobnou koncepcí je méně známý Starfish hotel. nejvýráznějším příkladem, těžícím z fiktivní obsese spirálami je Uzumaki, který velmi doporučuji. existují i cyberpunkové extrémy, které raději nevyhledávám, ale pro úplnost dodám režiséra Šozina Fukuiho a jeho film 964 Pinocchio. to už je ale jen pro nejotrlejší.
Šynia Cukamoto se podobně jako Miike věnuje ve své tvorbě celé plejádě motivů, od cyberpunkové obsese (Tetsuo) přes identitu (Blíženci) až k suicidálním tendencím a nočním můrám (Akumu tantei), a díky tomu se mu daří zachytit povahu strachu samého a navíc se zajímavými konotacemi. tento text jsem se rozhodl zaměřit směrem k pokračování posledního jmenovaného filmu, a to právě abych utvořil prostor pro úvahy nad mnohem obecnějšími tématy, které sequel Akumu tantei prozatím završuje. on je to ale spíš prequel a je vhodné, ačkoliv ne nezbytné, znát před jeho zhlédnutím původní film. přesto věřím tomu, že každý z obou filmů může být ozvláštněn tím druhým, a neplatí to tedy jen zpětně na nedořečený první film, a proto myslím, že ačkoliv jsou díly číslovány, na pořadí zde nesejde. Akumu tantei 2 totiž objasňuje osobnost titulního hrdiny aniž by mu zároveň bral atraktivitu mystérii obklopené postavy, což je samo o sobě pozoruhodný výkon, zatímco v prvním filmu má divák k dispozici jen neurčité náznaky vztahující se k jeho osobnosti. dozvídáme se o jeho vztahu k matce, o jeho tužbě zemřít a za co jsem nejvíc vděčný, je zdůraznění jeho schopnosti slyšet myšlenky ostatních, díky čemuž lépe chápeme i motivace, pro kteréžto se straní společnosti lidí a stýká se leda s dětmi, které bývají upřímné a nevinné.
největší zajímavostí prvního dílu je způsob, kterým se staví k žánrům hororu a thrilleru. v žánrovém čtení filmů nejsem příliš zběhlý, považuji to za nejméně významný rys, nicméně působivé provedení v této perspektivě si zaslouží uznání rovněž. nejsem si ale jistý teorií. víceméně se odrážím od té, podle níž je hlavní rozdíl v povaze zla. v hororech je zlo původu duchovního, nadpřirozeného, zásvětního či fantastického, thrillery ve svých zápletkách využívají k navození obdobných emocí zlo pozemského původu, nejčastěji přímo lidského. thriller je z tohoto důvodu i jakousi podmnožinou žánru kriminálního filmu a často využívá postupů detektivek. třeba dodat, že existují i alternativní teorie, ale ty buďto neznám, nebo neuznávám, častější bude první možnost, abych se sebekriticky přiznal. měl bych vysvětlit, že tato teorie se mi nejvíc líbí právě z toho důvodu, že představuje nejradikálnější odlišení jinak špatně rozeznatelných žánrů. s její pomocí je daleko snazší rozhodnout a zařadit, jak to žánrové čtení i na nejelementárnější rovině diváctví vždy nutně vyžaduje. přijmeme-li zběžně načrtnutou teorii, musíme zároveň uznat, že Cukamotovi se i při tak radikálním rozlišení zadařilo oba žánry sloučit do jednotného celku, vykazujícího tradiční prvky obou žánrů ve stejné míře a dokonalém souladu. Akumu tantei má zkrátka to nejlepší z obou světů a přesto funguje překvapivě hladce.
mohlo by se zdát, že Akumu tantei 2 se přiklání spíše k hororovému žánru a od popisované elegantní kombinace prvního filmu upouští a líčí (podobně jako slavná duchařina Oko a většina hororů) svět všední reality, který je jen jistým způsobem (zde sny, v případě Oka zrak) propojen s jinak zcela odděleným světem nadpřirozeným. to se v kontextu prvního filmu ukazuje jako omyl. a nejen tak. sny i realistické noční můry včetně občasných obtíží rozeznat snění od reálného prožívání, to vše je přeci součástí našeho reálného světa a individuální zkušenosti každého člověka, přičemž si sny udržují v obecném povědomí auru nadpřirozenosti, pravděpodobně za to vděčí své mimosmyslové povaze. platí ovšem, že jsou zakotveny v reálném světě a že mohou mít zpětný vliv na lidskou psychiku. vyjma telepadie tkví jediný rozdíl od přísného realismu zřejmě jen v tom, že sny tvoří podle předpokladu, s nímž film počítá, svébytný svět s vlastními fantastickými možnostmi a patrně i vnitřními pravidly umožňující vzájemné střety snících lidí stejně jako fyzikální realita.
zdánlivě pouze formalistní podobu syžetu ospravedlňuje terapeutická funkce představená už v prologu prvního z filmů o vyšetřovateli nočních můr.
En la ciudad de Sylvia
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, španělský film
může se stát, že na mistrovské dílo nenarazíte celý rok a všechny filmy jsou tak nějak dobré, ale s tím nejlepším si přesto nezadají. a pak se může stát, že úplnou náhodou narazíte na několik takových filmů během pouhých pár dní, aniž byste museli cestovat za filmovým festivalem. o několik až tak moc velkých zážitků jsem měl obohacené svátky. nejprve léta sháněný Most umění, pak shodou náhod nalezený Otravný člověk, následoval Kwaidan, Liverpool a teď V Sylviině městě. Do rukou se mi to dostalo podobnou cestou, jako Otravný člověk. zabloudil jsem na profil toho filmu na ČSFD, řekl si “ahm, mohlo by být zajímavé” a aniž bych věděl, po čem se to vlastně poohlížím, jsem si film sehnal. důvody, proč se mi Guerínův film nakonec tak moc zalíbil, jsou především subjektivní, proto nemá smysl se o nich rozepisovat a toto doporučení bude výjimečně ničím nepodložené, snad s výjimkou argumentu z autority, který platí na ty z vás, které se mi kdy povedlo přesvědčit, že alespoň tuším, o čem mluvím, když mluvím o filmu :) už z tohoto blogu a zmínkách o Tsaiovi, Claire Denis a Lisandru Alonsovi a z žebříčku nejlepších filmů posledních let je vám asi jasné, že rád vyhledávám ponejvíce experimenty s narací, její všemožné rozbíjení a omezování a minimalismus na tomto poli. V Syviině městě je další snímek do sbírky. a mimo tuto formální působivost samotnou (a to není jen narativita, ale i třeba konstrukce filmového prostoru), která je součástí širšího trendu v současné kinematografii celosvětově, ale přímo za pomoci tohoto vyjádření dosahuje fenomenálního vystižení největšího z témat – tím je nepřekvapivě opět láska – a nejen toho.
zároveň se jedná o film, se kterým se pro mě pojí mimořádná zkušenost. měl jsem totiž při jeho sledování pocit, že spolu s hrdiny chodím ulicemi Štrasburku, ještě opravdovější, než kdybych byl ve zmiňovaném francouzském městě opravdu přítomen. nesnažím se ten dojem racionalizovat ani se dopátrat toho, jaká kombinace jevů ve filmu a v mé percepci ho utváří. neustále se snažím racionálně ozřejmit zákonitosti, na kterých stojí filmové médium i zodpovědět, v čem tkví uměleckost filmu. spekuluji, teoretizuji a občas následkem toho přehlížím to nejdůležitější, co se nedá převést do sylogismů ani vyjádřit grafem a vlastně nijak kvantifikovat. a upomenout právě na tohle je skutečným účelem tohoto příspěvku. … ale na film se samozřejmě podívejte také.
předsevzetí do nového roku
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized
dohnat konkrétní mezery v tvorbě konkrétních režisérů, tzn. vidět více filmů: Lisandra Alonsa, Theodorose Angelopoulose, Catharine Breillatové, Roberta Bressona, Luise Buñuela, Johna Cassavetese, Gérarda Corbiau, Davida Cronenberga, Briana De Palmy, Claire Denis, Toma DiCilla, Carla Theodora Dreyera, Atoma Egoyana, Rainera Wernera Fassbindera, Alekseje Germana, Jeana-Luca Godarda, Hala Hartleyho, Wernera Herzoga, Otara Iosselianiho, Dereka Jarmana, Akiho Kaurismäkiho, Takešiho Kitana, Masahira Kobajašiho, Masakiho Kobajašiho, Guye Maddina, Terrence Malicka, Julia Medema, Takašiho Miike, Hayaa Miyazakiho, Paula Morrisseye, Jasudžiry Ozua, Sergeje Paradžanova, Piera Paola Pasoniliho, Carlose Reygadase, Glaubera Rochy, Erica Rohmera, Carlose Saury, Volkera Schlöndorffa, Victora Sjöströma, Aleksandra Sokurova, Istvána Szabó, Masahiry Šinody, Andreje Tarkovského, Bély Tarra, Hirošiho Tešigahary, Giuseppe Tornatoreho, Françoise Truffauta, Ming-liang Tsaie, Paula Verhoevena, Andyho Warhola, Apichatponga Weerasethakula, Kar-wai Wonga, Krzysztofa Zanussiho
nejlepší filmy uplynulých tří let
Posted by Eodeon | Filed under Uncategorized
při příležitosti konce roku jsem sestavil drobné ohlédnutí za vybranými filmy uplynulých tří let a rád bych tak podtrhl, co se nejvíc vydařilo, a naopak se ještě důrazněji vymezil vůči tomu, co raději nemělo vůbec vzniknout. pro lepší orientaci v seznamech upozorňuji, že jsem se omezil na celovečerní filmy a preferoval české distribuční názvy, pokud byly k dispozici, před původními. musím uznat, že letošek byl vydařený ročník!
velká zklamání
2Bobule (2009), 28 týdnů poté (2007), 30 dní dlouhá noc (2007), 3:10 Vlak do Yumy (2007), Absurdistán (2008), Artimos šviesos (2009), Bahrtalo! (2008), Breakfast with Scot (2007), Butch Factor, The (2009), Chiko (2008), Chyťte doktora (2007), Duše Paula Giamattiho (2009), Finn’s Girl (2007), Gympl (2007), Hanami – čas kvetoucích třešní (2008), Ivetka a hora (2008), Já, legenda (2007), Ježíš je normální! (2008), Jumper (2008), Lost Tomb of Jesus, The (2007), Malé oslavy (2008), Max Payne (2008), Milionář z chatrče (2008), Na sever (2009), O život (2007), Obama Deception, The (2009), Oko bere (2008), Outlander (2008), Prosíme přetočte (2008), Przebacz (2007), Předčítač (2008), Religulous (2008), Rezerwat (2007), Rysa (2008), Sangre brota, La (2008), Simpsonovi ve filmu (2007), Slepé lásky (2008), Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street (2007), Valčík s Bašírem (2008), Whisky s vodkou (2009), Wanted (2008), Transformers (2007), Útěk do divočiny (2007), Vetřelci vs Predátor 2 (2007), Všichni do jednoho (2007), Zeitgeist: The Movie (2007), …a bude hůř (2007)
slušné
Across the Universe (2007), Armin (2007), Bakjwi (2009), Brüno (2009), Byôsoku 5 senchimêtoru (2007), Divoké vlny (2007), Einaym pkuhot (2009), Gran Torino (2008), Hannibal – Zrození (2007), Irina Palm (2007), Jedné noci v jednom městě (2007), Khamsa (2008), Kielletty hedelmä (2009), Konec (2007), Milk (2008), Misseu hongdangmu (2008), Moje borůvkové noci (2007), Naissance des pieuvres (2007), Nesahejte na sekeru (Vévodkyně z Langeais) (2007), Paranormal Activity (2007), Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008), Přízraky z Abu Ghraib (2007), Ratatouille (2007), Sell Out! (2008), Singularidades de uma Rapariga Loira (2009), Star Wars: Klonové války (2008), Sunshine (2007), Tulpan (2008), VALL-I (2008), Taxi na temnou stranu (2007), Večeře s prezidentem (2007), Ženy (2008)
velmi dobré
Ai no mukidashi (2008), Aleksandra (2007), Anténa (2007), Antikrist (2009), Architekt odpadu (2007), Chansons d’amour, Les (2007), Consuming Kids: The Commercialization of Childhood (2008), Control (2007), Černej Dynamit (2009), Divoká krása (2007), Dvanáct (2007), Eid milad Laila (2008), Grindhouse: Auto zabiják (2007), Grindhouse: Planeta Teror (2007), Hanebný pancharti (2009), Jak se vaří dějiny (2008), Juno (2007), Katyň (2007), Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009), Krvavé pobřeží (2009), Lir’ot Im Ani Mehayechet (2007), L’ordre des mots (2007), Mezi zdmi (2008), Monstrum (2008), Opium (2007), Pan Osamělý (2007), Panika v městečku (2009), Parque vía (2008), Persepolis (2007), Pokání (2007), Sedmé nebe (2008), Sexykiller, morirás por ella (2008), Sodot, Ha- (2007), Speed Racer (2008), Sukiyaki Western Django (2007), Všude dobře, proč být doma (2009), Wrestler (2008), Yattâman (2009), Tajnosti (2007), Temný rytíř (2008), Tiro en la cabeza (2008), Tokio! (2008), Východní přísliby (2007), Zack a Miri točí porno (2008), Zkažená mládež (2007), Zodiac (2007)
vynikající
4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007), 35 panáků rumu (2008), Akiresu to kame (2008), Athina – Konstadinoupoli (2008), Bangbang wo aishen (2007), Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007), Bílá stuha (2009), Camino (2008), Cant dels ocells, El (2008), Funny Games USA (2007), Girlfriend Experience, The (2009), Hranice ovládání (2009), Import/Export (2007), Izgnanie (2007), Kantoku: Banzai! (2007), Liverpool (2008), Mlčení Lorny (2008), Nem vagyok a barátod (2009), Paranoid Park (2007), Rembrandtova Noční hlídka (2007), Rembrandt’s J’accuse (2008), Skafandr a motýl (2007), Star Trek (2009), Synecdoche, New York (2008), Tatarak (2009), Tejút (2007), Un lac (2008), Vnitřní poušť (2008)
a nejlepším filmem z uvedených snímků roku 2009 je:
Liverpool
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film, jihoamerický film, německý film
mou jedinou výbavou před zhlédnutím Liverpoolu byla jako obvykle pouhá znalost režisérovy předchozí práce, a to tentokrát jen jediného Alonsova filmu, snímku Mrtví. ten jsem ale viděl už docela dávno a sice jsem si přibližně vzpomínal na to, jak tvůrce zachází s různými filmovými prostředky, ovšem už ne na účel, kterému onen způsob podléhá. souvislosti jsou evidentní. předně upoutá velmi pomalé plynutí a takřka absence rytmu. střihů je v Liverpoolu naprosté minimum, přitom kamera bývá nejčastěji statická. Alonso nechává záběry znít v porovnání s nejrozšířenějšími postupy neobvykle dlouho. osobně jsem měl pocit, že tímto otevírá každý záběr do nových souvislostí a posunuje jeho vnímání pro nás diváky blíže skutečnosti okamžiku, které by měl nabývat. je to podle mě cesta k jinému druhu filmového realismu. nebýt to jen kratičký text pro obyčejný blog, nechal bych si tak vágní teze od cesty, ale bohužel mě teď bezprostředně lepší formulace toho, co bych rád řekl, nenapadají. je znát, že o kameru se staral někdo jiný, než v případě filmu Mrtví, přesto se ukazuje, že režie obrazu podléhá téže osobnosti. kameraman Lucio Bonelli odvedl mistrovskou práci a ohromujícím způsobem překlenul propast mezi realismem obrazu a jeho vysokou estetickou hodnotou. největší Alonsův vliv na obraz je zdůraznění odstupu od vyprávění. zároveň se nesnaží dokumentaristicky maskovat, že tímto filmovým obrazem vypráví. naopak, podtrhuje to svéráznými ale nesamoúčelnými formálními excesy. Alonsovo vyprávění se ani v nejmenším nesnaží být vyčerpávající. naopak, podání příběhu je minimalistické tak moc, jak jsem dosud neviděl. nemá potřebu triviálně odhalit každou motivaci, která, je-li opravdu významná, jako náznak vyplyne ze souvislostí. už název, jehož smysl pochází z úplného konce filmu, je přiznáním mnou popisovaného postupu omezování narace. divák se proto celou dobu potýká s nedostatkem informací, na které zpravidla není zvyklý. z toho důvodu tvrdím, že Liverpool je filmem, jaký patrně ocení jen ti nejtužší cinefilové, protože namísto automatického odečítání důmyslně rozložených informací nutí k velmi zevrubnému aktivnímu zaznamenání každého pohybu, a to jak pohybu dění uvnitř filmu (obsahu), tak pohybu filmu samotného (filmové formy). zdůrazňuje hodnotu každého záběru jako takového pro vyprávění a rovněž hodnotu jeho postavení mezi ostatními. spíše než jiné filmy nás ponouká tázat se, proč v této chvíli přenesl pozornost jinam, jaký význam má ona dlouhá jízda kamery zachycující lesík v zasněžené krajině atp. tímto způsobem zaplétá diváka hlouběji do filmu a dosahuje (nadneseně řečeno) nejčistšího mně známého filmového realismu, zatímco od vyprávěného zůstává divák spolu s tvůrcem v odstupu, jak je třeba při snaze věrně se přiblížit svému tématu a moci ho představit i nám divákům.
jestli se o filmu Mrtví říkalo, že si jím Lisandro Alonso získal mezinárodní pozornost a zapsal se do seznamu bedlivě sledovaných začínajících tvůrců, pak po Liverpoolu nelze než připustit, že si proklamovanou prestiž obhájil a zaslouží si být rozeznáván mezi etablovanými filmovými osobnostmi současnosti.
Toutes les nuits
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
tady tak trochu navážu na předchozí doporučení filmu Most umění, protože dřívější film Eugèna Greena Noc za nocí je mu v mnohém podobný. jde o doklad, že Green disponuje vlastním vyspělým stylem už od počátku své filmové tvorby. tématem mi trochu připomíná Françoise Truffauta, protože i on se v průběhu své tvorby snažil zachycovat různé podoby lásky spolu s tím vším, co ji nutně doprovází, a nebál se ani toho neprávem haněného patosu. mimo to, jeden z Greenových předních herců, Adrien Michaux, mi velmi připomíná Jeana-Pierra Léauda a to vzhledem i herectvím. to mi upomíná další souvislost, kterou má Greenův styl s postupy Roberta Bressona: bez nadsázky si troufám tvrdit, že Green dovedl k dokonalosti Bressonovy zásady pro vedení herců a pro mě osobně tím doložil, jak moudré poučky to byly. jistým způsobem to odkazuje až ke slavnému Kulešovovu efektu, protože modely bez hereckého výrazu se zde projevují jako vskutku přepjaté emocemi. je to nejlepší důkaz toho, že se nejedná o žádné teatrální pseudo-umění, jaké předvádí jedna z postav Mostu umění ve snaze procítěně předvést úryvek z Phaedry. naopak, jsou to niterné emoce, vycházející ze samotné látky filmu. zato vedení kamery je na mou zkušenost jedinečné a neobvykle podnětné ke sledování nejen děje uvnitř filmového rámu, ale i k bedlivému zaznamenávání změn formy samotné.
tématem je tedy opět láska v jejích různých podobách, v tomto případě doplněna významným dílem i o hodnotu pevného přátelství a vše je propojeno a uloženo do historického kontextu proměn paradigmat ve druhé polovině dvacátého století a vlivů nových způsobů myšlení o člověku, životě a mezilidských vztazích. není to žádná parodie na typicky francouzský intelektualismus, jak se často dočítám. naopak, Noc za nocí je velmi inteligentní film, efektivně zabraňující jeho intelektuálnímu čtení.
Den Brysomme mannen
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, islandský film, norský film
úplnou náhodou jsem narazil na tento film norsko-islandské koprodukce a jako obvykle se potvrdilo, jaký to mám mimořádný instinkt na skvělé málo známé filmy. tento je navíc velmi obtížně uchopitelný, přesně, jak to mám rád. interpretační rámec, který by vysvětlil podobu diegetického světa, by mohl vypadat všelijak. osobně se kloním k přesvědčení, že jde o alegorii posmrtného života sebevraha, popřípadě vjemu mysli, který se dostavuje právě na prahu života a smrti, roztaženého v hrdinově vnímání do mnoha dní. ale ono na tom příliš nesejde, věřte mi. tento nový svět vypadá jistým způsobem ideálně, tedy jako nebe, z jiné perspektivy je to spíš peklo. ale rámec není tak podstatný, jako téma samotné, které je paradoxně velmi zřetelné. je jím život sám, jeho šťastné prožití a sebenaplnění v něm. a téma nám právě určuje i perspektivu, podle které je nový svět, do kterého se hlavní hrdina dostává, vším jiným, ale ideálem v žádném případě ne. naopak, podobá se skutečnosti života v současné civilizaci vším stereotypem, veškerou tou šedí a falešnou kompenzací, kterou lidé dostávají namísto opravdového štěstí. Otravný muž je svým způsobem alegorickou, mimořádně !trefnou! a výjimečně krutou kritikou současné odlidštěné společnosti, náhražek za opravdové štěstí poskytovaných konzumním způsobem žití a poruch vzájemné komunikace mezi lidmi a tím pádem i vztahů samotných. film se nesnaží být nějakou studií, to ani v nejmenším, protože vůbec nepátrá po příčinách a nesnaží se na rozdíl například od Hanekeho rozhodit do prostoru alespoň náznaky, se kterými lze tvůrčím způsobem pracovat. Otravný člověk pracuje s velmi specifickým uvědoměním si určitých abstraktních zákonitostí naší doby, které stejně jako David Lynch ve svých nejlepších filmech převádí přímo do filmové řeči. výsledek je nesrozumitelný konvenčním modům čtení právě jako Lynchovy filmy, přesto smysluplný a žádný protimluv to není. výraznými pozitivy jsou také vynikající kamera a výprava filmu.
Le Pont des Arts
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
právě jsem viděl nejlepší film v mnoha posledních měsících. skoro se bojím se o něm víc rozepsat, abych něco na té křehké kráse nepoškodil. proto vás na něj všechny odkazuji a přitom vám o něm moc nepovím. upozorňuji, že není tak snadné pod povrch filmu proniknout. důvodem je, že se chápe velmi hlubokých, fundamentálních témat. velkou část z nich možno odvodit už z názvu Most umění. jde o přemostění, tedy vztahování se, vlastně tedy lásku ve všech jejích podobách, ta je předmětem filmu spolu se samotnými hodnotami, které spojuje, nejvíce s uměleckostí. tu film postihuje opět v jejích nesčetných podobách a troufám si říct, že v případě lásky i umění nachází univerzální ideje těchto hodnot a klade je do naprosto přesně padnoucích souvislostí, upředených přirozeně kolem významu třetího a tím je hodnota lidského života. tím jakobych řekl, že Most umění zodpovídá ty nejsložitější a nejzákladnější otázky vůbec a Eugène Green se vyrovná největším umělcům historie. ale ono přece nejde o žádné mystické zahloubání a na naší divácké straně není třeba nějakého kontemplativního usebrání, protože doopravdy jde spíše o formulování evidentní duchovní skutečnosti, kterou máme neotřesitelnou před očima každičký den našich životů. divák, který často recipuje umělecká díla a umí se tázat jako umělci, by měl být schopen s trochou otevřenosti proniknout do tajů těchto oblastí, zatímco mu je Most umění zpředmětňuje. přesto jsem docela zklamán tím, jak často vídám v reakcích na tento film některé diváky tápat, chápat film pouze dílčím způsobem, či plesat nad daleko méně podstatnými a víceméně jen formálními kvalitami filmu. vždyť, naplňuje-li Most umění vše to, co mu přisuzuji, je také naprosto přirozené a neodmyslitelné, že je dokonalý po formální stránce a jeho výraz je velmi osobitý, jak se k vyjádření schopného umělce patří.
Gran Torino
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream, dílčí postřehy, filmová doporučení
teďkon vlastně opět porušuji vlastní předsevzetí a nepsaný program tohoto blogu upozorňovat jen na ty filmy, které jsou mimo zorné pole většiny lidí, dá se to asi vyjádřit i slovy: mimo mainstream. vždyť je to přeci dobrá otázka: jaký má smysl upozorňovat na něco, co už dávno je ve středu pozornosti? ukazovat prstem na to, co máte přímo před očima? skutečnost je ale ta, že velké množství diváků se programově od mainstreamu distancuje, ztrácí v něm přehled a ztrácí i hlubší povědomí o podobě filmu hlavního proudu, které nahrazují zjednodušujícími předsudky. dalším zdůvodněním je poukaz na jiný odstín mého původního záměru při zakládání tohoto blogu, kdy jsem chtěl krom rozbrázdění vln filmových alternativ zároveň i dosáhnout co nejširšího záběru, v nemž pochopitelně nesmí chybět nové hollywoodské filmy.
abych nezapomněl něco napsat i k samotnému filmu: Clint Eastwood je pro mě představitel jakési vágně řečeno umírněné tradice v americkém filmu, a přestože nepokrytou obyčejnost a jednoduchost (v nejednom slova smyslu) jeho filmů moc neadoruji, jeho poslední snímek se mi docela líbil. i přestože Eastwood výrazně nevybočuje z tradice dané vlastní filmografií, citlivě přitom využívá všech prostředků a je znát, že dobře ví, co točí. vypráví veskrze banální příběh, ale rozvíjí s jeho pomocí hned několik důležitých hodnot, které klade vedle sebe a podniká cestu za poznáním, jak se k sobě vztahují a co z toho vyplývá pro nás a co vypovídá o nás a našich životech. obecněji to vyjádřit nedovedu a konkrétněji by mohlo znamenat zabíhat do zbytečných detailů a uškodit zážitku vás čtenářů. jen dodám, že jde o film velmi civilní a jistým způsobem se dotýká naprosté většiny lidí.
technická poznámka: Gran Torino si zaslouží Oscara za zvuk!
ps.: ještě lepší je v současném americkém filmu Mendesův poslední kousek Všude dobře, proč být doma.
Hanebný pancharti
Posted by Eodeon | Filed under americký mainstream, dílčí postřehy, filmová doporučení
k Hanebným panchartům toho bylo napsáno už tolik! co jen já bych mohl dodat nového? vzdávám se a nebudu se o to ani pokoušet, poučenější mě dávno předběhli. a proto se omezím jen na stručné zhodnocení a využiji při tom poznatky ostatních. troufnu si tedy něco publicisticky naprosto nekorektního, a sice budu předpokládat, že reakce na film znáte, jste obeznámeni alespoň s některými recenzemi a zaslechli jste několik argumentů ze stran odpůrců i příznivců.
z jistého úhlu pohledu je to geniální film, to bez debat. je pravda, co se píše, že Quentin Tarantino se předvedl jako nejlepší hráč ve hře s diváckým očekáváním. neumím si vybavit jediný film z těch tisíců viděných, který by si v tomto s Pancharty zadal. musím také přiznat nemalou důležitost tomuto vítězství, protože spolu s rapidně stoupajícími nároky diváků úměrnými k jejich taktéž rostoucí otrlosti je takřka nemožné jich tolik uspokojit. zároveň ale musím vyjádřit jistou lítost nad tím, že se právě takto mnoho lidí ke kinematografii vztahuje a hodnotí filmy podle míry brutality zobrazeného násilí, pofidérní originality či neočekávanosti. můj skromný osobní nároj je ten, že oněm diváckým manýrům by filmaři ustupovat neměli. nechci se utíkat k normativním teoriím, podle nichž má filmař diváka zušlechťovat, jen upozorňuji, že se mi nelíbí hollywoodské postupy krmení diváctva jak zvěře. i tak se ale musí nechat, že udržovat továrnu na sny v chodu je čím dál těžší a pokud se někomu zadaří tak mistrovský průnik jako nyní Tarantinovi, jisté uznání to zasluhuje a ani já mu ho nechci upírat. pravda je ovšem také to, že na mě samotného koncept příliš neúčinkoval, protože jsem ho velmi záhy prohlédl a byl schopen víceméně účinně předpovídat vývoj událostí, ačkoliv naznačené směrovky byly víceznačné. samozřejmě, v takové situaci nezbývá, než koncept přijmout a užít si ho, jak krásně je vystavěný. nic to ale nesnižuje ze závažnosti mé výtky.
další často zmiňovaným pozitivním aspektem je intertextualita filmu. v tomto směru nemám právo se moc rozepisovat. sofistikované narážky na dějiny kinematografie, kdy zdaleka nejde jen o eklektické pomrkávání, ale místy to má až godardovské parametry, jak o tom právě těmito slovy píše ve svém ČSFD komentáři Douglas, jsem ve filmu nacházel jen zřídka. přesto nepochybuji o Douglasových slovech a vinu svaluji na vlastní nezkušenost s filmy historie německé kinematografie. no… tak aspoňže vím, kdo to byli Pabst, Dietrich a Riefenstahlová :) uvidím, čeho si všeho ještě povšimnu napotřetí zhlédnutí.
Tarantino velmi neuměle uplatnil svůj styl ve vedení kamery i hyperrealistickému snímání násilí a i největším pochybovačům z doby jeho Grindhouse filmu Auto zabiják dokázal, že nikdy nepřišel o své nadání psát skvostné dialogy.
postoj filmu k historické skutečnosti je na dlouhé pojednání. odstříhnu úvahy a zmíním jen verdikt: podle mého jde o postoj ambivalentní. v perspektivě, které odpovídá kontext filmu, kdy je kinematografie od skutečnosti jasně odkrojeným svébytným světem, rozvíjejícím sama sebe, není vztah k historické skutečnosti relevantní a naopak je pozitivem, že film nebere hranice skutečnosti jako sobě vlastní a překračuje je, aby vstoupil do nového, neprobádaného území. v perspektivě, která zohledňuje nepoučeného diváka, nastávají obrovské problémy. ale tu já ani nepovažuji za podstatnou. v tomto ohledu by filmaři divákovi ustupovat neměli. na míru jeho vzdělání či inteligence nelze brát ohled a zároveň točit kvalitní filmy či nadprůměrně hodnotně tvořit jakékoliv umění. to nejde dohromady. asi je tedy úplně zbytečné, když dodám, že osobně jsem spíš pro první, ospravedlňující pohled na věc.
závěrem nutné varování: fetiš jménem cinefilie se sledováním Hanebných panchartů podporuje!
The Obama Deception
Posted by Eodeon | Filed under dokument, dílčí postřehy, filmová doporučení
“Pokud máte demagoga s fanatickým masovým hnutím a kultem osobnosti, který uskutečňuje program skupiny svrchovaných bankéřů a finančních oligarchů, je to fašismus.”
- citace z filmu
začnu a budu pokračovat velmi zeširoka. v posledních letech jsme zahlceni více či méně politicky angažovanými dokumentárními filmy nebo agitačními pseudo-dokumenty. už jen na tomto blogu, který netématizuji jinak než naprosto obecně jako blog o filmu, jsem se oněm a obdobným filmům věnoval hned několikrát. byly tu Svazující slova, Jesus Camp a Religulous. dnes chci udělat na příkladu jednoho z těch lepších, avšak stále neuspokojivých filmů jakési shrnutí dosavadních poznatků.
většina filmů, o kterých bude řeč, má společný apel, kterým zdůrazňují zásadní problémy současnosti* a nutnost podílu veřejnosti na jejich řešení. to ospravedlňuje použití filmu, tedy mediálního prostředku. bohužel, nijak se to nevylučuje s tím, že aktivisté velmi často přebírají zbraně svých protivníků, tedy manipulaci s fakty a demagogii. tomu je blízké i omezení perspektivy, jinými slovy není vymezen žádný nebo jen zanedbatelný prostor pro alternativní postoj; pochopitelné, na jednu stranu, ovšem podle mě velmi nebezpečné. bez konfrontace svých stanovisek, svých výkladů faktů a svých argumentů s těmi oponentovými není umožněna falzifikovatelnost a to znemožňuje kritické uvažování o těchto postojích a hypotézách a zajisté také jejich úplnou racionální ověřitelnost ze strany laiků jako jsem já. to je přece neodpustitelný prohřešek, kterého se bohužel dopouští i The Obama Deception. zcela to popírá i úmysl donutit laickou veřejnost nad problémy současnosti důkladně a racionálně uvažovat, což není možné ve stavu, kdy jim sami předhazujete jen jedinou perspektivu. za této situace je velmi nepravděpodobné, že si někdo z blíže nepoučených diváků svede utvořit na situaci dobrý (v tomto významu objektivní) názor.** z tohoto důvodu nevěřím tvůrcům filmů tohoto druhu, že mají v úmyslu podněcovat k zamyšlení.*** buďto totiž cíleně toto myšlení sabotují, nebo ho sami nejsou schopni použít k tomu, aby si konsekvence svých postupů uvědomili. důsledkem je mimo to také image dokumentu, který spíš než dokument vypadá jako ventilování konspiračního fanatismu a všeobecnou paranoiu související s bídnou ekonomickou krizí přiživující prostoduchost.
druhý podobný, i když omluvitelný nedostatek, je kadence tezí, které tyto filmy na diváka chrlí a nedávají mu mnoho času je vstřebat a promyslet, jak je záhodno. vždy si přeci můžeme film pozastavit, napsat poznámku někam na papír a dohledat si potřebná fakta a máme mnoho času po zhlédnutí filmu aktivně se o problém zajímat a diskutovat o něm.
závěr je tedy ten, že přestože jde o upozorňování na povětšinou velmi zásadní témata, děje se tak způsobem, jaký inteligentní člověk prostě nemůže akceptovat. to je smutný verdikt nad The Obama Deception, a protože jde o film ve své kategorii imho tendenční, dodávám: že podobný soud je určen též podobným jednostranným dokumentům.
—
pseudo-dokumentární manipulace divákem představují jiný problém. jde o překročení nejasné meze, do které filmaři nekompromisně propagují svůj názor a po které ho agresivně podsouvají divákům. takový postup je popřením principů dokumentární filmařiny a jako invazivní proces předpokládající a využívající hloupost a podléhání stereotypům i urážka diváka. filmaři tak mohou činit více sofistikovaně, jak jsem vykládal na příkladu Religulous, nebo velmi prostě a průhledně, jak je vidět na Zeitgeistu. ten není nic jiného než nevědeckou demagogií v kvalitě špatné powerpointové prezentace.
ačkoliv celou dobu kritizuji jen formu dokumentů a jsem přesvědčen, že to je rozhodující a postačující, protože úměrně k ní se zavádějícím a obskurním stává i obsah, dovolím si malou poznámku i právě k obsahu a bude to možná velmi troufalý výrok: přestože forma je vyvozováním nad rámec faktů, závěr může odpovídat pravdě.
pravdivou skutečnost můžete vystihnout i úplnou náhodou, ba dokonce i špatným postupem. stejně jako závěr správně odvozený z premis nejspíše není pravdivý (říkáme, že je pouze platný), když ani jeho premisy nejsou pravdivé, tak také závěr chybně odvozený z nesprávných premis může být pravdivý. ale to je už ona náhoda, jak jsem zmínil. nijak tím neospravedlňuji žádný film, naopak, chci říct jen tolik, že i zpackaný film se může strefit a není důvod, abychom se s jeho závěry styděli ztotožňovat, byť jen se závěry a ne už s cestami, které k nim vedly.
—
abych trochu vyvážil množství kritiky, chci zmínit i několik doporučení na dobré dokumentární filmy s důležitými tématy, nejen politickými nebo zpolitizovanými. předně je to Taxi na temnou stranu a jeho výpověď o vězeňství a porušování lidských práv v souvislosti s válkou v Afghánistánu, dále obdobné, ale tématicky širší filmy The Human Behaviour Experiments a Přízraky z Abu Ghraib, pak Lir’ ot im ani mehayechet (To See If I’m Smiling) o zkušenostech vojaček z Izraelské armády, Consuming Kids: The Commercialization of Childhood s výmluvným názvem a již pojednaná Svazující slova a Jesus Camp.
—
* osobně jsem zaznamenal filmy (explicitně nebo implicitně) tématizující odposlechy, lobbismus, omezování státní či občanské suverenity, věznitelské a zatýkací praktiky, problém ekonomiky jakožto univerzální priority, zneužívání něčího náboženského přesvědčení pro politické zájmy, předvolební lži, jednání za zavřenými dveřmi, fenomén war profiteering, globální oteplování (zda je opravdu důsledkem činnosti lidí), rozdmýchávání atmosféry strachu prostřednictvím 9/11 atd.
některá z těchto témat bývají často spojována a dávána do souvislostí a pojednávána jako různé projevy jedné velké fundamentální krize, překlenující sféru společenskou, politickou i ekonomickou s důslekdy pro všechny oblasti kultury. to samozřejmě znamená sofistikovanější argumentaci a mnohem horší proniknutelnost bez odborného zřetele v mnoha oblastech zároveň.
nelze také vylučovat, že ne vždy můžeme mluvit o filmech tématizujících zásadní problémy současnosti, když některé z námětů se pravděpodobně zakládají na smyšlenkách a skutečným problémem je tedy šíření takovýchto bludů pomocí filmů. nejlepším příkladem jsou filmy, pokoušející se přesvědčit diváka, že teroristický útok na světové obchodní centrum se udál na zakázku a s přispěním samotné vlády Spojených států. v této i jiných otázkách bych se raději než na paranoidní filmaře spolehl na vědce a odborníky.
** legitimní názor si tedy může utvořit jen divák již poučený, nikoliv laik. to ale docela popírá snažení filmařů, neboť jejich apel zpravidla míří právě na většinovou veřejnost, tedy laiky, přitom odborníkům pravděpodobně nesděluje nic nového. selhává tedy u obou skupin.
nevylučuji, že některého diváka přiměje The Obama Deception zajímat se o prezentovanou problematiku, ale k tomu onen divák film nepotřebuje. pouhými otázkami je mediální svět přeplněn. od celovečerního filmu se právem očekává hlubší vhled a od dokumentárního filmu se z principu očekává informační hodnota. filmy, které nesplňují tyto požadavky, si tedy můžeme dovolit opovrhnout.
*** co si tedy myslím o jejich snažení? že účelem je prezentace názoru, který tito dokumentaristé považují za pravdivý. je to z mé strany jen pouhý předpoklad, že jim jde o pravdu. neumím si představit dostatečně silnou alternativní motivaci pro tak intenzívní snažení bez zjevného osobního prospěchu. ale kdoví.
Beau travail
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
ke svému třetímu filmu od Claire Denis jsem nedokázal přistupovat bez určitých předsudků. mám pocit, že film tato předsudečná očekávání naplnil, i když si nejsem jistý, zda si je na něj pouze neprojektuji subjektivně. čekal jsem minimalismus v ději a vyprávění hraničící s vyprázdněnou narací, tedy i jisté experimentování, fantastickou vizualitu a pak také nevýrazné, ovšem velké a silné téma, které na mě plnou vahou dopadne až někde ke konci. toho všeho jsem se víceméně dočkal.
když zlí jazykové rozhlašují, že ve filmech Claire Denis “se nic neděje”, rozumějte tomu tak, že nejde o nervydrásající akci, sáhodlouhý epos ani o obyčejnou dramatickou gradaci děje. více než o pohyb událostí se jedná o následnost výjimečných okamžiků, které jsou každý sám o sobě přeplněné dějem. příběh, to je jen chatrný rámec, který nám divákům poskytuje nepostradatelné opěrné body pro průnik hlouběji do tématu samotného. asi se nevyhnu drobnému exkurzu do příběhu, ve kterém hlavní hrdina seržant Galoup (Denis Lavant) z mě ne zcela jasných příčin prahne zničit svého podřízeného v legii Gillese Sentaina (Grégoire Colin). proč je mu mladý voják trnem v oku si nejsem jistý. možná jsem tu informaci zkrátka přehlédl, ale nemyslím. základní motivaci se vůbec nedozvídáme, a to ačkoliv vše důležité o ději víme prostřednictvím voice-overu, který reprezentuje Galoupovy myšlenky, když svůj příběh rekapituluje a sepisuje. z důvodu tak velké informační omezenosti je, myslím, oprávněné v tomto případě hovořit o omezené naraci. nejdřív jsem zastával teorii, že to byl spor o dívku, druhou možností je nenávist objektu touhy jako vedlejší produkt latentní homosexuality (něco zcela nepatřičného v armádě, tím spíš, pokud jste příkladným vojákem Galoupova ražení). tato teorie mě napadla až dlouho po zhlédnutí filmu, ale odpovídá ji do značné míry moment, kdy si Galoup vzpomíná na své první setkání se Sentainem a své pocity. na druhou stranu se najde jistě i mnoho dobrých důvodů přiklánět se k první verzi. ale proč se na to vůbec tázat? může se to zdát absurdní, ale příčina/motivace není vůbec důležitá. pro téma filmu je zásadní důsledek (důsledek na duši člověka, faktický důsledek s jistotou neznáme rovněž). celou dobu trvání filmu se díváte na v podstatě dokumentárním způsobem natočený krátký úsek ze života francouzských vojáků v cizinecké legii a říkáte si, že právě jeho zaznamenání je účelem filmu; poukázat, že i zahazovat nejlepší léta života pro nikdy nevyužitý vojenský výcvyk může být ‘beau travail’, a chvilkama můžete nabýt i dojmu, že se Denis rozhodla natočit tenhle film jen aby mohla strávit mnoho desítek dní u moře a zaznamenávat polonahá těla mladých mužů na celuloid! pardon, to ode mě bylo neuctivé. co jsem měl v úmyslu říct, je, že záměry zůstávají po značnou dobu skryté. divákům pak nezbývá než kumulativně zaznamenávat distribuované informace a čekat na klíč, který jim umožní je složit v celkový obraz. přiznávám se, že mi téma došlo až při závěrečné taneční scéně. nevěřil bych, že diskárna The Rhythm of the Night (Corona) může být tak mrazivý poslech…
Mister Lonely
Posted by Eodeon | Filed under britský film, dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
po nezávislé syrovosti Gummo a zpackaném Dogma 95 filmu Julien Donkey-Boy mi Harmony Korine konečně předvedl, že potenciál zužitkovat dovede. o Panu Osamělém bych se nerad tu příliš rozepisoval, abych nezkazil případný dojem z filmu ostatním divákům, a proto se omezím jen na pár velmi stručných poznámek k tématu.
tím je hledání štěstí a sebenaplnění v životě v osamělosti. byl jsem zvědavý, jak si Korine poradí s tak těžko uchopitelným tématem, jakým je jindy banalizovaná, ale ve skutečnosti strašlivá bolest osamocené existence. jako prostředek si velmi nápaditě zvolil postavy “impersonaterů”, lidí, kteří přijímají cizí identitu, protože jejich vlastní je příliš odcizuje. zdálo by se, že v okamžiku, kdy hlavní hrdina Michael Jackson pozná půvabnou Marylin Monroe a jeho život se zcela změní, dosáhl svého cíle. ve skutečnosti je to jen začátek jeho cesty i filmového příběhu. osamělost je uzavřenost lásce v nejširším slova smyslu a její příčinou je strach pohlédnout do zrcadla. tak prosté to je. je to odmítnutí vlastního “já” kvůli jeho obyčejnosti a pyšná touha po jedinečnosti, které se touto cestou hrdina ironicky naopak vzdaluje. Korine zároveň vyjadřuje mimořádně silnou empatii ke schopnosti člověka překonat pomocí silné víry jakkoukoliv překážku. důležité je dodat, že nezbytná k tomu je pomoc druhého.
skvělé jsou herecké výkony Samanthy Morton (Marylin), Diega Luny (Michael) a Denise Lavanta (Charlie Chaplin). zajímavá je druhá dějová linie s Wernerem Herzogem, která z jiné stránky dokresluje ve filmu vyjádřené významy víry a sobectví.
Religulous – dodatek
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy
v minulém textu jsem se zabýval spíše formou filmu, než obsahem. považoval jsem za okrajové zmiňovat zvrácenost náplně filmu, která je do značné míry dána právě zvráceným zpracováním, a za nejužitečnější stále považuji upozornění na filmové prohřešky. přesto je užitečné vydat se i dál a s přihlédnutím na široký korpus pročtených reakcí na Religulous prozkoumat i dopad na uvažování o tématu samotné. toto budou konfrontované premisy filmu, přeneseně i závěry některých diváků a pokus o nápravu značného zkreslení, kterého se Religulous na svém tématu dopouští. je to pouze mé chápání tématu a je tím pádem docela možné, že někdo poučený, či přímo teolog, by pokládal za nutné výrazně opravit i má stanoviska. Religulous je kamuflofanou propagandou šířící nenávistnou ideologii, přestože přesně toto podsouvá svým názorovým odpůrcům, a povzbuzuje protináboženské tendence cestou hyperbolizace iracionálních předsudků. ty bych se rád pokusil rozkrýt.
mnozí interpretují film nikoliv jako útok na náboženství, ale jako útok na způsoby jeho zneužívání. být tomu tak, je vše v naprostém pořádku (a dobrá, inteligentní a poučená kritika náboženství samotného je dokonce vítána). domnělý cíl je ve skutečnosti jen prostředkem k cíli skutečnému, a sice k ospravedlnění závěrečné, implicitně genocidní propagandy.
dalším velkým nedorozuměním je představa, že náboženské otázky jsou problémy, které lze cele vyřešit (zodpovědět) a věc je tím uzavřena. to je na jednu stranu pochopitelný moderní postoj, na druhou zcela iracionální požadavek, když si uvědomíme, že tyto otázky velmi často míří za hranice lidských poznávacích schopností a do oblastí, kde rozum není kompetentní.* tento fakt se modernímu paradigmatu vzpírá a z toho důvodu v dnešní době vyvstávají v souvislosti s náboženstvím na laické či sekulární úrovni silné frustrace. zodpovídat náboženské otázky znamená poodhalovat hlubiny bezedných tajemství. je to neustále trvající proces, který každý věřící důvěrně zná, protože nejsilnější jeho touhou je přiblížit se tomu paradoxně nejvzdálenějšímu a v životě patrně plně nedosažitelnému, čímž je božskost. ujasněmě si, že nejde o žádný alibismus. už jen odpověď na základní otázku, zda Bůh existuje, je, ať už jakákoliv, zcela evidentně nedokazatelná.
u toho by ovšem člověk neměl zůstávat. už proto, že jde o téma o veliké důležitosti, na které by člověk mít názor měl, protože leží v základu přístupu k životu a ke světu a je vzhledem ke každému jednotlivci klíčové. co jsem napsal, neznamená, že otázky víry nelze intelektuálně uchopit, ba naopak, znamená to, že je lze pojednávat bez konce, že jde o téma tak fundamentální, až nemůže být vyčerpáno. a tím spíš je nejvznešenější výzvou se právě o to poukoušet a až na základě těchto intenzívních pokusů se rozhodovat. agnosticismus, položený jen na prvotní tezi o nedokazatelnosti, je bezectným alibismem a urážkou poznání.**
film pracuje také s nemístnými stereotypy, jakým je třeba rozpor mezi náboženstvím/něčí vírou a vědou/přírodovědným věděním, který je vyloženě nesmyslný. obě cesty kráčí docela jinou cestou a kladou si za cíl ozřejmit jiné z pravd skutečnosti. druhým a ještě nebezpečnějším umělým konstruktem filmu je přísné oddělení protipólů: pochybnosti a víry. Bill Maher se stylizuje do role zvěstovatele pochybnosti. chápu jeho důvody. neochvějná jistota je chvályhodný cíl, ale také nebezpečný sebeklam. být si jist natolik, že nepřipustím diskuzi a možnost přehodnocení svého přesvědčení pod tíhou dobré argumentace považuji za nemyslitelnou, to je mínění, o kterém si s Billem Maherem myslíme přesně totéž. pochybnost je zkrátka třeba a myslím, že ani není uskutečnitelné, kdybychom se ji chtěli zcela vyhnout, ale důležité je také uvědomit si, že skepse není ničím, co by víru popíralo. pravdou je, že ačkoliv jsou si pochybnost s vírou protikladné, jsou zároveň úzce spjaty. pochybnost je integrální součástí víry a určuje ji. víra je integrální součástí pochybnosti a určuje ji. jinými slovy, bez jednoho není druhé.
nepominutelný argument proti náboženství vychází z jeho zneužitelnosti při manipulaci lidí. je snadné svaté texty dezinterpretovat a víte-li jak na to, pak není problém ani šikovně svou dezinterpretaci podsouvat ostatním. mnohem důležitější otázkou je, jak tuto překroucenou nauku propagujete. na síle každé ideologie se podepisuje hlavně !způsob!, jakým je inzerována. a to souvisí s tím, co já si o tomhle myslím, a sice, že pokud bychom měli hledat největšího manipulátora, museli bychom obvinit moderní média. a přesně z toho důvodu považuji za nezbytné zavést na školách audiovizuální výuku, poněvadž většina lidí jednoduše neumí audiovizuální text číst, tím spíš ne interpretovat, a velmi snadno se nechá zmanipulovat kdejakou reklamou nebo agitkou (viz právě tento film a reakce na něj) a přesně to ze všeho nejvíc přispívá k šíření hlouposti.
citlivé je i téma původu názoru na náboženské otázky. v reakcích na Religulous jsem se nejednou dočetl, že ateisté jsou všichni původci svého názoru, k němuž dospěli racionálně a jsou vždy schopni si jej argumentačně doložit, zatímco věřící slepě následují, co jim bylo vnuceno zvnějšku, nic o tom neví a při dotazování jen slepě tápou. moje osobní zkušenost ukazuje, že to tak není. ateisté v mém okolí, se kterými jsem na to téma kdy hovořil, jsou ateisty většinou z toho důvodu, že je k tomu dovedla rodičovská výchova. nad otázkami víry se nikdy v životě s vážností nezamýšleli a cokoliv o tématu Boží existennce či náboženství obecně vědí, jim bylo zprostředkováno nahodile a velmi zvulgarizované podobě.*** nemůžu se nikomu z nich divit, že nemá ani potřebu se zamýšlet. ti, kteří ano, tak nezřídkakdy činí tou cestou, že až ex post toho rozhodnutí vymýšlí jednoduché argumenty jako jsou dva nějčastější: “Boha jsem nikdy neviděl” nebo “žádného Boha v životě nepotřebuji”. moje zkušenost ukazuje, že na názorovém vývoji společnosti**** se podílí především módní faktory a týká se to bez rozdílu všech paradigmat. ateisté si velmi často názory na věc také nedělají, oni je přejímají od jiných, a to navíc ne podle toho, co je a co není pravdou, ale podle toho, co se jeví nejpohodlnější si myslet. neříkám, že věřící nemohl dospět ke svému přesvědčení také nekriticky. jistě je to velmi časté, možná dokonce častější než u ateistů. to se bohužel nedá rozhodnout žádným sociologickým výzkumem. poměry nemohu odhadovat. a i náboženství se může z jiného úhlu jevit jako úskok z pohodlnosti: odmítnutí čelit kruté realitě, že po životě žádný druhý věčný život nebude. o tom ovšem nikdo jako o realitě hovořit nemůže ani s propůjčenou jistotou. jedná se opět o otázku přesahující lidské poznávací schopnosti a odpověď na ni leží zcela mimo důvěryhodné vědecké výzkumy.
obrovskou potíží je libovůle při zobecňování, které se vzpírá nejzákladnějším pravidlům logiky. v menší míře je používá i Religulous, ale setkal jsem se – například v reakcích na tento film – s mnohem obludnějšími rozměry tohoto problému. příklady: je-li některý věřící fanatikem, jsou všichni věřící fanatiky. je-li jeden z nich terorisou, jsou všichni teroristy. vykazuje-li jeden z nich zmatek při promýšlení svého postoje, je sama nauka, na které je postoj založen, zmatečná. za všechno špatné, čeho se dopustil věřící člověk, může právě to, že je věřící, a nic jiného. jeden věřící je hrozbou ostatním, ergo všichni věřící jsou hrozbou ostatním, ergo náboženství jako celek je hrozbou celé společnosti. to všechno jsou příklady neplatného vyvozování a ostudné generalizace, podle které se bohužel mnozí lidé řídí a prohlašují to za racionální myšlení. na závěrech, vyvozených některými diváky z Religulous, bychom mohli demonstrovat, že mnohem spíš než jimi navrhovanou ateistickou propagandu je třeba do škol zavést základy výrokové logiky a klást větší důraz na pravidla racionálního uvažování.
diváci mají zafixováno, že dokumentaristé usilují o pravdu a jsou tím pádem při sledování kamuflovaného pseudo-dokumentu jako je tento podvědomě manipulováni !spíše! nekriticky přijímat, co jim Maher velmi promyšleně podsouvá. jeho stanoviska vycházejí povětšinou z výše nastíněných předsudečných názorů, které jsou bohužel všeobecně rozšířeny a vzhledem k divákovi Religulous tedy nejčastěji už předjaté. proto se stává, že víceméně padnou na již předem provizorní postoj diváka, z toho důvodu slábne frustrace tváří v tvář obrovskému problému***** a dostavuje se nutkání pozitivního přijímání obsahu a filmu jako celku, zatímco potřeba zodpovědně zhodnotit filmové kvality a postupy je odsunována dále do pozadí. většina komentářů na ČSFD, například, svědčí, přinejmenším částečně, o fungování tohoto principu.
opravdový dokument nemusí splňovat kritérium vynechání určitého prostoru pro opačný názorový pól. ale musí splňovat kritérium: záměrně nelhat divákům ani je nemanipulovat způsobem, kterého si nemusejí být vědomi. to by mělo být také hlavním kritériem posuzování filmů, prezentujících se jako dokumenty. názorová shoda nemá nic společného s kvalitou filmu samotného. a to platí naprosto obecně. hodnotit se má film. ne hřejivý pocit, že vám někdo dal zapravdu.
—
* nevěřící v pravém slova smyslu neexistují. ať už si vezmeme jakékoliv přesvědčení (názor, postoj, hledisko, filosofii či světonázor) nehledě na jeho původ či základ v jakémkoliv rozumu či víře a zkoumáme jeho předpoklady, nakonec vždy narazíme na bariéru z nedokazatelného, na něco, co dokáže postavit do světla nejistoty úplně cokoliv, a zjišťujeme, že nezbývá, než se na předpoklady tohoto přesvědčení slepě spolehnout. a to je – velmi obecně řečeno – víra, schopnost přijmout bez důkazu, plně se opřít o “pouhé” slovo. je mnoho způsobů, jak k víře dospět, ale vlastně k ní vede úplně všechno.
** ovšem, takoví lidé možná žijí z jisté perspektivy šťastnější životy. protože mám pocit, že zkoumat fundamentální otázky do hloubky a narazit nakonec na hranice vlastního poznání a na tu strašnou nejistotu přinese člověku hlavně chmury, skepsi a frustraci. ale i když někteří agnostici cestu za poznáním vůbec nepodnikají, nic to nemění na tom, že v uvozovkách “vědí” něco, v co vlastně věří, protože jistotu o platnosti toho přesvědčení mají jen imaginární. je to možná neuvědomělé, ale pořád jde o vztahování se k nedokazatelnému. jiným lidem oproti tomu přijde nesnesitelnější představa smíření se s nevědomostí a chtějí proti ní bojovat, i když se to může už na začátku jevit jako marné úsilí.
*** toto právě považuji za jeden z faktorů, které všechna pojednání na téma náboženství (jako i Religulous) a všechny diskuze (včetně těch, které film Religulous vyvolal) ze všeho nejvíce problematizují: že se tato témata snaží uchopovat i lidé, kteří s nimi nemají sebemenší zkušenost. přitom empirie je k dosažení hodnověrného poznání naprosto nezbytná. bez ní je možné dospět k pravdivému pohledu na věc leda úplným omylem. řečnická otázka stojí takto: jakou váhu má něčí názor na náboženství, který ovšem nevychází ze zkušenosti s náboženstvím, jeho projevy ani věřícími lidmi?
druhým výrazným faktorem jest, že jako o předmětu každé další disciplíny, která nespadá pod přírodní vědy, tedy předměty věd humanitních, společenskovědních, duchovních a uměnověd, si i o tomto tématu každý myslí, že je dostatečně kvalifikován o něm pojednat a žádné specializované vzdělání není vůbec třeba. velmi často se s tím setkávám právě jako student filmové vědy: většina laiků si myslí, že o filmu ví všechno. zkuste při tomto nastavení rozdmýchat produktivní diskuzi, pravděpodobně neuspějete. velmi hluboko je mezi diváky usazen náhled na filmovědné bádání jako na něco zbytečného a pakliže někdo uznává jeho legimitu, nemusí uznávat autoritu jeho závěrů ve srovnání se svým prostým laickým názorem. s tím se musíme smířit. nejinak je tomu i u otázek duchovních. prostě podle spousty lidí stačí selský rozum (a nevadí, že s jeho pomocí každý dospívá k něčemu úplně jinému) a díky němu by jeho názor svedl věřícímu vymluvit každý, a pokud přece ne, znamená to, že věřící je hloupý, zatrvrzelý fanatik. víc netřeba dodat. snad jen, že je to smutné. ti poučenější se s tím budou muset zkrátka vyrovnat a své znalosti co nejvíce šířit, sdílet a popularizovat.
**** jsem svým způsobem zastáncem svérázné teorie sociokulturního determinismu, podle které valnou většinu vlivů z okolí přijímáme nereflektovaně a jsme jimi tedy determinováni. přesto si myslím, že jako bytosti obdařené přinejmenším intelektem a věřím, že také citem – hlavně svědomím, jsme schopni se svobodně a plně uvědoměle rozhodovat v určitých okamžicích, před určitými problémy a v určitých otázkách.
***** nemám na mysli otázky víry jako takové, ale problém vztahu víry a sekulárního rozumu, jak o něm ve svém fantastickém kratičkém pojednání píše Jürgen Habermas, viz Jürgen Habermas: Povědomí o čemsi, co chybí.
Jesus Camp
Posted by Eodeon | Filed under dokument, dílčí postřehy, filmová doporučení
hlavním tématem tohoto dokumentu je politizace náboženství – něčeho ze své podstaty apolitického a zamyšlení se nad možnými důsledky pro budoucnost Spojených států amerických. jádrem filmu je zkondenzovaný záznam dění na táboře (camp) pro děti z evangelikálních rodin. středem pozornosti je Becky Fischerová, která pastorální práci pro děti obětovala celý svůj život.
Becky Fischerová zde v podstatě říká, že pokud nepřátelé (tj. nepřátelé USA, patrně jimi míní islámské fundamentalisty) zneužívají své děti k boji, je vpořádku, když to bude dělat také. zároveň tím odhaluje, že voláním po boji se od biblického učení ostudně vzdálila a sama by potřebovala otevřít oči.
při sledování rozhovorů se zúčastněnými dětmi, jsem měl silný dojem, jakoby se vyřknuté teze večer před tím dlouho memorovaly. to je sice trochu nadsazené, ale z vlastní hlavy tyto názory jistě nemají. pravda, málokteré tak malé děti jsou schopny se rozhodovat samy za sebe a nedělají nic jiného, než že papouškují po autoritách (zpravidla po rodičích a učitelích), aniž by si samy uvědomovaly, že názory přejímají nekriticky. rozhodně se musí nechat, že na svůj věk se vyjadřují velmi dospěle a sebevědomě.
jistá náboženská hnutí zneužívají toho, že malé děti do sebe jako houby intenzívně vstřebávají všechny impulzy z okolí a jsou tím pádem nejsnáze zmanipulovatelné. tento dokument celý stojí jen na tom, že nám ukazuje, jak přesně k tomu dochází. jistým způsobem je samozřejmě každá výchova a každé vzdělání dosažené pod prahem dospělosti manipulací a indoktrinací, protože často i náctiletí postrádají schopnosti dostatečně kriticky promýšlet složité otázky a témata. největší zodpovědností rodiče pak tedy je, aby to, co svému dítěti vštípí, bylo opravdu tím nejlepším a pravdě nejbližším. v tomto světle je myslím evidentní, že to, co se děje na takovýchto táborech (často i v rodinách, ačkoliv nikdo nemá právo mluvit druhému do výchovy dítěte), zašlo o velký kus dál, než mělo, příliš tlačí na pilu a pravděpodobně působí víc škody, než užitku, třebaže se nic z toho neděje proti vůli druhého. v některých ohledech je to jistě i vliv pozitivní. předá dětem některé nezbytné hodnoty, donutí je opravdu se aktivně zajímat o svůj život a svět kolem sebe, vyruší některé z největších společenských problémů mládeže současného západu (například pasivitu a podléhání konzumu), ale nelze přehlížet jiné části nauky, překroucené tak, že vyvolávají konflikt a rozpor (přeneseně až na politické rovině) tam, kde žádný vůbec být nemusí. například, není nutný spor mezi učením Písma a učením přírodovědných poznatků stejně jako není sporu v idejích kreacionismu a evolucionismu, jak je v samotném dokumentu dokonce letmo zmíněno. konkrétně to zazní v inteligentní rozhlasové debatě, která představuje jakýsi komentář k dění na táboře a souvisejícím tendencím ve společnosti. nezbývá mi než doufat, že děti si z toho vezmou to nejlepší. na nich by nám mělo !opravdu! záležet ze všeho nejvíc. k čertu s politikou, dokud něco ubližuje jim!
film to není příliš tezovitý a ani nezajímavý. občas budete zírat s otevřenou pusou (davová blouznění), jindy se budete vyloženě bavit (žehnání powerpointovým prezentacím).
víc než kde jinde se na příkladě tohoto dokumentárního filmu ukazuje moudrost výroku, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.
Mezipatra 2009
Posted by Eodeon | Filed under dokument, filmová doporučení, filmové festivaly, francouzský film, izraelský film
neplánoval jsem to, ale teď s odstupem bych si pro sebe docela rád zaznamenal pár dojmů z letošních (2OO9) ozvěn queer filmového festivalu Mezipatra v Olomouci. více o tom, co znamená queer, říká text na oficiálních stránkách festivalu: Queer osvobozuje od tradičního vnímání sexuálních a genderových identit založených na neměnných kategoriích muž / žena, hetero-sexuální / homosexuální.
nebudu se zabývat ničím jiným, než třemi filmy uvedenými jako součást festivalových ozvěn v Olomouci:
Svazující slova (L’ordre des mots; Cynthia Arra, Melissa Arra; Francie 2007; 75′)
Chlapský faktor (Butch Factor; Christopher Hines; USA 2009; 88′)
Tajemství (Ha-Sodot; Avi Nesher; Izrael, Francie 2007, 122′)
je příhodné začínat (festival i věcnou část mého textu) filmem Svazující slova, dokumentem o všech těch lidech, jejichž sexuální identita, respektive také orientace, se nevejde do ani jedné z obou společností daných skupin. tématem filmu jsou svazující slova v jeho názvu, diskurz, díky němuž jsme nebo nejsme schopni důkladné introspektivní cesty za poznáním vlastní genderové či sexuální osobitosti. jakoby dokument počítal s nikdy nevyřčenou tezí některých filosofů jazyka, podle nichž jazyk determinuje lidské myšlení. samo téma z filmu ale zjevné na první pohled není a celý dokument působí jako jednostranný aktivistický apel, kterým je rovněž, ale mimoto je také inteligentním pátráním po danosti věcí a jejich příčinách. dozvídáme se jak o medicínském rozměru problému v současné Francii a jeho úskalích a dopadech, tak o tom marginalizovaném a zprofanovaném politicko-společenském. získáváme rozsáhlý prostor pro úvahy nad lepším, spravedlivějším nastavením, aniž by nám dokument diktoval své představy. rozhovory jsou totiž vedeny s nejpovolanějšími lidmi, kteří mluví bez jakýchkoliv zábran, nesmírně otevřeně. osvobozujícími slovy nového diskurzu jsou tedy především: transgender, transsexualita, intersexualita a androgynita.
o zjevný kus horší byl dokument Chlapský faktor, který si za téma zvolil postoje k mužnosti napříč společností, přičemž se zabýval téměr výhradně zkušenostmi gayů s přijímáním vlastní maskulinity a reakcemi jejich okolí. cílem bylo patrně pouze předvést, že stejně jako nelze z důvodu jedinečnosti každého muže uplatňovat stereotypy o homosexuálech, není to legitimní ani u posuzování mužů z hlediska jejich maskulinity. tento klíčový pojem dokonce ani nebyl rozkryt a divákovi byly předloženy jen dílčí představy o jeho významu z úst několika nahodilých protagonistů. i struktura dokumentu samotného se mi jevila pouze nahodilá. následnost výpovědí nesledovala žádnou vývojovou strategii a měla pouze kumulativní charakter, potvrzující jednu a tutéž, výše formulovanou tezi o popření stereotypů. scény mohly být sestříhány v přesně opačném pořadí a nebyl by v tom žádný rozdíl. takový film by mohl natočit i počítač, k tomu není třeba žádného nadání. musím ovšem zmínit jednu velkou přednost, a sice že film to byl velmi zábavný, a to takovým způsobem, kdy k tomu ani v nejmenším netěžil ze stereotypů. a proto lze říct, že i povedený humor Chlapského faktoru funguje v rámci tématu.
nejlepší bylo ovšem až Tajemství. téma filmu je tak rozsáhlé, že jej neumím s čistým svědomím omezit na nic menšího než je láska sama. dominantní je přitom láska mezi dvěma mladými ženami z židovského semináře, přítomna je tedy i láska k Bohu. dále také láska rodičovská a romantická láska mezi mužem a ženou. i přes tak široký záběr se můžeme jako diváci odrazit od ústředního motivu: vztahu mezi Naomi a Michelle v kontextu víry. nejde o film spirituální ani duchovní, když už, pak pouze náboženský, nejde o film sebenepatrněji neobvyklý, naopak velmi standardizovaně zpracovaný, v nemž hlavní je příběh a vše ostatní (hodnoty a významy) je odvozováno z něj a z poetiky jeho dramaturgie. výjimkou ve filmu, kde pokus o experiment docela absentuje, je překrásná surreálná scéna, atmosférou jak vystřižená z některého Buñuelova pozdějšího filmu. přes jistou standardizovanost zpracování, na kterém samo o sobě není nic špatného, jde o film mimořádně působivý, neboť v rámci své koncepce dosahuje maximálních kvalit.
shrnutí: jeden slabší a dva vynikající filmy dávají velmi dobrý celkový dojem.
Něžná
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, francouzský film
druhý mnou viděný film režiséra Roberta Bressona je adaptací slavné Dostojevského novely/povídky Něžná, příběhu tragického manželství námětěm podobného románům Anna Karenina nebo Paní Bovaryová.
Bresson zde od Deníku venkovského faráře ještě přitvrdil v nekompromisním vedení modelů (herců) k ještě stoičtějšímu (bez)výrazu, čímž vzniká intenzívní dramatické a psychologické napětí. velmi přísně vede také kameru a omezuje divákovu perspektivu na detailní výseče, ve kterých upřednostňuje spíše pohyby rukou či chůzi než řídce použité a daleko intimnější detaily lidských tváří. protože tento efekt zdůrazňuje pohyb uvnitř rámu, v kombinaci s častým pohybem kamery, motivovaným nejčastěji přenášením pozornosti z jednoho detailu na druhý, tak Bresson dosahuje skvěle propracované vnitřní dynamiky. k tomu navíc dlužno dodat, že ačkoliv se kamerové kompozice zdají velmi prosté až fádní, jsou očividně komponovány s mimořádnou virtuozitou a jsou prostředkem plně otevřeným možnostem filmového média. tím mám na mysli to, že díky uvážlivé práci s mizanscénou je i každý statický záběr zároveň krásným výtvarným dílem, ale zároveň i přizpůsobivou součástí filmového celku, která reaguje na pohyb uvnitř rámu velmi přirozeně a zcela naplňuje svou hodnotu pohyb-zaznamenávajícího obrazu. už přísnost práce s obrazem komponovaným v detailech je nápovědou nám divákům, že to skutečně podstatné nalezneme v detailech, které je tedy třeba bedlivě sledovat, abychom svedli poodkrýt motivace.
použité barvy jsou takové mdlé. ani barevné zpracování tedy s realistickou asketičností filmu v rozporu není, jak jsem se předem obával, jelikož jsem byl po černobílé syrovosti Deníku venkovského faráře velmi skeptický vůči použití barevného obrazu v Bressonových filmech. to se ovšem ukázalo jako pošetilý předsudek.
a nejdůležitější otázka pro každé umělecké dílo: o čem? jako obvykle není vůbec snadné odpovědět. nicméně jako první, nepromýšlený výstřel bych uvedl ten každému člověku nejdůvěrnější povzdech: ach kdyby … kdyby šlo vrátit čas a napravit chybu, udělat všechno jinak. nejzásadnějším na filmu je totiž skutečnost, že syžet odhaluje na samém začátku vyprávění závěr fabule. celý film je pak už jen interpretací sebe sama, tázáním se po něčem, co zachytáváme jen v předpřipravených náznacích a celek neznáme ani nepoznáme, protože nám dávno protekl mezi prsty, ještě dříve, než film samotný začal a my jsme jej začali sledovat. Něžná je dílo tak pravdivé, jak jen lze od Dostojevského nebo Bressona očekávat.
zamyšlení k estetice
Posted by Eodeon | Filed under nefilmové
musím předeslat, že vše v tomto textu jsou jen mé osobní myšlenky naprostého laika a nic z toho se nezakládá na odborných znalostech estetiky! je to jen experimentální, velmi otevřená prezentace osobního postoje, nic víc. slouží (jako každá z obdobných miniúvah na prvním blogu) jen k jasnému vytyčení již mnohokrát předtím promýšleného názoru.
estetika je, jak známo, disciplínou, zabývající se především krásou a uměleckostí, popřípadě vznešeným a dalšími souvisejícími pojmovými kategoriemi. hlavními jsou ale krása a umění. jsem toho názoru, že se obojím míní takřka totéž a výrazy jsou to tedy v základu synonymní, jen s různými paletami konotací v řeči. a i když to nesouvisí, chtěl bych dodat, že za správnou cestu k pochopení opravdových významů je třeba usovztažnit krásu s pravdou tak, jak to ve slavném citátu říká Andrej Tarkovskij.
při tázání se po podstatě krásného je třeba zodpovědět zásadní, fundamentální otázku, a sice zda jde o skutečnost objektivní (a subjektivně poznávanou) nebo subjektivní (nepoznávanou, individuálně vytvářenou). objektivisté by měli být, chápu-li to správně, toho názoru, že ke kráse je třeba se vztahovat, pátrat po ni usilovně stejně jako po pravdě a pravých hodnotách. podle subjektivistů se o vztah vůbec nejedná, protože krásné je jen v očích pozorovatele a s vnější realitou nemá nic společného. je výsledkem individuálního nastavení mysli, které v nahodilých situacích zakoušíme jako pocit libosti. celku těchto pocitů říkáme vkus a pod vlivem všech těch stupidních postmoderních polydiskurzivních nesmyslů máme ve zvyku prohlašovat, že každý máme vkus jiný, žádný není lepší než druhý a žádný nemá nárok na objektivní platnost. odříznutí pojmu krásy od objektivity je tedy důsledkem dlouhé řady víceméně pochybných úvah a z tónu, kterým to popisuji, už vám asi je jasné, že s tímto pohledem na věc nesouhlasím. důsledky, jaké podle mě tento postoj má: krása je povrchní, byť třeba intenzívně pociťovaný dojem z ve skutečnosti fádní věci, je iracionálním, nepostižitelným cítěním a tudíž kategorií nehodnou bližšího zkoumání, je nahodilým fenoménem bez souvislosti s pravdivou skutečností a tedy pojmem irelevantním, iracionálním, užitelným leda k ukrácení dlouhé chvíle a k aktuální potěše. krásu vytvářím já sám libovolným a nejčastěji zcela nevědomým stavem mysli, mohu ji podle libosti konstruovat i dekonstruovat a promítnout ji do čehokoliv. krása není pevnou hodnotou, ale vyprázdněným pojmem, který mohu uplatnit na všem a důkazem mi budiž, že lidmi bývá uplatňován na vše. nemá-li pojem pevně vymezitelné hranice, nelze mu přisuzovat skutečnost, neřkuli pravdivost a jakékoliv spory o krásu čehokoliv jsou neřešitelné dohadování, důkladné promýšlení není možné, protože absentují záchytné body, o něž by se dalo při postupu opřít, a jakákoliv uměnověda je jen malicherným dohadováním mezi lidmi různého vkusu. to je názor asi tak lživý, jak hluboce je zasazený v současném postmoderním paradigmatu. ale to jsem tu řešit nechtěl, chtěl jsem přidat jednu dávnou zkušenost (tenhle příspěvek jsem plánoval sepsat už asi půl roku, ale nějak se do toho nechtělo) a nechat na čtenáři, ať dojde vlastního vysvětlení a odnese si svůj poznatek. jde mi samozřejmě o spor mezi objektivitou a subjektivitou krásného.
s jedním kámošem jsme kdysi v rámci jednoho z oněch celonočních pokeců probírali tradiční téma – hledání vůbec nejkrásnější ženy, kterou známe. samozřejmě přitom padala jména samých hereček a sem tam i zpěvaček. trvalo mi dlouho, než jsem se rozhodl, ale nakonec jsem zvolil Natálku Portmanovou. pak mě překvapila otázka, koho bych vybral z mužů, a s tou už jsem si neporadil. pár dní mi to vrtalo hlavou, protože jsem byl opravdu zastáncem přesvědčení, podle kterého je krása (člověka) daností stejně pevnou, jako barva vlasů nebo očí. můžeme se dohadovat o odstínu, ale nějakou pevně danou barvu ty oči mají a dva lidé s odlišnými názory na tu otázku proti tomu nic nezmohou. rysy tváře jsou jako ta barva. přitom je samozřejmě třeba odhlédnout jednak od módního nánosu k pohledu na vnější vzhled a jednak od genetických determinací při výběru partnerek, díky kterým mohu mít například přirozenou inklinaci k brunetám namísto plavovlásek (netvrdím, že mám) ;) stejně tak bych měl upozornit, že krása nemusí mít (a podle mě nemá, alespoň ne přímou) souvislost s mírou ženskosti nebo naopak maskulinity. tyto skutečnosti také lze – a je to podloženo vědecky – odečíst z rysů tváře a tělesné stavby. ale zpět k tématu. řešil jsem jednoduše tak, že jsem si procházel žebříčky nejpohlednějších mužů, které mi v podobě všelijakých obskurních stránek povypadaly z Googlu. musím říct, že výběr to byl těžký, protože hezký mi z nich připadal málokdo a skoro jsem se utvrzoval v tom, že ženy jsou přecijen krásnější pohlaví, přesně, jak se to říká… i když, pravda, v antice bylo paradigma opačné a žít v tehdejším paradigmatu, asi bych nevědomky sdílel tehdejší názor. abych se z té odbočky vrátil; nakonec jsem jednoho klučinu vybral, i když také to není žádná sláva. do té doby jsem o něm neslyšel, nějaký belgický (zvláštní, jméno mi znělo rusky) :) manekýn jménem Dimitri Vankerkoven. taky bych ho asi přešel, ale na té jedné fotce vypadal velmi dobře, i když značně uměle.
jistý šok nastal ale až v okamžiku, kdy jsem si vzpomněl na fotku Natalie Portman, kterou jsem si uložil prve. dal jsem obě fotky vedle sebe a nevěřil vlastním očím; ti dva vypadali jak bratr a sestra. mají stejný nos i oči, tvar čelisti a lícních kostí, stejné rty, stejná obočí, čelo a dokonce i barvu vlasů. ony vlastně i ty fotky vypadaly stejně; oba jsou oblečení v bílém a pozadí je modrošedé. přitom tváře ani nemají stejně nasvícené!
ty fotky znáte dobře všichni vy, kdo jste v posledním půlroce navštívili můj profil na ČSFD. spojil jsem je do jednoho obrázku, umístil mezi ostatní oblíbené fotografie a obrazy a občas se nad nimi stejně jako nad ostatními zastavím a pár minut je zkoumám a přemýšlím, v kterém z mnoha vysvětlení je více pravdy.
Funny Games USA
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, dílčí postřehy, filmová doporučení, francouzský film
doufám, že pro nikoho ze čtenářů není tato Hanekeho předělávka vlastního, v době natočení přesně jedno desetiletí starého filmu novinkou. rakouské Funny Games (vznikuvší léta Páně 1997) jsou jedním z mých vůbec nejoblíbenějších filmů, takže jsem si remake pochopitelně nemohl nechat ujít, a to i přes varování, že jde o “doslovné” “překopírování” původní verze, záběr od záběru, slovo od slova. byl jsem zvědavý ze dvou důvodů. zajímal mě především vliv nového obsazení na celkový dojem a pak samozřejmě i efekt na diváka jako jsem já, který už předtím viděl originál. prolistoval jsem internetové diskuze, kde se spekulovalo, jakou povahu má specifický účinek Funny games z pohledu opakovaných zhlédnutí, a jednalo se o poučné a inspirativní počtení.
musím trochu zjednodušeně přiznat, že pravdu měli ti, podle kterých sadistické budování významu funguje jen s úderností prvního zhlédnutí. ale to není nic neočekávaného. kdo by si chtěl přečíst zpětně racionalizovaný dojem z mého prvního zhlédnutí (a v rámci ideálu názorové výměny bych to uvítal), má tu možnost zde.
dokonce i má původní teze o hereckém obsazení se ukázala jako pravdivá. nové obsazení celkový dojem silně sráží z jednoduchého důvodu: není ani v nejmenším tak civilní, jak tomu bylo u originálu. přitom musím uznat, že Naomi Watts i Tim Roth hrají senzačně a Michael Pitt přímo neuvěřitelně skvěle. ale to s tím nesouvisí.
odnáším si hlavně ponaučení o tom, jak neuvěřitelně významnou roli hraje ve filmu podceňovaný úkol volit správně herce. vám doporučuji spíše původní verzi, pokud nemáte zájem podívat se rovnou na obě jako já a zhodnotit (mnou nesmírně zjednodušený!) rozdíl na vlastní pěst.
Dalkomhan insaeng
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, jihokorejský film
romantizující korejský akčňák mezinárodně známý spíš jako A Bittersweet Life je pro mě osobně zajímavý především z jednoho hlediska. americký mainstream není, jak je vidno, osamocen ve své snaze (umělecky) podchytit filmařinu tak, aby byl výsledek přitažlivý pro diváky různého stupně náročnosti. i Hořkosladký život je vystavěn obdobným způsobem.
film dává méně náročnému divákovi poctivou žánrovou směs úchvatně nasnímané akce, nadsazené tak vysoko, že by se za to nestyděl ani John Woo, a romantizujících motivů a k tomu dotřetice špetku mafiánského trilleru. hrdina dokonale naplňuje svou heroickou roli. je to na jednu stranu muž až po uši ponořený do černého bahna kriminálního podsvětí a zdánlivě chladný a nemilosrdný, na stranu druhou nesmírně citlivý, neobvykle pohledný a citově vyprahlý. tím spíš se pro něj stane nejsilnějším hybatelem právě láska k nedosažitelné ženě. vražedného úkolu, který by dříve vykonal bez sebenepatrnější výčitky, teď není schopen a stává se psancem s jednoznačnou destinací ve smrti.
možná jste už někde podobnou výchozí zápletku viděli a věřte, že Hořkosladký život je dokladem toho, že na tom nezáleží. nemá smysl zde operovat se slovy klišé a originalita, když mnohem důležitější je, že zde dochází k jednomu z nejpůsobivějších uchopení archetypálních vzorů.
chytré je dodat hrdinovi typickou vlastnost: nesmrtelnost. kulky ho zasahují, zraňují, ale on nikdy nepohléhá, hnán nadlidskou silou do nevyhnutelného finále. a právě závěr, neodmyslitelná součást archetypu hrubě načrtnutého výše, je hořkou relativizací této konvenční vlastnosti blockbusterových hrdinů. až na konci můžete nejzřetelněji rozeznat, jak krásně spolu ve filmu komunikují dvě diametrálně odlišné texty moderní a archaické mytologie. a v tom tkví kvality pro náročnější diváky a záleží jen na nich, kolik si při sledování z filmu ukrojí.
ještě zajímavější je rozmístění mnoha náznaků, relativizujících “opravdovost” zobrazeného. ale tohle ode mě bylo moc vágní. zformuluji to raději takhle: divák dostává několik silně nejednoznačných důvodů domnívat se, že určité větve dění nepatří do fikčního světa filmu, ale do snových konstrukcí hlavní postavy, a jsou jakousi metafikcí. samozřejmě, na diváckém prožitku to nijak neubírá, vzhledem k tomu, že filmová i filmově-snová fikce k sobě mají v porovnání s jejich vzdáleností realitě velmi blízko. kde – pokud vůbec – k takovému zlomu dochází, je otázka. podle mě je přípustná i radikální teorie, podle které jej můžeme vysledovat zpět až k první scéně a celý zbytek filmu vnímat jako trpké zasnění se nad nenaplnitelnou představou jednoho prachobyčejného obyvatele velkoměsta. například protože film je exponován z a do ústředního místa: luxusního baru A Bittersweet Life. nabízí se tedy také možnost spatřit v Hořkosladkém životě záblesk společenské reflexe a s tím spojený pocit melancholie, ne tak úplně vzdálený tomu Felliniho slavnému opusu.
—
btw. až teď, dodatečně, jsem si všiml, že režisérem je Ji-un Kim, o kterého jsem dříve viděl úchvatný horor Janghwa, Hongryeon (A Tale of Two Sisters). doporučuji oba filmy zhlédnout a začít si tohohle jména všímat :)
Vnitřní poušť
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, mexický film
teď poruším neudržitelné předsevzetí upozorňovat pouze na filmy, které se neobjevily v distribuci :)
poslední film režiséra Rodriga Plá, na který jsem zavítal do kina “naslepo” v rámci festivalu Film ve znamení ryby, se pro mě stal dokladem toho, jak moc je třeba, aby odborná sféra věnovala pozornost duchovnímu a spirituálnímu modu čtení filmů. bez tohoto aparátu není možné pochopit, a proto ani zodpovědně odborně posoudit a zhodnotit mnohé s duchovním záměrem realizované snímky. Vnitřní poušť (v originále Desierto adentro) je jedním z nich.
nejvíce mě dostal jeden komentář z ČSFD, jehož autor si tohoto filmu cení jakožto “studie náboženského fanatismu”. upřímně, těžko si představit větší dezinterpretaci. druhý uživatel se ve svém komentáři nedostává o moc dál, protože své hledisko omezuje na dnes velmi populární zkoumání ze společenskovědního hlediska. ještě absurdnější je, že nepochopení filmů tohoto zaměření je případem i většiny festivalových anotací, o nichž jsem se vždy naivně domníval, že jsou psány poučenými osobami.
ono se stačí podívat na plakát, nebo třeba popřemýšlet nad důvody, které vedly organizátory festivalu Film ve znamení ryby k zahrnutí Vnitřní poušťi do programu, a zjistíte, že zde něco velmi podstatného schází.
pravda se ukáže v momentě, kdy interpretátor přestane přejíždět po povrchu příběhu a spustí se za opravdovým rozkrýváním filmu hluboko do významových struktur vyprávěného. teprve pak má divák reálnou šanci aproximovat tvůrčí záměr, vysledovat úsilí o jeho naplnění a správně identifikovat motivace užitých prostředků. začne se odhalovat i skutečné téma, které by podle mě osobně bylo možné vzdáleně určit těmito slovy: “ego (pýcha a arogance) jako nepřekonatelná překážka mezi člověkem a Bohem”.
Bang bang wo ai shen
Posted by Eodeon | Filed under dílčí postřehy, filmová doporučení, taiwanský film
režisér Kang-sheng Lee je známý především jako dvorní herec vrcholné osobnosti taiwanského filmu, režiséra Tsaie Ming-lianga. v jeho produkci natočil Lee svůj druhý celovečerní film Bang Bang wo ai shen, anglickým názvem Helpe Me Eros. bylo nevyhnutelné, aby film čelil ostré kritice na základě srovnání obou autorů. a protože to podle mě není správné, dopustím se nabízejícího se srovnání také, ale budu chválit.
ono nikoho snad ani nenapadlo uvažovat o Leeově filmu nezávisle (jedno z mých oblíbených slov) na Tsaiově tvorbě, což by se s pouhým srovnáním nevylučovalo. to srovnání totiž není validním hodnotícím kritériem. kritici jakoby místo toho kladli implicitní požadavek, aby Lee Tsaie co nejvěrněji napodoboval/kopíroval a to jen kvůli rozpoznání elementární podobnosti v poetice (= dramatické výstavbě), která ale není důsledkem imitace, nýbrž zcela pochopitelného vlivu či inspirace. Lee se odlišuje a je to dobře, přátelé, ne naopak. nalézá vlastní tvůrčí polohu, uzpůsobuje pro Tsaie typickou poetiku vlastnímu stylu a zajímají ho docela jiná témata. jeho Help Me Eros je vulgarizovanější, jednodušší, přímější a daleko více estetizovaný Tsai. kvůli výběru a uchopení tématu je rovněž lidovější a přístupnější, což by byl hřích bezmyšlenkovitě odvrhnout jako cosi méněcenného. je to sebenalezení vlastní tvůrčí osobitosti a z této perspektivy je vhodná jedině chvála.
soudit na základě srovnání, které by mělo sloužit (jedině) k lepšímu porozumění filmu a nikoliv také jako báze pro hodnocení, je ostudná nespravedlnost.
srovnání je ovšem prospěšné i z druhé strany a mně jistě pomohlo chápat Tsaiovu režijní výjimečnost mnohem detailněji, než když se mi dostávalo jen možnosti srovnávat ho pouze s jemu mnohem vzdálenějšími kolegy. i z tohoto důvodu Help Me Eros mohu doporučit.
Religulous
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení
na první pohled bude řeč o dokumentárním filmu, ve kterém se komik Bill Maher rozhodl v diskuzích s mnoha různými náboženskými představiteli dokázat, že náboženství je špatné a škodlivé. a patrně právě tak byl tento film opravdu zamýšlen. pokud se na něj podíváte a budete přitom schopni odhlédnout od vlastních ne/sympatií a zhodnotit snímek objektivněji, z povzdálí, zjistíte, že nenaplňuje ani jedinou z uvedených tvůrčích intencí. z toho důvodu jsem Religulous vybral pro ‘filmová doporučení’ a radím tento film vyhledat a zhlédnout každému, koho zajímá, jak vypadá po všech stránkách zpackaná dokumentární filmařina. pokusím se shrnout hlavní důvody, proč si myslím, že žádný filmově trochu gramotný člověk nemůže na výpověď tohoto filmu přistoupit. nebudu se přitom téměř věnovat zkoumání “o čem”, to povětšinou ponechám stranou, a pokusím se ukázat, že základní chyba existuje v čistě filmovém rozměru snímku.
předně se vůbec nejedná o dokumentaristickou práci a mohu si dovolit i zobecnění, podle kterého je hlavním tvůrčím principem celého filmu cílené klamání diváka. v tomto bodě musím text pozastavit a důrazně upozornit, že když zde mluvím o principu klamání, nemám na mysli téma/náplň filmu, ale čistě formální uchopení tématu, jinými slovy a zjednodušeněji; mluvím o způsobu nakládání s filmovými prostředky, jež neodpovídá duchu, ve kterém se film prezentuje. ale to mluvím příliš obecně a je načase, abych rozvysvětlil, co tím mám na mysli.
a začnu zeširoka. nabízí se srovnání s dokumentární prací Michaela Moorea. strategie jeho filmů se Religulous tak moc podobá, že jsem o této inspirovanosti hluboce přesvědčen. Michael Moore sám sebe odhaluje, vystupuje před kameru, je stále tvůrcem, ale zároveň i aktérem. realizuje své úmysly a prezentuje svá stanoviska přiznaně a podobně je to s Billem Maherem v Religulous. konflikt je v obou případech demaskován jako osobní a to je zásadní prvek charakteru těchto filmů. takovýto tvůrčí přístup považuji v případě mnoha témat za vhodnější a uznávám a chválím ho jako projev, či přinejmenším příslib tvůrčí upřímnosti. měli bychom si z toho odvodit důsledek pro pojednávané filmy, které – viděno v tomto světle – o zaznamenání skutečnosti neusilují nezaujatým sdružováním obrazů-faktů a namísto toho z druhé strany (= přes subjektivitu) budují dva neslučitelné postoje (stanovisko tvůrce kontra stanovisko protistrany) a konfrontují je. dalším výrazným prvkem charakteru filmů je tolik propíraná demagogie, o které se v souvislosti s Moorem hovoří právem. přinejmenším částečné, pokud ne plné ospravedlnění ovšem vyplývá už z toho, co jsem napsal výše. jsou to Moorovy postoje a žádné jiné a jsou to jeho emoce (zejména pobouření), které do filmů vkládá, a byla by ode mne hloupost uvažovat o těchto citech jako o lživých. tak je tomu vpodstatě i u Billa Mahera s tím radikálním rozdílem, že on si pro tyto své názory nárokuje objektivní platnost a staví se do role “zvěstovale” této v uvozovkách “pravdy” (což v kontextu filmu pochopitelně ústí ve zcela nezáměrnou sebeparodii) a paradoxně právě toto celoplošně vytýká svým názorovým konkurentům, ačkoliv někteří z nich projevují naopak vysokou míru tolerance odlišného pohledu na věc a pouze hájí svá práva na vlastní postoj a jeho prezentaci. k tomu je vhodné dodat můj osobní názor, podle kterého se pravá tolerance vztahuje na všechno s jedinou výjimkou, kterou je netolerance. a to nemíním jen jako etický imperativ pro každodenní lidskou zkušenost, ale zároveň i jako nutný požadavek na etický kodex dokumentaristů.
Maher v průběhu filmu objasňuje, že jeho úmyslem není ani tak názorová konfrontace, jako spíš důkladné prozkoumání náboženského uvažování pomocí diskuze a nalezení racionálních trhlin, dokazujících jeho chybovost. mělo by se tedy jednat o jednosměrný postup. filmová skutečnost ale ukazuje, že tomu tak není a jako ještě význačnější než negativní (= první význam rozkládající) se ukazuje opačně směřující pohyb pozitivní (= druhý význam tvořicí).
nejzřejmějším důkazem je závěr, ve kterém je film nepokrytě odhalen jako mimořádně důrazná protináboženská agitace především. podle slova ‘protináboženská’ se zdá, jakoby se jednalo o negativní cestu (= popření, mínus), což je v souladu s výše zmíněným Maherovým (klamavým) přístupem. ovšem přirozenou součástí každé takovéto cesty je pozitivní (= vklad nové skutečnosti, plus) element, kterým je náboženství-nahrazující, sekulární – a s naprosto klidným svědomím mohu říct – kryptofašistická ideologie. to vše a k tomu navíc zcela neadekvátně zvolený základní koncept (odlehčená satira pro ve skutečnosti nesmírně závažné, fundamentální téma) mi dává oprávněné důvody popřít dokumentární charakter filmu a přeneseně i všechny kvality, které by z té skutečnosti mohly vyplynout.
věřím tomu, že Religulous je film, schopný určité malé procento svých diváků probudit z apatie a vyprovokovat k jakémusi pofidérnímu a v každém případě povrchnímu uvažování nad tématem. v tom případě nevylučuji možný pozitivní vliv. avšak v naprosté většině případů bude mít reakce podobu iracionálního povzbuzení již vžitých a rozumem nereflektovaných protináboženských postojů a prohloubení nenávisti vůči náboženství.* proto jsem měl tu drzost v předchozím odstavci použít slůvko ‘fašismus’. ten pojem je sice poněkud tabu, ale jestli se mi něco líbí na Maherovi krom mooreovské strategie, pak je to jeho odvaha hodit politickou korektnost** úplně za hlavu a já se z toho důvodu budu držet jeho příkladu při posuzování Religulous.
proč jsem přesvědčen, že vliv Religulous bude mít právě takovou podobu? odpověď na tuto otázku objasní i důvody, mimo jiné kvůli kterým hovořím o klamání diváka. jednak není pravdou propagovaný výrok, podle kterého je konfrontace vedena na erudované bázi. velmi povrchní vhled do tématu vykazuje Bill Maher sám. jeho tázání buď nesměřuje na skutečně významné problémy (ne, že by se jich jinak mnoho zásadních nenašlo), nebo v častějších případech nahlíží velký problém z velmi úzké perspektivy, vkládá ho do umělých souvislostí a klade irelevantní protiargumenty. mimochodem, totéž často slýchám vytýkat Michaelu Moorovi, ale v jeho případě se v tématech nevyznám natolik, abych si mohl dovolit posuzovat oprávněnost kritiky z tohoto směru. Billa Mahera ovšem s klidným svědomím označuji jako nepoučeného laika a jeho snahu přirovnávám k nešikovnému argumentačnímu cvičení studenta prvního semestru kurzu klasické logiky.*** podle toho pak také vypadají závěry z argumentace vyvozené. to ostatní už je jen sofistika.
s tím úzce souvisí i ‘manipulace výběrem’. Maher si velmi pečlivě volí, koho “zpovídá”. výběr je to bezpochyby různorodý. není ale v žádném případě reprezentativní a tedy ani relevantní a generalizace z něj odvozené nelze spravedlivě užít jako legitimní podklad pro plošný odsudek. Maher zkoumá (lépe říci: napadá) mínění zpravidla výstředních osobností, fanatiků, politických oportunistů nebo vůdčích osobností extrémisticky založených sekt. v několika takovýchto případech se Bill Maher ocitá přesně tam, kde by měl být. odhaluje lidskou hloupost, ačkoliv pouhým záznamem, nikoliv satiricky, protože absurdita ve výkladech některých zpovídaných osob je občas opravdu očividná (což Maher prohlašuje o názorech všech věřících celoplošně, ale k tomu více později). a to je přesně ten důvod, proč si vybírá hlavě extravagantní osobnosti a velmi důsledně se vyhýbá skutečným autoritám, vzdělancům, respektovaným duchovním, teologům či filosofům. patrně si netroufá a v každém případě ví, že tak nevyrovnaný střet by nefungoval ani jako zábava, ta poslední kvalita, kterou můžeme na Religulous spatřovat. na první pohled to omlouvá fakt, že autoritou není na druhé straně ani Maher. když přihlédnu k arogantnímu, elitářskému tónu celého Maherova počínání, ukáže se platnost takové omluvy jako lichá. elitářství připouštím pouze, je-li někdo opravdu elitou.
jinou početnou skupinou, o kterou se Maher zajímá, jsou prostí praktikující věřící. od těch ani nelze čekat vyčerpávající odpovědi na všechny otázky (zvláště, pokud si přejete rozebírat nejproblematičtější teologické pojmy, jakými jsou trojjedinost nebo neposkvrněné početí). téměř nikdo z laické veřejnosti si svůj postoj před promyšleným útokem obájit nedokáže a to ať už patří k jakékoliv názorové skupině. z mé zkušenosti toho obyčejně nebývají schopni ani ti, kdo ten požadavek uplatňují na ostatních a jsou vybaveni potřebným intelektuálním aparátem.**** o to ostudnější je ve vztahu k filmu Religulous fakt, že to nesvede ani Bill Maher.
jsou to vzácné případy, kdy se Bill Maher o argumentaci vůbec pokouší. přestože totiž podle vlastních slov hájí racionální postoj, klame a ve skutečnosti velmi zřídka argumentuje racionálně. uchyluje se nejčastěji k iracionálnímu tvrzení, že absurdita názoru toho druhého je samo sebou zřejmá, a oproti tomu pravdivost jeho vlastních slov je rovněž zjevná (pravděpodobně nějak intuitivně).
scestné a zavádějící (a ve vztahu k Michealu Mooreovi srovnatelně manipulativní) je opírání se o statistiky, které bohužel nemají ve vzácných případech sebemenší váhu. to je případ třeba právě součtů příslušníků nejrůznějších vyznání a odtud odvozených faktů. ‘příslušník církve’ neznamená ‘praktikující věřící’ neznamená ‘přesvědčený věřící’ neznamená ’svědomitý věřící’. a tím zmiňuji opět jen vrcholek ledovce a při detailnějším probádání by nebylo těžké objevit tisíc dalších způsobů, jak statistické operace v těchto otázkách problematizovat. dodám jen, že nároky, které na věřícího klade většina náboženství, jsou tak těžké, že nikdo nemůže být překvapen, jak málo jedinců je i při upřímné snaze schopno jim plně dostát, pokud vůbec někdo takový je. a to vrhá podivné světlo i na fenomén náboženství obecně, který je – stejně tak jako všechny největší idály bez autoregulativních prostředků – velmi snadné velmi ošklivě zneužít. upozornit na tyto časté případy je prospěšné a z tohoto úhlu pohledu můžeme přičíst Religulous určité dílčí plusy. rozhodně ale nejde o žádné překvapivé novinky, kvůli kterým stojí za to více než hodinu a půl padat nudou.
další výtku v pořadí bych směroval na etickou stránku Maherova konverzačního stylu a bude to souviset s tím, co jsem výše zmínil jako základní chybu konceptu. některé rozhovory nejsou z Maherovy strany zkrátka ničím víc než sledem osobních invektiv. to je další dobrý důvod domnívat se, že Billu Maherovi o diskuzi vůbec nejde, ale jeho skutečným úmyslem je od začátku čistě porážka opačného názoru, což by patrně, ač to není logické, mělo stvrdit pravdivost jeho osobního názoru na věc. proto je film agitkou, nikoliv dokumentem. pro lepší srozumitelnost argumentu musím uvést vlastní přesvědčení, podle kterého je diskuze možná pouze v tom případě, kdy jsou obě strany ochotny ze svých názorů pod tíhou argumentace protivníka eventuálně ustoupit. Bill Maher zcela očividně není, bohužel je stejně tak zřejmé, že neochotu sdílí i vyslýchaní. v takovém nastavení je principielně nemožné dobrat se řešení a možná proto se Bill Maher v závěru namísto řešení uchyluje k buřičství.
význačným rysem Religulous je způsob práce se střihem. také ten snese přirovnání k Michaelu Mooreovi. i režisér Larry Charles velmi často využívá ke komunikaci s divákem významy tvořené montáží obrazů, která vytváří přímé souvislosti (někdy vystihuje ty skutečné, jindy opravdu doslova vytváří nové, fiktivní). sice nic objevného, ale mně je to docela sympatické. co mi vůbec sympatické není, je střihová manipulace s rozhovory, která výrazně uzpůsobuje smysl řeči. podezřele neobvyklý je i nepoměr prostoru, který byl jednotlivým účinkujícím věnován. ostudné a donebevolající je dovolit si shazovat řeč zpovídaných lidí “za jejich zády”.
nezanedbatelnou vadou je i nepochopitelně úzký záběr. Religulous se k náboženství vyjadřuje naprosto obecně, ale přitom se zřetelem k velmi malému počtu jeho podob. to ještě více sráží už tak jen domnělou odbornost filmu. byl bych mnohem raději, aby byl Maher býval vzal do úvahy například i východoasijská náboženství, náboženství domorodých kmenů latinské ameriky a původních obyvatel Austrálie nebo mystiku súfismu (jak je rozumné očekávat, když už se ve filmu vyskytují záběry na “vířící” derviše).
na závěr textu bych rád zdůraznil, že ‘zpochybnit’ má velmi daleko k ‘vyvrátit’. zpochybnit nebo relativizovat lze cokoliv pouhým popřením. vyvrácení je možné pouze za pomoci silného argumentu nebo důkazu. také v tomto ohledu by měli tvůrci Religulous lépe rozlišovat. otázkou, kterou je ošemetné jednoznačně zodpovídat, zůstává také to, zda je racionální rozbor legitimní cestou při zkoumání náboženské zkušenosti, nebo zda je vůbec tento fenomén vědeckým zkoumáním !plně! vysvětlitelný.
—
* pro zajímavost uvádím jeden náhodně nalezený, velmi stručný a bohužel patrně symptomatický komentář k Religulous od neznámého filantropa, který mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl film vyhledat a zhlédnout:
“the sooner we eradicate these dumb ass religious convictions, of all persuasions (because that is the right word for them!) the better our daft little species will be and maybe, just maybe have a future … excellent film … oscars all round” – mellatron
** bohužel, spolu s politickou korektností a respektem k právu na svobodu vyznání vzala částečně za své i Maherova úcta k základním, nezadatelným lidským právům. on by se možná bránil tím, že každý z takových projevů byl vždy míněn jako humor, nemá být brát vážně a vzhledem k jeho profesi je to i pochopitelné a nepřekvapivé. ale jak jinak lze vůbec vykládat humor výhradně urážlivé povahy, než jako zlehčování, jinými slovy neúcta a pohrdnutí. hlavně jeho “nevinné” žerty na účet židovství mají jednoznačně podobu antisemitských stereotypů. kdyby byl býval více explicitní, vystavil by se velmi reálné hrozbě trestného stíhání. podobně stereotypní a neodůvodněně generalizující postoje vykazuje i k ženám, homosexuálům a souhrnně samozřejmě ke všem věřícím všech církví.
*** vrchol ledovce: 1. nerozlišuje mezi doslovným a alegorickým čtením Písma. 2. nezohledňuje hierarchii svatých a stupně kúrů nebeských bytostí a přesto obě skupiny užívá k napadení monoteistické povahy křesťanství. předkládá velmi chatrnou a zkratkovitou vlastní teorii původu náboženské potřeby a ani se jí nenamáhá dokládat, jenomže troufalost Mahlerova počínání by mohla vyvážit jedině fundovaná teorie o velké explikační síle. 3. ani náznakem nehloubá nad vztahem víry a rozumu, možnými souvislostmi a pravými významy těch dvou relativně vágních pojmů. 4. neuvažuje o myšlenkových konceptech, podle kterých je kreacionismus s evolucionismem slučitelný. 5. historickou skutečnost soudí na základě současného paradigmatu. 6.nerozlišuje dokonce ani mezi náboženstvím ve smyslu osobního přesvědčení jedince (víra) a náboženstvím ve smyslu organizované angažovanosti (instituce), uvedení společného přesvědčení do praxe. a bez důkladného rozvážení alespoň těch nejzákladnějích diskurzů je jen logické, že není s to dosáhnout lepšího chápání věci, má-li o to vůbec zájem a celé to není vlastně jen kamufláž velmi prostého útoku/provokace/kariéristické sebeprezentace. o tom nechávám rozhodnout čtenáře.
**** domnívat se, že jedinec pozbývá práva na svůj názor, není-li schopen si ho v každém případě ubránit/obhájit, je jednoznačně fašizující stanovisko. ale to zmiňuji jen jakoby naokraj. nehodlám odbočit do úvah nad legitimitou fašistického smýšlení, i když považuji za užitečné zmínit i politický rozměr, který film Religulous kvůli nesčetným politickým konotacím nepochybně má.
Fah talai jone
Posted by Eodeon | Filed under filmová doporučení, thajský film
druhým doporučením bych rád uvedl thajský film Fah talai jone, v naší sféře více známý pod anglickým názvem Tears of the Black Tiger. nebojte, protože jde jen o doporučení, pokusím se být tentokrát mnohem stručnější.
Slzy Černého tygra je možné zaškatulkovat jako romantický kvazi-western. film sází především na propracovanou, velmi výrazně stylizovanou vizuální stránku, na níž je nejvíce patrné neobvyklé barevné ladění (růžové budovy, růžové rty obou hlavních postav, růžové šaty, růžová krev nebo růže samotné skoro v každém záběru), nebezpečně blízké křiklavým kýčům, volení velikosti záběrů a obkoukané rozzáběrování významných momentů (kterými u westernů bývají pochopitelně především přestřelky) a na promyšlenou práci s kompozicí záběrů a také s mizanscénou, jak je obvyklé u nejlepších z opravdových westernů. příběh opatrně variuje ta nejzažitější schémata* a vyprávění se odehrává především ve vysvětlujících retrospektivách. k obecnému záměru nadnesení typických prostředků patří i herecká ztvárnění. v případě jedněch postav expresivnější, u jiných naopak stoičtější, využívající neměnných a nesnadno čitelných výrazů tváře.
film bývá často srovnáván s pozdějším a mnohem známějším filmem režiséra Wisita Sasanatienga, s Občanem psem. osobně nevidím velký smysl v hledání souvislostí mezi Slzami Černého tygra a moderní thajskou “verzí” Amélie z Montmartru a mnohem spíš doporučuji ocenit specifické kouzlo každého z filmů samostatně.
s malou trochou nadsázky by se dalo říct, že tento film je poctou tomu, co je na westernech dobré, i tomu, co není. zcela nepokrytá neskutečnost, s jakou jsou vygradovány přestřelky a heroizován hlavní hrdina, bude představovat nezdolnou překážku pro každého nepřizpůsobivého diváka, neochotného přistoupit na tuto očidivně záměrnou polohu filmu a kochat se hrou s žánrovými prostředky a nostalgickou retro stylizací, svérázně upomínající klasiky světové kinematografie.
* posuďte sami: chudý hoch a dívka ze zámožné rodiny se milují už od dětství, kdy ji on udatně zachránil život. po desetiletí odloučení se opět shledávají, láska vzplane nanovo, ale krevní msta na otci hocha oba milence opět oddělí, zatímco její otec, významný politik, jejich lásce nepřeje a plánuje svou dceru provdat za bezcharakterního policejního důstojníka.
The Girlfriend Experience
Posted by Eodeon | Filed under americký nezávislý film, filmová doporučení
jde o nejnovější film Stevena Soderbergha (Sex, lži a video; Zakázané ovoce, Anglán; Solaris; Hollywood, Hollywood; Eros; Bublina), skvělého režiséra a borce, co svede odvážně experimentovat aniž by přitom ztratil svou přitažlivost pro Hollywood; a v tom se mu vyrovná z mně známých osobností snad jen Gus Van Sant (Slon; Gerry; Paranoid park). ta pověst je zasloužená stejně tak jako moje pozornost, a proto jsem také úzkoztlivě sháněl jeho nový film, jež by snad s přimhouřením očí bylo možno jednou větou představit jako: velmi krátký výsek ze života luxusní prostitutky, do kteréžto role Soderbergh obsadil známou pornoherečku Sashu Grey, ženu s ambicemi prosadit se v oblasti vážného herectví.
krom jejích půvabů a překvapivě dobrého herectví na filmu bezprostředně zaujme užití nelineárního narativu, řečeno hrubě a poněkud lidověji: chronologické zpřeházení děje. ovšem rozhodně nejde jen o pouhé ozvláštnění. Soderbergh tímto postupem skládá dramatickou gradaci z mnoha scén do jediného velkého plánu. výsledkem přemostění je fenomenální řešení distribuce napětí a bezchybný rytmus, podle kterého se film odvíjí. formálním doplňkem neobvyklého narativu jsou náležité změny v perspektivě vypravěče/hlavní postavy. jistě si tedy dovedete představit, jak krásný a sofistikovaný je výsledný celek a já vás zklamu, protože nemám v úmyslu při jeho popisu zabíhat do detailů. jednak by byl podrobný rozbor poměrně náročný a vyžadoval by několikeré zhlédnutí a jednak jsem tento text zamýšlel jen jako pouhé doporučení se stručným úvodem k filmu.
a k tomuto stručnému úvodu je ještě třeba dodat, že druhým důležitým plánem je expozice, představující postavy a jejich důkladné a v souladu s vypravěčským postupem pečlivě dávkované odhalování před divákem. mimochodem, o odhalování a naopak skrývání se před okolím tento film mimo mnohé jiné je. forma je tedy v nebývalé souhře s tématem filmu a to je vždy nejlepším dokladem funkční filmařiny. s výše zmíněným tématem souvisí i téma společenských masek a povrchních ritálů a konvencí – občas i krutých pravidel, za jejichž porušení se v životě ošklivě platí. nádherně je zde tématizována komunikace a hlavně její role v mezilidských vztazích. a pozornost je věnována i samotnému vztahu a otázkám, týkajícím se jeho důležitosti pro spokojený život, tázání se, zda je fungující vztah za jistých situací vůbec možný, nebo jak velký podíl na jeho přirozené podstatě má zneužívání. jde o implicitně obsažené významy a jejich sledování dělá z The Girlfriend Experience divácky ještě zajímavější zážitek.
ale ani pokud jde o náplň filmu bych nerad zabíhal do detailů a předkládal zde obšírné výklady. raději nechám každého z vás prožít tento film nepřipravené a s vlastními myšlenkami. jen bych dodal poslední lákadlo: a tím je bezvadná muzika.
